Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Pokusí se přeskočit na druhou stranu,“ varoval Fjodor Seveřany rychle, aby to stihl dřív, než dorazí. „Ustupte o tři kroky, zdvihněte zbraně vzhůru a zapřete je – teď!“

Skrytí válečníci skočili na místa a napřáhli kopí a píky, právě když se první zlobři odrazili ke skoku. Protože se zcela zaměřili na bojovníky s meči a sekyrami, neměli dost času, aby změnili směr, a tvrdě dopadli na čekající píky. Mnoho Seveřanů kleslo pod vahou zlobřích těl, některá kopí se zlomila, jiná nenašla cíl, ale první útok byl rozhodně zastaven.

Pak zaútočil zbytek Seveřanů s Tempovým jménem na rtech. Sekery se ve světle pochodní krutě leskly, jak se muži vrhli na padlé zlobry jako na poražené stromy. Tu a tam se na nádvoří objevili zlobr a válečník, spolu bojující. Rychlost a síla těch tvorů byla plně vyvažovaná berserkrovskou zuřivostí holgersteadských bojovníků.

Jak Fjodor odrážel bodnutí zlobrova kopí, pocítil známé teplo začínajícího záchvatu. Náhle mohl hledět mnohem většímu zlobrovi přímo do očí. Tvorův komicky překvapený výraz rychle zmizel a pohnul kopím v pomalém oblouku vzhůru. Samozřejmě to byla iluze. Fjodorovo šílenství vždy způsobovalo, že se svět kolem něj zdánlivě sotva plazil.

Ruka mladého berserkra vystřelila kupředu a zachytila dřevěné ratiště útočníkovy zbraně. Ustoupil stranou, prudce jím trhl dolů a zároveň zdvihl koleno. Ratiště se rozpadlo jako tříska na podpal a Fjodorovi zůstal v ruce konec s hrotem. Ten zabodl hluboko do zlobrova břicha s takovou silou, že se do něj zabořil až po zápěstí. Pustil zbraň a rukou zamířil výš, dokud nenahmatal jedno ze žeber a nesevřel kolem něj prsty.

Fjodor využil sílu tvorova pádu, aby mu pomohla kost vyrvat ven. Otočil se, sehnul se pod úderem čepele halapartny jiného zlobra a bodl ho hrůznou zbraní do oka.

Pak zahnutým žebrem zakroutil, jako kdyby točil klikou rumpálu, a tím dokonale a doslova rozemlel zlobrův mozek. Z nosních dírek vytekla šedá hmota a zlobr se tváří napřed zhroutil na zkrvavenou zem.

Když první hrozba pominula, rozhlédl se mladý berserkr po dalších nepřátelích. Největší nahuštění zlobrů bylo kolem Wedigara a Fjodor si někde v příčetném koutku mysli uvědomil, že tvorové nejspíš dostali pokyn, aby se co nejdřív vypořádali z holgersteadským vůdcem. Vložil se do boje a černou čepelí meče si prosekával cestu k První sekyře.

Wedigar krvácel z tuctu lehkých zranění, i některých hlubokých, a začínal se lehce potácet. Přesto pokračoval v boji a jeho sekyra blýskala vzduchem, jak se snažil udržet si větší stvoření od těla. Fjodor si všiml, že muž nebojuje pod vlivem šílenství. Možná ho zlobři napadli až příliš rychle a možná se kvůli otupělé mysli nedokázal dostatečně soustředit. Ať už byl skutečný důvod jakýkoliv, připojil se Fjodor k veliteli a příteli a zatlačil zle jej tísnící tvory zpět.

Z pevnosti k nim dolehly varovné výkřiky. Několik Seveřanek se vyklánělo z oken a vehementně gestikulovaly k vnějším zdem. Některé se dokonce chopily luků a začaly vysílat šípy do vzdálenějšího kouta nádvoří.

Fjodor se spěšně ohlédl přes rameno. K bojovníkům se plížily skupiny odporných rybovitých stvoření v dokonalých klínových formacích. Dvě takové skupiny je obestoupily a začaly se přibližovat k První sekyře a jeho mladému ochránci. Fjodor náhle pocítil, jak postava za jeho zády zavrávorala a klesla na koleno.

Wedigar, První sekyra Holgersteadu, konečně padl.

