Elaine Cunningham - Spletité sítě

Drowí kouzelnice odhrnula plášť a vykročila k jejich vůdci. Zrušila plameny, jež jej obklopovaly, tasila dýku a připravila se čelit nevyhnutelnému útoku. Stvoření na ni však jen hledělo překvapivě inteligentníma očima naplněnýma obdivem. K Lirielinu nesmírnému překvapení a o nic menšímu znechucení padl tvor na kolena a krátce se dotkl země šupinatým čelem v gestu zjevné podřízenosti.

Liriel ani nechtěla domýšlet, co to naznačovalo. Prudce vykopla. Trefila sahuagina pod nevýraznou bradou a odhodila jej dozadu. Tvor instinktivně vytáhl nůž a vykryl její první výpad. Hbitě vyskočil na nohy a v podivné parodii na tradiční soubojovou výzvu drowů na ni namířil zbraň. Liriel odpověděla rychlým předstíraným seknutím. Sahuagin se kryl, pak znovu a nakonec provedl odbod. Jeho pohyby byly rychlé, plynulé a podivně elfské. Jak boj pokračoval, musela se Liriel čím dál víc snažit, aby jej udržela zpátky, i když byla mnohem lépe vycvičená. Oba podivní sokové stáli těsně proti sobě a vyměňovali si údery. Liriel se ulevilo, že tenhle na rozdíl od svých druhů nepoužívá ošklivě rychlá kousnutí. Plně ji zaměstnávalo jen jeho šermování!

Konečně se jí podařilo proniknout jeho obranou a zabořit mu dýku hluboko do střev. Rychle s ní zakroutila, vytáhla ji a udeřila ještě jednou. Umírajícímu sahuaginovi vypadl nůž z ruky a tvor znovu padl na kolena. Oči obdivně upíral na Lirielinu tvář. Ta jej naposledy sekla přes krk a ukončila tak jeho trápení a uhasila žhavý plamen v jeho očích.

Tohle podivné střetnutí Liriel otřáslo a cítila se kvůli němu jakoby pošpiněná. Rychle však nepřirozené pocity setřásla a obrátila se k nejbližšímu živému nepříteli.

Velkému sahuaginovi se podařilo přehodit síť přes rudě oděného válečníka a teď do něj šťouchal dlouhým kopím. Žádný z útoků nesměřoval na životně důležité místo; rybí muž si s kořistí sadisticky pohrával.

Liriel bez rozmyšlení přivolala malou ohnivou kouli a napřáhla se k hodu. Náhlé světlo sahuagina vyplašilo a polekaně se k ní obrátil. Zubaté čelisti při pohledu na kouzlícího drowa poklesly a strach jej přimrazil na místě. Mladá kouzelnice nezaváhala a s nesmlouvavou přesností hodila. Ohnivá koule vlétla přímo do tvorovy obrovské pootevřené tlamy. Následný výbuch vyhodil do vzduchu záplavu slizu a jíchy a bezhlavý sahuagin ztěžka dopadl na zem.

Liriel jej překročila a sklonila se k poraněnému muži. Její dýka bleskla vzduchem a několika tahy jej vysvobodila ze zamotané sítě. I když krvácel z mnoha mělkých ran, byl muž podle všeho schopný dalšího boje. Drowí dívka mu do ruky vtiskla jeden z vlastních nožů, vytáhla jej na nohy a rozhodně postrčila k nejbližšímu sahuaginovi. Muž na ni ještě vrhl krátký vděčný pohled a pak se s Tempovým jménem na rtech znovu vrhl do boje.

Lirieliny rty se roztáhly do slabého úsměvu. Ruathymci byli válečníky do morku kostí a ochotně přijali kohokoliv, kdo se ukázal být schopným bojovníkem, a to dokonce i někoho tak cizího, jako byla ona. Ta myšlenka ji na okamžik zahřála na duši, ale pak se kolem ní znovu sevřel zmatek boje.

Drowí dívka bojovala bok po boku se Seveřany, využívajíc při tom všech svých schopností. Její bola se obtočila kolem nohy jednoho z rybích lidí a poslala jej na zem; vrhací nože se zabodávaly do očí a krků; z čepele dýky odkapávala zelená jícha.

