Elaine Cunningham - Spletité sítě

Ulf zjevně sdílel Lirielin názor, neboť jí opatrně naznačil, že je nejvyšší čas, aby se vrátili ke studiu. Drowí dívka přikývla a následovala zachmuřeného šamana k lesu. Jakmile opustili hranice vesnice, věnoval jí Ulf krátké, ovšem nezaměnitelně spiklenecké zašklebení. Liriel potlačila úsměv. Nakonec to vypadalo, že šaman není od svého nevázaného příbuzného zase tak odlišný.

Muž však okamžitě opět zvážněl, mnohem dřív, než se Liriel podařilo překonat smíšené pocity příjemného tepla a bolesti, které v ní vzpomínka na Hrolfa vyvolala. „Pověz mi o magii, kterou jsi uložila v Poutníkovi,“ poručil jí.

Liriel mu o podivném vyzařování Temných říší vysvětlila, co se dalo, a snažila se je přirovnat k magii, kterou šaman znal a jíž rozuměl. „Tahle magie ve slunečním světle bledne, ovšem jakmile bude runa hotová, bude navždy moje bez ohledu na to, kam půjdu,“ uzavřela.

Ulf to zvážil. „Ale proč je to tak důležité? Vždyť vládneš i jinou magií: kouzly, runami, a dokonce si myslím, že i božskou. Když jsi tančila v měsíčním světle, nalezla jsi nejen magii toho místa, ale ještě něco jiného. Koho jsi vzývala? Seluné?“

„Žádnou bohyni toho jména neznám,“ ošila se Liriel, zneklidněná teologickými otázkami. Nerada o Lloth mluvila s někým jiným než s dalšími drowy a nebyla si jistá, jak by Pavoučí královna reagovala na zmínku o Eilistraee. „Magie temných elfů ze mě dělá to, čím jsem. Vzdal by ses snad ty dobrovolně moci svého domova, jenom abys mohl být obyčejným kouzelníkem v nějakém jižním městě?“

Šaman pokýváním uznal odpověď a pak na Liriel upřel pronikavý pohled. „Seveřané nejsou zbožní lidé, alespoň ve srovnání s obyvateli pevniny. Čas od času se dovoláváme některých bohů – Tempa před bitvou, Amberlie během bouře a Auril, když je tuhá zima – ale nikdy nás neuvidíš padat na kolena a hlasitě se modlit. Naše jednání s bohy je mnohem upřímnější. Vlastně spíš uzavíráme dohody, a když bohové svoji část nedodrží, tím to končí a žijeme si dál po svém.“

„Ale bohové přece vyžadují uctívání!“ namítla Liriel.

Ulf pokrčil rameny. „Když tě člověk podvede, budeš s ním dál jednat? Proč bychom měli být souzeni podle vyšších nároků než bohové?“

Drowí dívka se nad těmi rouhačskými slovy zamyslela a kupodivu v nich našla jistý smysl. Bylo pravdou, že Pavoučí královna požadovala za každou službu vysokou cenu. Ona sama s ní s úspěchem jednala, když vyměnila bezpečí Elfí panny za svoje služby kněžky.

Liriel pocítila záblesk naděje – a kacířství – když probírala možnost, že by mohla být toho slibu zbavena.

Ale ne. Pavoučí královna svoji část dohody dodržela. Liriel se znovu vybavil děsivý okamžik, kdy drowí bohyně vyrvala loď jisté smrti a odnesla ji do Propasti. Elfí panna se vrátila do světa smrtelníků dřív, než mohl kdokoliv kromě ní samotné poznat, kde vlastně byli. Ona však nedokázala zapomenout na děs a zoufalství toho místa a svůdnou moc zla, jež mu vládlo.

„Runová magie je však něco docela jiného,“ pokračoval Ulf a narušil dívčiny znepokojivé myšlenky. „S Yggsdrasilovým potomkem nezkoušej smlouvat.“

„Proč ne?“ zajímala se vždy zvědavá elfka.

