Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Nejsou na něm vyryté žádné runy,“ namítl Ulf.

Dívka místo odpovědi zavřela oči a natáhla před sebe ruce. Nebyla si jistá, jestli její kouzelnická magie dokáže odhalit i energii tohohle druhu, šamanovo prudké nadechnutí ale svědčilo o úspěchu.

Liriel se zahleděla na strom. Do jeho mohutného kmene byly vyryty tucty složitých značek. Každá z run byla naprosto jedinečná. Přejela po nich prstem a jasně cítila prastaré vrypy. Všechny linie byly do kmene skutečně vyryty, to jen magie Yggsdrasilova potomka je skrývala před zraky lidí.

„Vedla sis dobře,“ pochválil ji Ulf. „Ještě než začneš, musíš ale zodpovědět pět rituálních otázek. První. Čím je Potomek Yggsdrasilův?“

„Symbolem,“ odpověděla Liriel, citujíc tak starou knihu, již studovala. „Strom Yggsdrasil obsahuje všechen život a celý svět jako ovoce na svých větvích.“

„Proč jsi přišla?“

„Vyrýt runu moci do jeho posvátného kmene,“ řekla dívka a v duchu si vybavila složitý vzor, jenž byl vytvářen tolik dlouhých dní.

„Jak tato runa vznikla?“

„Magie vychází ze života, proto musí být i runa takto stvořena. Vydala jsem se na dlouhou cestu, abych viděla, abych se učila a nechala sám život vytvořit její linie.“

„Čím hodláš runu do posvátného stromu vyrýt?“

Liriel si sňala z krku Poutníkův amulet a sevřela v ruce rukojeť drobné dýky. Otočila s ní a vytáhla ji z pouzdra. Neodhalila však dýku, ale drobné dláto. „Svou runu chci vyrýt pomocí tohoto artefaktu z dávno minulých dob, obestřeného kouzly mnoha runových mágů a požehnaného prastarými bohy.“

„A jak provedeš obřad seslání?“

Odpověď na poslední a značně záludnou otázku nevyčetla ze žádné knihy či svitku, ale přišla k ní sama právě této noci na měsíčním světlem zalité mýtině. „S mocí země, z níž Potomek Yggsdrasilův vyrůstá, a se silou dubu a magie, jež je mou vlastí,“ odpověděla Liriel.

Šaman přikývl. „Můžeš začít.“

Liriel přistoupila k prastarému stromu a přejela prsty po jeho zvětralé kůře, jako kdyby hledala místo, jež patřilo jen jí. Když je konečně našla, zavřela oči a zdvihla dlátko. Znovu si vybavila svoji runu a nechala ji, aby jí vyplnila celou mysl.

Minul dlouhý čas, a přesto se ani nepohnula. Její vzor ještě nebyl zcela hotový a runa neměla výsledný tvar. Zoufalá a zmatená pátrala v mysli po tom, co by ještě mohlo chybět.

Fjodor.

Odpověď ji zasáhla jako úder pěsti, ale okamžitě si uvědomila, že je správná. Bez Fjodora by nic z toho nedokázala, a tak se i on musel stát pevnou součástí její runy.

Liriel otevřela oči a rozechvěle vydechla. Dnes se toho událo tolik, že to skoro nedokázala pojmout. Mladá kouzelnice se vždy považovala za nositelku obou úkolů – svého i Fjodorova. Zvykla si myslet na něj jako na společníka a přítele, ale teprve teď si uvědomila, že jejich osudy jsou tak spjaté, že to sama ani pořádně nechápe.

Beze slova se otočila a odešla od posvátného dubu.

Ulf se jí na nic neptal. Vlastně se zdálo, že vše chápe lépe než ona. „Až budeš připravená, zkusíš to znovu,“ pronesl klidně. „To už však mou pomoc nebudeš potřebovat.“

Liriel se probudila za úsvitu po několika hodinách spánku, vytržená ze sna hlukem zezdola. Několik chvil jí trvalo, než si vzpomněla, kde vlastně je a proč. Se zabručením odhodila přikrývku a vylezla z lůžka v podkroví Ulfova domu. Rychle se oblékla a slezla po žebříku vedoucím do rozlehlé ústřední místnosti sloužící jako kuchyně a místo k setkávání a spaní celé Ulfovy rodiny.