„Ty jsi dock-alfar, a přitom tvůrce run,“ pronesl jeden z nich ohromeným hlasem. „Je to již mnoho let, co runový válečník vedl tuhle vesnici do boje, ale v dávných dobách tomu tak bylo vždy. Většina obyvatel Ruathymu se o magii nezajímá, ovšem my si pamatujeme staré způsoby a ctíme je. Jak ti říkají?“

Z neznámého důvodu jí na jazyk skočilo jméno, které jí dal Fjodor. „Vrána,“ řekla prostě.

To mezi válečníky vyvolalo souhlasné pokyvování. Liriel si vzpomněla na Fjodorovy a Olvirovy staré příběhy, v nichž na bojiště přilétaly vrány, aby odváděly duše zabitých do zásvětí. Ano, tohle bylo dobré jméno pro drowa mezi Seveřany.

Nechala muže, aby ji odvedli do vesnice, jež byla podle všeho jen několik hodin chůze od Ruathymu. Dostalo se jí slibu, že jakmile dozní písně na oslavu padlých, ukáží jí cestu zpět. A tak seděla na čestném místě vedle náčelníka – shodou okolností jím byl muž, jehož zachránila zpod sítě – naslouchala skaldům, jak rozvíjejí příběhy o předcích a činech dnes padlých mužů, a pozorovala, jak k jasně modrému nebi stoupají jiskry z pohřební hranice.

Byl to zvláštní obřad, a přesto na Liriel zapůsobil podivně. V Menzoberranzanu byli mrtví většinou uzavíráni do malých a neprodyšně uzavřených krypt vytesaných do skály severně od hlavní městské jeskyně. Nebylo to však z úcty, ale z mnohem praktičtějších důvodů. Těla tam měla ležet do doby, dokud nebyla poptávka po otrocké práci či postradatelných vojácích, a pak přišel kouzelník a opět je „oživil“. Jen těla kněžek Lloth byla po smrti pálena. Zde na Ruathymu se podobné cti dostávalo všem, včetně nejnižších nevolníků.

Den se již chýlil ke konci, když Liriel znovu spatřila vysoké hřebeny ruathymských střech. Za chůze jí v hlavě neustále zněla jedna píseň – nově složená balada o malé válečnici známé jako Vrána.

Poprvé v životě si neklidná a nikde neukotvená dívka připadala, jako kdyby někde zapustila kořínek. A k runě ve své mysli přidala další křivolakou linii.

Regentka Ascarle se sklonila nad věšteckým krystalem vyladěným na jejího aboleta a hleděla do něj ještě dlouho poté, co obraz spolu s jeho životní silou vybledl. Jeho ztráta i selhání při lovu drowí kouzelnice ji nepotěšily. Vestress toužila po Lirielině moci a získat ji zprostředkovaně přes aboleta vypadalo jako nejrozumnější přístup.

Místo toho se stala svědkem toho, jak Liriel unikla okouzlení, což ji zaujalo ještě víc. Jak mohl být jediný drow tak silný a odolný? Zdálo se, že se v odhadu, že tahle elfka a její kouzla mohou poskytnout řešení jejího současného problému, nemýlila.

I přes nespornou moc a daleko sahající chapadla zapletená takřka do všech událostí v Severních zemích ztratila Vestress vlastní prastaré dědictví. Byla vyvržená z města, kde se zrodila, a byla jí odepřena výhoda společných myslí, jež podporovaly její druhy. Samozvaná regentka Ascarle zoufale toužila znovu navázat kontakt s jinými příslušníky svého druhu. Již mnohokrát to zkoušela. Občas selhala; většinou se jí alespoň podařilo rozšířit vliv Společnosti krakena. Jak však rostla její moc, stoupalo zároveň i zoufalství a posedlost překonat vše, co jí stálo v cestě. Nejvíc na ni doléhalo selhání, které nalezlo útočiště na Ruathymu.

Před mnoha lety vyrvala Vestress Ascarle z jiných rukou. Zachovalé trosky města pohřbeného ve vodním hrobu severně od Nachových skal obývali padlí tvorové a zlí duchové. Nejděsivějším z nich byla lítice, jež hlídala potopený poklad. Kdysi byla kouzelnicí v armádě, která před více staletími, než šlo vůbec spočítat, vytáhla proti elfskému městu, jen aby byla sama zničena, když voda z roztátých ledovců smetla Ascarle z tváře světa. Tahle drowí kouzelnice tu však zůstala i po smrti, změnila se v lítici a chránila místní magické poklady před každým, kdo by se je pokusil získat. Vestress ji porazila v titánské bitvě kouzel a vyhnala na neznámé místo. Tak tomu bylo po mnoho let.