„A proč se vůbec snažit? Co bys tak asi mohla nabídnout, že by to mohlo zaujmout dub?“

Drowí dívka na šamana dlouho hleděla, než si všimla smíchu v jeho očích. „Možná vypadáš jako Hrolf,“ zabručela, „ale život se Sanjou ti úplně pokřivil smysl pro humor!“

„To se radši ani nebudu pokoušet popřít,“ souhlasil Ulf a obrátil se k odchodu. Když jej Liriel chtěla následovat, zastavil ji rukou položenou na rameno. „Chvíli tu zůstaň. Může se stát, že tě při tanci napadnou nějaké odpovědi. U Seveřanů to tak sice nebývá, ale slyšel jsem, že vy elfové často na něco přijdete.“

Liriel nepřítomně pokývala hlavou. V jeho slovech se skrývala pravda. Sama viděla – a dokonce na vlastní kůži zažila – léčivou sílu a radost, jež následovnice Eilistraee nacházely ve svých tancích v měsíčním světle. Tentokrát však nepotřebovala sílu drowí bohyně, ale něco mnohem nebezpečnějšího a děsivějšího.

Potřebovala lásku lidského muže.

Fjodorovy dny v Holgersteadu rychle utíkaly. Měl neustále co dělat a mnoho hodin věnoval práci po boku vesnického zbrojíře při ostření čepelí mečů a seker. I přes svoje mládí strávil víc než pět let bojem ve válce, a tak dokázal vycítit blížící se střetnutí stejně jistě, jako mladý Bjorn vyčenichal bouři. Bylo mu jasné, že podivné události posledních dní nemohly být ničím jiným než předehrou k boji. Na Ruathym se hrnula válka, tím si byl Fjodor jistý, a rozhodl se pomoct bratřím s přípravou.

A skutečně to byli jeho bratři. Berserkři z Holgersteadu jej mezi sebe přijali bez váhání i otázek. Mladému válečníkovi daleko od milovaného domova – vlastně přímo vyhoštěného z domova kvůli nebezpečí, jež představovalo jeho neovladatelné šílenství – připadalo takové přijetí jako osvěžující lok vody po týdnech na poušti. Ruathymci s ním pracovali bok po boku a zpříjemňovali si nudné úkoly dobrodružnými příběhy a obhroublými písničkami.

Obzvlášť Wedigar strávil s mladým Rašemencem spoustu času a vyprávěl mu mnohé příběhy z doby, kdy berserkři-tvaroměnci vládli Ruathymu a ovládali i okolní moře. Fjodor si nemohl nevšimnout pochmurné odhodlanosti v jeho slovech a došlo mu, že První sekyra se takhle snaží vrátit hrdost svému dědictví, které přednedávnem nereidka tak krutě zneužila. Fjodorovi se zdálo, že se Wedigar začínal postupně smiřovat s činy, k nimž jej okouzlení donutilo. Jak se mu postupně vracely vzpomínky, docházelo mu, že sám nemohl být zodpovědný za úplně všechny nedávné události. Právě tohle vědomí mu propůjčovalo u Seveřanů jinak nevídanou trpělivost. Zdál se být smířený s čekáním a přípravou na další úder neznámého nepřítele.

V Holgersteadu toho však bylo mnohem víc než jenom tvrdá práce a smutné příběhy. Když každodenní práce skončila, shromažďovali se muži k závodům v plavání v ledové řece rozvodněné tajícím ledem a k přátelským měřením síly a zručnosti. Fjodor se nejdříve nechtěl připojit ze strachu, že by mohl upadnout do záchvatu berserkrovské zuřivosti, ale Wedigar jej odbyl mávnutím ruky a poukázal na fakt, že šest desítek berserkrovských válečníků by mohlo stačit k tomu, aby jej znehybněli a zabránili mu komukoliv ublížit. Fjodor se trochu zastyděl a nakonec souhlasil. Brzy zjistil, že Wedigarovo ujištění mu propůjčilo dostatečný klid a sebeovládání. Bylo osvěžující držet opět jednou v ruce meč a cvičit bez spalujícího šílenství vedoucího mu paže.

Dokonce ani nečekaný příchod Hrolfova prvního důstojníka neztupil jeho radost z nově nalezeného bratrství. Ibn se objevil se svým podílem nákladu z poslední plavby Elfí panny , který chtěl v severní pevnosti prodat. Práci se novopečený zrzavý kupec věnoval od časného rána až hluboko do noci, a tak s ním Fjodor ani neměl příležitost mluvit. Ne že by o to Ibn stál. Kdykoliv byl Fjodor poblíž, odvracel zrak nebo rovnou odspěchal stranou. Jak dny plynuly, začalo jej podivné chování jindy tak přímého námořníka znepokojovat. Již jednou Liriel napadl a Fjodor přemýšlel, zda něco neskrývá. Začal se obávat o bezpečí své drowí přítelkyně.