Elaine Cunningham - Spletité sítě

Další dvě hodiny strávila prohledáváním pokoje, než konečně objevila dvě stopy: zatoulaný kousek popela mezi prkny podlahy a jediný ohnivě rudý vlas téměř ztracený v jasném vzoru deky. Přesně jak očekávala, byl útočníkem Hrolfův zrzavý a dýmku kouřící první důstojník.

Dívka se ztěžka posadila na okraj postele a zvážila další možnosti. Mohla Ibna ihned obvinit, ovšem kdo by ji poslouchal? Mohla na něj zaútočit, to by si ale lásku vesničanů jistě nevysloužila, a navíc by to zcela pohřbilo poslední šanci u tvrdohlavého šamana. Přesto nemohla jen tak sedět s rukama v klíně. Musela dát Ibnovi na srozuměnou, že o něm ví a je připravená.

Liriel zavřela oči a začala pronášet tichá slova kněžské modlitby. Tentokrát žádala jen o drobnou službu, již Lloth běžně poskytovala i drowům mimo řady svého kněžstva. Na její volání se z hromad dřeva a různých štěrbin vyhrnou stovky pavouků a zaplaví domek, v němž Ibn spal. Nebudou však útočit, natolik ta křehká a posvátná stvoření nechtěla ohrozit, ale celou noc budou tkát a zahalí námořníkův pokoj vrstvami lepkavé pavučiny.

Jakmile bylo kouzlo dokončeno, lehla si do postele a téměř okamžitě upadla do vyčerpaného spánku. Její poslední myšlenka – představa Ibna, jak se budí v záplavě pavučin a zuřivě si probíjí cestu ven – jí na tváři vyvolala úsměv, který tam zůstal ještě dlouho poté, co upadla do bezesného spánku.

Liriel se probudila další den před svítáním. Okamžitě se posadila na posteli, zachvácená náhlým přesvědčením, že se děje něco velmi špatného.

Pak to zaslechla – tradiční píseň vyprovázející duši zemřelého do zásvětního života. Mezi neznámými slovy vyprávějícími o mužově rodové linii zaslechla jméno, jež znala a které se jí hluboce vrylo do srdce.

Odhodila přikrývku, a aniž by se obtěžovala s oblečením nebo zbraněmi, vyběhla ven. Oděná jen do tuniky běžela za truchlivým zvukem písně, dokud nedorazila na náves, kde se skupina lidí shromáždila kolem bledé postavy. Liriel zaznamenala známý hluboký šamanův hlas – tak připomínající jeho mrtvého příbuzného – a skupinu rybářů v pracovních zástěrách a hrubých botách nošených každé ráno na moře. Mezi nimi stála Dagmar s ponurým výrazem ve tváři a bledá jako sama smrt. Některé ženy tiše plakaly, Hrolfova mladá příbuzná však vypadala, že jí již žádné slzy nezbyly.

Ponurý tón šamanovy písně náhle proťal zmučený nářek. Jen matně, jako přes závoj mlhy, k Liriel přišlo pochopení, že ten hlas patřil jí samé.

Aniž by chtěla, zjistila, že klečí vedle Hrolfova těla. Uhladila mu rozcuchané copánky, zdvihla jeho velkou ruku a přitiskla si ji ke tváři. Začala s vysokým a strašidelně znějícím žalozpěvem, který poprvé slyšela v tunelech blízko Přístavu Lebek, kdy následovníci Eilistraee – Temné panny, drowí bohyně písní a lovu – oplakávali druhy padlé v boji.

Ulfův zpěv ustal, když šaman poznal ztrátu větší, než byla jeho. Sledoval, jak dock-alfar zpívá a kolébá se při tom do rytmu přízračně znějící písně. Její zármutek byl o to strašnější, že jej nedoprovázela jediná slza a podivné zlaté oči plály proti temnému pozadí kůže. Vedle smířeného klidu Seveřanů a důstojných slz jejich žen vypadal elfcin nářek téměř děsivě. Přesto nebyl ani trochu předstíraný a Ulf zachoval zdvořilé mlčení. Dokonce byl vděčný za to, že Hrolfa někdo tak miloval.