Všude kolem ní bylo živo. Ulfova žena, Sanja, obtloustlá Seveřanka, jejíž obvyklý výraz naznačoval, že nedávno musela vypít pořádný příděl zkyslého mléka, vypadala při práci docela mile. Na sobě měla šaty hodící se k nějaké slavnostní příležitosti; vlasy spletené a upevněné kolem hlavy stuhami a jehlicemi ze žlutého zlata. Přes bohatě vyšívanou lněnou blůzu měla jasně rudou košilku. Právě chvatně ukládala hrnce, šaty a domácí ložní prádlo do obrovské truhly, zatímco šťastně plísnila nevolníky zúčastňující se balení a jiných obvyklých domácích povinností. Dagmar se rovněž točila podle Sanjiných příkazů, ovšem Liriel si všimla, že je stále bledá a má pevně stisknuté rty.

„Co se děje?“ zeptala se elfka a posloužila si z misky lesních plodů.

„Moje dcera dnes odchází do Holgersteadu,“ odpověděl Ulf. „Stane se členkou domácnosti Wedigara, První sekyry té vesnice. Až nastane úplněk, bude se konat svatba. Je to pro tento dům velká čest,“ řekl a věnoval pobledlé dívce přísný pohled.

Liriel se Dagmar ani nemusela ptát na její názor ohledné té cti. Spíš ji překvapilo, že nikdo nevěnuje pozornost dívčině očividné tísni. Liriel si nebyla jistá, jestli jí má být děvčete zjevně provdávaného proti jeho vůli líto, nebo se má raději pokusit natlouct do té bezpáteřní hlupačky trochu rozumu.

Na oboje však nebylo moc času. Liriel se musela vzdát i myšlenek na snídani a místo toho sledovala, jak dva zavalití nevolníci vynášejí truhlu ven a nakládají ji na plochý vůz, do nějž byly zapřažené dva páry tažných volů. Několik dalších beden a sudů již bylo naloženo a uvázáno na místo.

Sanja si založila ruce na mohutné poprsí a spočinula na obtěžkaném voze kritickým okem. „No, Dagmar, poslední, co chybí, jsou tradiční sudy oleje a jídla. Ty můžeš vzít před odjezdem z Hrolfova skladiště. Dokonce ani První sekyra si nebude moct stěžovat na věno mé dcery,“ pronesla s pýchou v hlase.

Liriel ohromením a zuřivostí rozšířila oči. Tady se čekalo, že žena bude za svatbu platit? V její domovině nebyli takto ponižováni ani nejníže postavení muži. Ženy si je vybíraly za druhy podle zásluh či jakýchkoliv jiných předností, jež u nich viděly. Samozřejmě se jich pak stejně snadno zbavovaly, to jistě, ale aspoň je rodiny neprodávaly kterékoliv kněžce s nejvyšší nabídkou!

Než se Liriel stihla vyjádřit nahlas, stáhla si Sanja ze široké paže několik zlatých kruhů a věnovala je dceři spolu se spoustou dobře míněných rad ohledně manželčiných povinností. Její proslov byl natolik přímý a detailní, že otřásl i se zábavu milující elfkou. Dagmar se vzdálila, jakmile jí to slušnost dovolila. Na mrtvolně bledé tváři jí zahořel ruměnec prozrazující hloubku jejího studu.

„Půjdu s tebou do Hrolfova skladiště,“ pronesla Liriel náhle.

Mladá Seveřanka přikývla, zjevně odhodlaná zmizet co nejdřív. Do ruky vzala opratě a vedla volské spřežení po cestě dolů ke skladišti. Liriel s ní srovnala krok a bok po boku tiše procházely kolem kurníků a králíkáren zásobujících rodinný stůl.

Dagmar se na okraji dvora zastavila a dlouze se zadívala na zahradu. Jak se Liriel dozvěděla, patřila starost o ni k dívčiným povinnostem. Mezi pletím a rybolovem sloužila dívka doma stejně jako do otroctví zrození nevolníci. A to byl život jediné dcery relativně bohatého muže! Temná elfka se nedokázala ubránit myšlenkám na to, jaký osud ji asi očekává v domě jiné ženy.

Hned vedle cesty stály dvě velké dřevěné bedny plné písku a slané vody. Liriel v nich zahlédla škeble. Zdálo se, že většina vesničanů je ráda, když má po ruce zásobu mořských plodů a jedlých řas. Nepřítomně si utrhla kus jedné chaluhy a začala ji nepřítomně okusovat, zatímco přemýšlela nad něčím, co by Dagmar její úděl ulehčilo. Při pohledu na její přepadlý obličej však zapomněla na veškerou diplomacii.