Elaine Cunningham - Spletité sítě

Mladík sebou trhnul. Podobně otevřené hodnocení lidských mužů si nedokázal vzít jinak než osobně. „Oběť by to byla v případě, že o něj nemá zájem,“ pronesl škrobeně.

Liriel výhružně přimhouřila oči. „Ale o tebe ho má, to se mi tím snažíš říct?“

„Říkám jen to, že Dagmařina ochota jít do postele s mužem, kterého sotva zná – ať už s Wedigarem nebo se mnou – mluví jednoznačně ve prospěch její oddanosti Ruathymu,“ vysvětloval. „Seveřanky takové věci neberou na lehkou váhu a já si neumím představit, že by tak oddaná žena mohla být zrádkyní.“

Tahle slova zasáhla Liriel bolestivěji než skleněné střepy, protože ani ona sama, přes časná dobrodružství s tím či oním drowím druhem, nebrala „takové věci“ na lehkou váhu. To vážně Fjodor nechápal, čím vším musela projít, než jej přijala za přítele, a tím spíš za milence? Fjodor po ní chtěl víc, než mu mohla dát. Pro Liriel, temnou elfku z Menzoberranzanu, představovala tahle cesta něco neuvěřitelně osobního a bolestivého. Ve světle toho všeho bylo Fjodorovo vyzdvihování seveřanské zdrženlivosti něčím víc než jen urážkou!

„Co se týká Dagmařiných motivů, ty brzy odhalíme,“ prohlásila Liriel rozzuřeně. „Je sice možné, že ty nedokážeš nahlédnout za pěknou tvářičku, ale já díky Lloth ano!“ Temná elfka sevřela v ruce obsidiánový přívěsek a významně jím zamávala ve vzduchu.

Na Fjodorově tváři se objevil zděšený výraz. „To nedělej,“ nabádal ji. „Drž se od té bohyně dál, moje malá vráno!“

Někde uvnitř ní vzplál mocný plamen nelidské zuřivosti. Liriel v něm poznala stopu Pavoučí královny a až příliš pozdě si vzpomněla na kruté rituály požadované po drowích kněžkách. Žárlivá bohyně nedovolovala, aby její pozemské zástupkyně udržovaly jakékoliv blízké vztahy, a obzvlášť se jí příčila představa, že by kněžka mohla něco cítit k obyčejnému muži. Menzoberranzanské ženy byly často nuceny obětovat druhy, milence, a dokonce i syny, aby si Pavoučí královnu usmířily. Lloth nemohla dlouho snášet její spojení s obyčejným mužem lidského druhu, obzvlášť když měl tak špatný vliv na Lirielinu oddanost. Fjodor si ani neuvědomoval, jak nesmírně nebezpečnou stezkou se vydal. Do této chvíle to nedošlo ani Liriel.

„Přede mnou o Lloth špatně nemluv,“ varovala jej. „Stala jsem se její kněžkou. Taková byla cena za záchranu Elfí panny.“

Fjodor zalapal po dechu a chytil ji za ruku. „Takže to byla práce tvé bohyně? Teď už chápu, proč jsi tehdy plakala! Ještě nikdy a na žádném místě jsem nepocítil takové zoufalství a zlo!“

„Nebo takovou moc,“ dodala chladně.

„Ale za jakou cenu?“ trval na svém. „Jak by ze zla mohlo vzejít dobro? Mám o tebe strach, moje malá vráno, a bojím se toho, co by se z tebe mohlo stát. Už teď sis pořídila otrokyni a obvinila dobrou ženu ze zrady.“

V jeho slovech se skrývalo ostré žihadlo pravdy. Trhla sebou a vyškubla mu ruku ze sevření. „Dávej si pozor, jak se mnou mluvíš,“ zavrčela. „Nebo ti snad musím připomínat, že bych ti mohla poručit, abys té dobré ženě zaživa vyrval srdce z těla?“

Po Lirieliných slovech následovalo omráčené ticho.

Dlouhou dobu oba jen stáli a dívali se jeden na druhého. Bylo zřejmé, že muž je tímto výbuchem ještě šokovanější než ona sama. Poprvé v životě zaslechla mladá temná elfka ve svých slovech ozvěnu babiččina zlovolného hlasu. Na okamžik Matrona Baenre znovu ožila a našla nový domov v Lirielině srdci.

„To jsem nechtěla říct,“ zašeptala.

Fjodor tiše přikývl, Liriel ale dobře viděla smutek zračící se mu v očích a došlo jí, že jí nevěří. Ona si však také nevěřila.