Temná elfka dala šamanovi příležitost nahlédnout do nitra zesnulého příbuzného. On a Hrolf byli syny bratrů dvojčat a vyrůstali společně. Žádný bratr mu nemohl být bližší, přesto mu Ulf nerozuměl. Zejména jeho mladické – a takřka osudové – vášni pro elfské ženy. Ulf byl přímo zděšený, když Hrolf přijal drowí dívku za svoji dceru. Náhle jej však pochopil. Pirátský kapitán i černá kouzelnice si byli podivně blízcí – oba divocí a nezkrotní a přistupující k životu s nevázaností, jakou Seveřané jinak prožívali jen v boji. Dokonce i v zármutku se necítila být svázaná zvyklostmi, přesně jako Hrolf po celý svůj život. Přesně takové rozloučení by starý pirát ocenil.

Po chvíli šaman shromážděné rybáře rozpustil a položil ruce na ramena truchlící dívky. „Ztratil jsem přítele a člena rodiny,“ řekl tiše. „Mám ale pocit, že ty jsi ztratila otce. Tahle země již pro tebe není cizí; kus tvého srdce navždy zůstane na Ruathymu.“

Temná elfka přikývla. Instinktivně věděla, že má pravdu. Bojovala, aby ochránila místní vesnici před útokem sahuaginů, ovšem Hrolfova smrt ji k tomuto ostrovu připoutala, jak by to nic jiného nedokázalo. Jen jednou předtím zažila tak vše pohlcující pocit ztráty a zmaru. Byla ještě malé dítě, když Gromf Baenre, její drowský otec, nařídil smrt její matky, aby měl výchovu nadané dcery zcela pod kontrolou.

„Runa k nikomu nepřichází lehce, dokonce ani k bohům,“ pronesl Ulf příhodně, jako kdyby dokázal sledovat stezky jejích myšlenek. „Cena je vždy příliš vysoká, a než skončíš, nepochybně se ještě navýší. Stále se chceš učit?“

Liriel na něj upřela spalující pohled. „Jak se mě na něco takového můžeš vůbec ptát?“ zeptala se. „Hrolf je mrtvý a já se dozvím proč a získám sílu, abych jej mohla pomstít, ať už mě budeš učit, nebo ne.“

Tahle odpověď vážného šamana podle všeho potěšila. „Tak potom začneme.“

Hrolfův pohřeb se konal ještě téhož dne. Příprav se zúčastnila většina vesnice, neboť bylo třeba mnohé vykonat. Elfí panna musela být vydrhnutá a vybavená na cestu, prkna natřená velrybím olejem, bylo třeba napsat písně připomínající mrtvého a jeho činy, někdo musel nasbírat dřevo na obrovský oheň a připravit jídlo a pití na hostinu – opulentní a dlouhá událost měla přeživším připomenout, jaká odměna je očekává v Tempových hodovních síních.

Podle ruathymského zvyku měl na přípravy dohlížet kapitánův první důstojník, ovšem lbn nebyl k nalezení. Chopila se toho tedy Liriel. Vesničané ji poslouchali bez ptaní či stížností a snad si ani neuvědomovali, že je vede nejenom žena, ale dokonce elfská žena. Snadno do role organizátorky zapadla. Vždyť měla s přípravou velkých a vznešených událostí bohaté zkušenosti. Je zvláštní, pomyslela si během toho hektického a dlouhého dne víc než jednou, že schopnosti, které používá k uctění Hrolfovy památky, si vybrousila při dekadentních hostinách v menzoberranzanských sídlech.

Barvy zapadajícího slunce se rozlily po mořské hladině, když se celá vesnice shromáždila v zátoce, aby vypravila kapitána na jeho poslední plavbu. Zatímco se Ulf a Olvir střídali v písních na rozloučenou, vypadala Liriel stejně netečně jako dřevěná figura na přídi Elfí panny. Když obřad konečně skončil, vydala pokyn k vyplutí.

Hrolfova bývalá posádka zajistila kormidlo a napjala plachtu – ne tu obvyklou pestře zbarvenou, ale ohromný čtverec vznešeně modré barvy, na který Bjorn namaloval Tempův posvátný symbol.

Opřel se do něj chladný vítr. Nejdřív se zachvěl, ale pak se poslušně napjal a loď zvolna vyrazila na moře. Když dorazila k hranici dostřelu, vložila Liriel šíp do plápolajícího ohně z naplaveného dříví a založila jej do tětivy dlouhého luku. Planoucí střela nejdřív vylétla vysoko k nebi a pak se snesla jako padající hvězda a zmizela za nízkým zábradlím Elfí panny. Následovala chvíle napjatého ticha a pak už olejem nasáklá loď vzplála jako pochodeň.