Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Nic tak podivného jako neznámé stvoření, jestli máš na mysli tohle. Jen mi přišlo, že chceš získat o něco víc, než přiznáváš,“ odpověděla s netypickou otevřeností.

Hraničářovy oči se rozzářily. „To je pravda! Celý život jsem se chtěl dozvědět něco nového o magii a nedávno jsem se odvážil doufat, že bys mě mohla učit. Slyšel jsem, že kouzla jsou drahá, a to jak jejich učení, tak sesílání, ale můžu ti zaplatit. Mohlo by tohle pro začátek stačit?“ S těmito slovy vytáhl z váčku dva velké prsteny a upustil je do elfčiny dlaně.

Liriel na šperky zběžně pohlédla a vzápětí to ohromeně zopakovala. Jeden z prstenů, silný kroužek ze zlata osazený velkým onyxem s hladce vybroušenou plochou, vyzařoval mocnou magickou auru. Ten druhý byl stříbrným pečetním prstenem s vystouplým symbolem připomínajícím odznaky nošené většinou menzoberranzanské šlechty. Něco na něm jí však připadalo povědomé, a pozorně si proto znak prohlédla: jednoduchý obrázek pěti lodí s jedinou trojúhelníkovou plachtou. Přesně stejný obrázek viděla před pár okamžiky v knize pojednávající o nekonečných seveřanských válkách. Tohle byla oficiální pečeť Nejvyšších kapitánů vládnoucích Luskánu, přístavnímu městu severně od Hlubiny a největšímu nepříteli Ruathymu. Tohle byla informace nejvyšší důležitosti. Jen doufala, že se k ní nedostala příliš pozdě.

Upřela na mořského elfa spalující pohled. „Kde jsi k tomu přišel?“

„Našel jsem je na useknuté ruce, kterou jsem ti měl najít,“ odpověděl zmatený její energickou reakcí.

„A to jsi nepovažoval za nutné se o nich zmínit?“

„Chtěla jsi jenom ruku. Netušil jsem, že by ti mohlo posloužit i zlato a drahé kameny, jinak bych ti oboje dal,“ řekl Xzorsh.

Liriel zoufale rozhodila ruce. Teď neměla čas, aby si vybíjela hněv. Bylo docela dobře možné, že se jí do ruky dostal klíč k současným ruathymským potížím. Luskán byl bohatý a mocný přístav – možná dost mocný, aby dokázal shromáždit síly namířené v současnosti proti ostrovu. Potíž bude přesvědčit o tom ostatní.

„Musím se vrátit,“ oznámila náhle.

Elf ji při odchodu chytil za ruku. „Nedaleko odtud jsou na malém ostrově tři ztroskotaní muži – poslední zbytek lovců tuleňů, které Hrolf zanechal na moři. Slíbil jsem jim, že pro ně pošlu člun.“

Liriel si odfrkla a odtáhla se. „A kdo si o něj řekne? Ty, nebo já? Právě jsi jim utekl z vězení, vzpomínáš? Myslí si, že ty a ten tvůj přítel jste s pomocí kouzel zničili dobré dveře a spoustu piva a ani jedno z toho se jim nelíbí. Stačí, aby ses na Ruathymu ukázal, a nějaký z vesnických sekerníků z tebe udělá rybí návnadu dřív, než řekneš tři slova. Mně se vyhýbají jako podezřelému nalezenci. Možná by poslechli Fjodora, ale ten je pryč.“ Ještě během řeči očima klouzala po oblázky posetém břehu. „Uměl bys ovládat jeden z tamtěch člunů?“ zeptala se a ukázala prstem.

Když přikývl, začala se dívka okamžitě brodit ke břehu. Přišla k malému plavidlu a natáhla k němu obě ruce obrácené dlaněmi dolů. Xzorsh viděl, jak hýbe rty, a pak se člun zvedl do vzduchu – jen kousek – tiše přeplul nad pláží a dosedl vedle něj do vody tak lehce, že sotva narušil klidnou hladinu. Na břehu se Liriel opatrně rozhlédla na všechny strany a pak mu důrazným gestem naznačila, že by měl okamžitě zmizet.

Xzorsh zaváhal jen na okamžik. Krádež sice nebyla součástí jeho kodexu, ovšem na druhou stranu neviděl jiný způsob, jak by muže zachránil, než vypůjčit si na čas tenhle člun. Když napínal plachtu, přísahal si, že jej osobně vrátí, jak jen to bude trochu možné. Uvázal lana a nabral východní směr.

