Elaine Cunningham - Spletité sítě

S hlubokým povzdechem otevřela drowí dívka knihu a znovu se začetla do bouřlivé ruathymské historie. Ani ságy o zabitých hrdinech, nekonečných válkách a gargantuovských mořských bitvách ji však nedokázaly zaujmout. Konečně knihu odložila, vyrazila ze Zelené síně a zamířila k zátočině, v níž kotvila Elfí panna.

Liriel nenápadně vklouzla na palubu a po chvilce hledání nalezla zařízení, jímž Hrolf přivolával elfského hraničáře. Ponořila je do vody směrem k moři a zatočila kličkou. Následovala série klapavých a skřípavých zvuků. Když dozněly, opřela se dívka pohodlně o lodní trup a čekala. Liriel předpokládala, že Xzorsh nebude daleko, ale i tak bylo čekání nepříjemně bolestivé. Vůbec poprvé zalitovala, že prsten vodního dechu dala Fjodorovi. Kdyby jej měla, mohla po Xzorshovi pátrat sama.

Trvalo to asi hodinu, než uviděla tmavý obrys plující pod hladinou směrem k ní. Liriel se zhluboka nadechla, ponořila se pod hladinu a plavala přivolanému hraničáři vstříc.

První úder moci ji zastihl zcela nepřipravenou. Pronikl jí přímo do hlavy, sevřel silou železné pěsti a přitahoval si ji blíž. Liriel však stále měla vrozenou schopnost všech temných elfů setřást účinky magie. Vytlačila tedy mentální útok z mysli a tasila dýku. Právě včas – útočící stvoření obeplulo chuchvalec řas a zcela se odhalilo.

Vypadalo trochu jako ryba s obří nafouklou hlavou a třema vertikálně posazenýma očima. Z nich sálalo slabé nafialovělé světlo vytvářející ve vodě přízračnou aureolu. Štíhlá chapadla se táhla vzadu jako prameny vlasů, zatímco kupředu jej s děsivou rychlostí poháněl ocas připomínající žraločí.

Liriel leknutím vdechla trochu mořské vody. Abolet! Tihle tvorové obývali skryté vody v Temných říších, ale tady rozhodně žádného z nich nečekala. Obrátila se a se zuřivou rychlostí zamířila k hladině. Cestou si pomáhala levitačním kouzlem.

S kašláním a prskáním vystřelila z vody. Chytila se lodního zábradlí, přeskočila přes ně a upadla na palubu. Několikrát se ještě převalila, aby byla od smrtícího stvoření co nejdál.

Vzduch proťalo štíhlé chapadlo a zapráskalo jako bič. Za ním vylétla sprška mořské vody s černými kapkami jedu. Liriel si zakryla tvář pažemi a modlila se, aby si ji žádná z nich nenašla. Když se pálivá bolest nedostavila, odvážila se vzhlédnout.

Kolem zábradlí byla obtočená dvě chapadla a vzápětí se abolet mocným záběrem vytáhl vzhůru. Loď se zakymácela a s Liriel to smýklo k zábradlí. Ještě se jí podařilo vytáhnout nůž a zabodnout jej do mezery mezi dvěma prkny, a pak už se jen držela.

Do mysli se jí zaryl mentální skřek prodchnutý bolestí a bezmocnou zuřivostí. Aboletovo mohutné tělo šplouchlo zpátky do vody, ovšem obě chapadla zůstala omotaná na původním místě a nekontrolovatelně sebou škubala.

Liriel vyskočila na nohy a rozběhla se k zábradlí. V chapadlech vězeli dva z jejích pavouků, jejichž vražedná magie se vyčerpala. Voda dole, prosycená jíchou a stříbřitým blýskáním, se doslova vařila. Pak se z vody vynořila Xzorshova zelená hlava společně s bránícím se aboletem. Hraničář si jej osedlal a teď do něj opakovaně bodal nožem.

A nebyl jediný, kdo se aboletovi postavil. Dívčin ostrý zrak odhalil postavy několika dalších bojovníků – lidské postavy s nohama zakončenýma ploutvemi. Každý z nich držel v ruce trojzubé stříbrné vidle a s hbitostí úhořů kroužili kolem zápasící dvojice.

Liriel se otočila a rozběhla se ke stojanu na zbraně. Zmocnila se harpuny a skočila do vody, která jí tady sahala ke krku. Všichni bojovníci – až na Xzorshe – se okamžitě rozprchli. Drowí dívka bodla po aboletových očích a dala do úderu všechnu sílu. Hrot zbraně se zabořil hluboko do prostřední bulvy a stvoření se konečně přestalo bránit. Xzorsh se znechuceným výrazem sklouznul z jeho mrtvého těla.