Náhle se vrhla do náručí svého milence, snažíc se tak obnovit někdejší vzájemnou blízkost. Fjodor ji lehce objímal, na pažích i na hrudi měl ale neklidně ztuhlé svaly. Na její pohyby nijak nereagoval. Liriel zdvihla hlavu a upřela na něj tázavý pohled.

„Má paní, dostanu snad i tohle příkazem?“ zeptal se upjatě.

Liriel, šokovaná obviněním, se vytrhla z jeho nedobrovolného objetí. Skrz oči mu nahlédla do duše a pochopila, jakou ránu zasadila jeho cti. Jen naznačením toho, že by na její pokyn mohl páchat zlo, porušila důvěru, kterou ve svou wychlaran vkládal, a zničila představu berserkra sloužícího paní, která je toho hodna. Jakkoliv byl šlechetný a obětavý, zasáhla i jeho pýchu. Nejbolestivější ze všeho však byl strach a lítost, že mezi nimi toto pouto vůbec vzniklo.

Se slabým výkřikem se od něj odtrhla a odběhla pryč.

Tentokrát ji Fjodor nenásledoval.

Po nějakém čase stráveném o samotě se Liriel vrátila do Ulfova srubu. Zamířila rovnou na zahradu a k dřevěným krabicím, kde viděla podivné chaluhy, jež tam Dagmar pěstovala. Pochopitelně chtěla vědět, jestli se shodují s nereidčiným popisem. Ve slané vodě však našla jen pár osamělých škeblí.

Ve světle všeho, co se v poslední době stalo, si Liriel nedokázala pomoct a musela pochybovat o spolehlivosti vlastní paměti a o následně vyvozených závěrech. Chaluhu, kterou tehdy snědla, si ani pořádně neprohlédla a nevěděla, jestli Dagmar mohla mít s útokem na Holgerstead něco společného. Možná měl Fjodor pravdu – možná ji moc, se kterou si zahrávala, začínala měnit. Možná pokřivila její vnímání skutečnosti a zaslepila ji touhou po pomstě.

Liriel Dagmar nesnášela za dřívější blahosklonnost a za pokus svést Fjodora. Tohle by samo o sobě většině drowů stačilo, aby propadli nekontrolovatelné zuřivosti. Příliš mnoho jejích lidí bylo zaslepeno neovladatelnou touhou po pomstě. Přemýšlela, jestli to není pozůstatek uctívání Lloth, jako popel ulpívající na duši, když plameny moci uhasly.

Mladá drowí dívka si vždy cenila vlastní nezávislosti. Sama si volila osud do takové míry, že by si to většina obyvatel Menzoberranzanu nedokázala představit. Teď jí docházelo, že během výpravy za udržením vrozených sil ztratila velký kus sebe sama. A nejhorší bylo, že nedokázala poznat, jak velký kus to vlastně byl.

Když byla konečně příliš unavená a zarmoucená, než aby o tom dál přemýšlela, vstoupila Liriel do Ulfova srubu, vyšplhala po žebříku nahoru do podkroví a upadla do slastného zapomnění spánku.

Mnohem později téže noci ji něco měkkého připravilo o dech a vytrhlo ze spánku. Instinktivně sevřela prsty na jílci dýky ležící jako vždy na dosah a naslepo se jí ohnala.

V pomalu se snášející záplavě kachního peří stála Dagmar oděná v noční košili a s proříznutým polštářem v rukou. Žena i elfka na sebe překvapeně hleděly.

„Mohla jsi mě zabít,“ zašeptala Seveřanka.

„O to tak nějak šlo,“ zavrčela Liriel. Odvalila se na opačný kraj postele a zvětšila vzdálenost mezi sebou a tou o dost větší ženou. „Co si do Devíti pekel myslíš, že se tu takhle plížíš? Možná je to dům tvého otce, ale tohle je můj pokoj! To nemáš rozum, že se přibližuješ ke spícímu drowovi?“

Dagmar pokrčila rameny. „Byla jsem dole a nemohla jsem usnout. Pak jsem tě slyšela, že něco voláš. Myslela jsem si, že ti třeba hrozí nebezpečí.“

„A tak jsi mi přiběhla na pomoc s polštářem v ruce?“ ušklíbla se Liriel. „Ty, dcera válečníka?“

Dívka vzdorně zdvihla bradu. „Když jsem přišla poprvé, zjistila jsem, že tě trápí jenom zlé sny. Všimla jsem si ale, že nemáš polštář, a tak jsem ti jeden přinesla. Myslela jsem si, že by se ti pak mohlo líp spát.“