Fjodora zachvátila druhá změna, tentokrát mnohem mocnější než obvyklá kombinace ohně a ledu bojového šílenství. Tahle byla jako silný vítr vanoucí skrz něj a strhávající jej k lhostejnosti. Černý meč mu vypadl z rukou a se zavířením se vrhl na dva zlobry tyčící se vítězně nad Wedigarem s kopími napřaženými k bodnutí. Ohromné drápy jim rozervaly hrdla a jejich krev se jako karmínová fontána přelila přes První sekyru.

Fjodor varovně zakřičel k ostatním a ukázal na nové nepřátele. Ani ho nepřekvapilo, když se mu z hrdla vydralo zařvání zuřivého medvěda a místo vlastní ruky viděl černou srstí porostlou tlapu. Prostě se spustil na všechny čtyři a zaútočil na blížící se rybo-lidi.

Odpudiví tvorové se před zdánlivě vzteklým medvědem řítícím se přímo na ně s řevem rozprchli. Rašemenský válečník však byl rychlejší a vlétl mezi ně ve víru sekajících drápů a chňapajících tesáků.

Za jeho zády se ozval divoký řev a Seveřané se znovu shromáždili. Fjodorova nečekaná zuřivost se zjevně dotkla i jich, poháněla jejich pohyby a nutila je útočit. Nádvoří se na dlouhou dobu změnilo ve změť švihajících mečů a sekyr, jak si Seveřané neúnavně prosekávali cestu skrz řady útočníků.

Mezitím se již mimo zuřící boj pohnul Wedigar, zasténal a vytřel si zlobří krev z očí. Pohled na bojiště jej zároveň vzrušil a zneklidnil. Na Ruathym dorazil nový tvaroměnec a jeho lidé budou zachráněni – ne však díky němu. Bojovník však dokázal odložit vlastní pýchu, neboť pozornější pohled na Fjodora mu odhalil, že není obvyklým hamfariggenem. Wedigar si vůbec nebyl jistý, že po smrti mořských nestvůr boj skončí.

První sekyra se ztěžka postavil a odklopýtal k pevné dřevěné bráně ve vnější zdi. Několik dlouhých chvil zápolil se závorou, až konečně s kovovým zaskřípěním povolila. Zatáhl a těžké dveře se otevřely dovnitř.

Přeživší zlobři a sahuaginové se okamžitě rozběhli k nabízené únikové cestě. Fjodor je stále v medvědím těle pronásledoval a řval při tom nelidskou zuřivostí. Za ním se hrnuli ostatní berserkři, odhodlaní zahnat nepřátele zpět do moře.

K Wedigarovi doběhla z pevnosti se zoufalým pohledem v očích a sukní vlající kolem nohou jeho žena Alfhilda. Okamžitě si všimla trhaných pohybů a chvění, jež První sekyra nedokázal zastavit. Ještě než se stala válečníkovou ženou, byla i válečníkovou dcerou, a tak dobře znala příznaky utrpěných vážných zranění. Stáhla ze sebe plášť a přehodila jej svému muži přes ramena.

„Už je po všem; už je po všem,“ utěšovala jej. „Pojď a nech mě, abych se podívala na tvoje rány.“

„Můj meč,“ vypravil ze sebe.

Žena zaváhala jen na okamžik a pak odspěchala pro odhozenou zbraň. Wedigar ji vrátil do pouzdra a pak manželku objal kolem ramen a opřel se o ni. „Musím se dostat k pobřeží,“ řekl a zašklebil se, když jím projel další záchvěv bolesti.

Alfhilda již slyšela o Rašemencově prokletí, a tak byla schopná sledovat směr manželových myšlenek. Pomohla Wedigarovi k místu dalšího boje a možná i jeho smrti. I když byla oprávněně hrdá na manželovy válečnické schopnosti, tak již viděla mladého berserkra v boji a strach ji mrazil až do morku kostí. Wedigar však měl své povinnosti a ona měla zase své. Přijala proto jeho rozhodnutí a pomáhala mu, jak jen mohla.

Když dvojice konečně dorazila na pobřeží, vrhal se právě poslední ze sahuaginů do vln. Ruathymští berserkři se okamžitě zastavili. Někteří se zhroutili vyčerpáním a jiní se dali do zpěvu vítězných písní. Jen Fjodor nebyl se zmizením obyvatel moře spokojený. Stále v medvědí podobě krvelačně bručel a přecházel po pláži sem a tam.

„Všichni zpátky do pevnosti!“ rozkázal Wedigar. Muži pohlédli na zuřícího tvaroměnce a zaváhali. Láska a oddanost k První sekyře jim nedovolovala odejít.