Až o něco později mu došlo, že Liriel vůbec neodpověděla na jeho žádost o učení. Mořský elf si mocně povzdychl. Alespoň že neřekla ne. Prozatím mu staré sny zůstaly.

Zatímco Liriel spěchala zpět do vesnice, přemýšlela, komu by nejspíš měla nově získané informace svěřit. Muži z Elfí panny by ji měli podpořit, koneckonců byli všichni napadeni třemi válečnými loděmi pod velením luskanského Nejvyššího kapitána. Přesto pochybovala, že jej někdo z nich poznal, jinak by se o tom jistě zmínili. Hrolf by ji jistě vyslechl a s pomocí prstenu svíraného její rukou by přesvědčil i ostatní obyvatele ostrova. Hrolf tu však nebyl.

Tak kdo potom? Ibn nepřipadal v úvahu. Pletichařící první důstojník by se to jistě snažil obrátit proti ní. Bjorn? Ze všech mužů na palubě ji právě tenhle mladý umělec snášel ze všech nejlépe – dokonce by se dalo říct, že ji jistým nesmělým způsobem i obdivoval. Na druhou stranu to byl ještě chlapec a k tomu vyhublý a křehký. Liriel si již všimla, že na Ruathymu bylo vážně bráno pouze slovo válečníků. Nakonec se rozhodla pro Olvira, budoucího skalda. Tenhlev příbězích zběhlý člen Hrolfovy posádky by měl mít největší znalosti ohledně cizích zemí a jejich vládců. Olvir miloval příběhy, a tak ji jistě vyslechne, a mohl by i pomoct. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli náklonnosti k Fjodorovi. Liriel neuniklo, že se oba muži během dlouhé plavby spřátelili.

Drowí elfka se musela nejméně tucetkrát zeptat na cestu, než našla někoho, kdo jí řekl, kde vlastně Olvir žije. Někteří vesničané ji okamžitě odbyli, další byli příliš ohromení jejím vzhledem, aby věnovali pozornost slovům, a ostatní byli prostě příliš podezíraví vůči úmyslům, se kterými by mohla po mladém muži pátrat. Liriel ani na okamžik nepochybovala, že Olvir bude na její příchod předem připravený.

A skutečně, mořem se plavící skald ji přivítal před srubem, zatímco jeho žena a děti zvědavě vykukovaly zpoza přivřených oken. Zdvořile naslouchal, ale když jej požádala, aby ji doprovodil a promluvil s První sekyrou, jen zavrtěl hlavou.

„Tenhle sud bys nechtěla vypustit,“ oznámil jí prostě. „Ruathym a Luskán mají dohodu. Někteří jí říkají Aliance kapitánů. Poslední válka s Luskaném nás téměř odsoudila k životu na souši, o tolik jsme přišli lodí, a ještě na tom nejsme tak dobře, abysme se vrhli do další bitvy. Aumark Lithyl je sice válečník, ale tohle chápe.“

„Možná mu nezbude nic jiného než bojovat,“ vypíchla Liriel.

„To říkáš ty. I kdyby byl tenhle prsten přesně tím, čím myslíš, že je, viděla jsi ho snad na ruce velitele těch válečných lodí? Dokud ji ještě měl u těla? Teď to totiž vypadá, že nemáš víc než slovo mořskýho elfa. No a to tady moc neznamená – dokonce ještě míň od tý doby, co nás ty dva připravili o tolik piva!“

A stejně tak by nikdo neposlouchal temnou elfku. Olvir byl natolik zdvořilý, že se o tom nezmínil nahlas, ale Liriel to z jeho slov vyčetla i tak.

S pocitem větší bezmoci, než by se dalo vyjádřit slovy, zamířila zpět do Zelené síně, aby pátrala po dalších dílcích skládanky. Kdyby se jí podařilo předložit celistvější obraz věcí, tak by ji snad tvrdohlaví muži vládnoucí tomuto místu mohli vyslechnout.

Takovým důležitým dílkem byla záplava podivných tvorů, se kterými se setkala. Liriel si znovu vybavila obraz obludného rybomuže a rozhodla se o něm zjistit co nejvíc informací. I kdyby byl Sittl nakonec přesně tím, čím Xzorsh myslel, tak do toho všeho byl mořský elf namočený až po špičky svých protažených zelených uší. Někdo ho považoval za natolik důležitého, že jej nechal unést a dopravit ke břehům Ruathymu. Pokud tedy vůbec byl unesený.