„Co byli tamti zač?“ zajímala se Liriel a s rukou chránící si oči proti slunci se rozhlédla po hladině, doufajíc, že ještě na okamžik podivné válečníky zahlédne.

„Tritoni,“ odpověděl hraničář znepokojeným hlasem. „Moc se toho o nich neví. Mořským elfům neubližují a čas od času přijdou bytostem dobra na pomoc. A stejně tak často nepřijdou. My věříme, že pochází ze živelné sféry vody a odtud také pramení příčiny jejich konání. Řekl bych, že teď se ani tak nezajímají o tebe jako spíš o stvoření z jejich sféry vystupující proti tobě.“

Drowí dívka zamyšleně přikývla. Přišlo jí, že hraničářovy obavy se zakládají na správném odhadu. Bytosti ze živlů jakéhokoliv druhu byly nanejvýš vzácné a poslední dobou se setkávala s tolika, že to nemohla být náhoda. Většina z nich bojovala proti ní a jejím přátelům, a tihle tritoni jí přišli na pomoc. V Liriel se znovu probudily instinkty vlastní každému tvoru vychovanému v Menzoberranzanu a okamžitě věděla, že se stala součástí něčeho příliš velkého, než aby to dokázala pochopit.

„Řekni mi všechno, co víš,“ přikázala.

Xzorsh jí pověděl o vodním zlobrovi, který měl ve vlastnictví tritonskou zbraň. Tritoni byli schopní a zuřiví válečníci a nebylo pravděpodobné, že by je obyčejní zlobři přemohli, pokud jich ovšem nebylo opravdu hodně a nevedl je velitel s větší dávkou inteligence a strategie, než jakou mořští zlobři obvykle vykazovali. Řekl jí, jak byl Sittl unesený tlupou těchto tvorů a přivedený až k pobřeží Ruathymu.

Temná elfka zamyšleně přikyvovala. Myslela na nereidky ve vodách kolem Intharu a elementála unášejícího ruathymskou loď. Tenhle ostrov stál z nějakého důvodu ve středu pozornosti bytostí z jiných sfér. Kdo jim však poroučel a co bylo jeho cílem?

„Vodního elementála mohl přivolat kouzelník,“ přemítala nahlas, „ale nereidce žádný neporoučel. Svůj šál měla stále u sebe. Taky tu jsou stvoření z Temných říší. Lítice – duše opravdu zkažené drowí ženy – se usadila ve studni, i když jak se tam do Devíti pekel mohla dostat, aniž si toho někdo všiml, je zcela mimo moje chápání. Lítice obvykle zpustoší celé okolí, než si najdou doupě a usadí se. A teď ještě ke všemu abolet! Co se tu u osmi nohou Lloth děje?“

Hraničář bezradně pokrčil rameny. „Pod hladinou taky dochází k podivným událostem. Zpráva, již Sittl poslal mořskému lidu v hlubinském přístavu, byla, než dorazila k cíli, pozměněná. Spojení nikdy nebývá tak nespolehlivé a způsobilo smrt několika nevinných mužů! Vlastně se musím setkat s Hrolfem, jinak zemřou tři další. Kde je? To nebyl on, kdo mě přivolal?“

„Ne, to jsem byla já. Hrolf stále rybaří v horách. Nebo tomu aspoň všichni tady věří.“ Liriel se zhluboka nadechla a rozhodla se to dál neodkládat. „Musím tě varovat před Sittlem. S pomocí magie umím nahlédnout do myslí jiných osob a určit jejich pohnutky, a přesně to jsem udělala, než jsem vás osvobodila. Ty jsi víceméně prošel, on však ne.“ Rychle popsala tvora, kterého viděla, a auru zla, jež jej obklopovala.

Xzorsh s pevně sevřenými rty tiše poslouchal. „O té tvé drowí bohyni jsem již slyšel, a tak mi jistě odpustíš, když nebudu věřit žádné vizi, pocházející od ní.“

Na to Liriel nedokázala nic namítnout. „Co to ale bylo za stvoření? A jak vysvětlíš to, co jsem viděla?“

„To nemůžu,“ opáčil Xzorsh stručně. „A stejně tak o tom nechci dál mluvit. Sittl a já jsme již dlouhé roky přáteli a on mi nedal jedinou příčinu, abych o něm pochyboval. Nehodlám proto poslouchat takové urážky.“ Odmlčel se a pohlédl na Liriel s nečekanou zvědavostí. „Říkala jsi, že já jsem víceméně prošel. Co zlého jsi viděla ve mně?“