Elaine Cunningham - Spletité sítě

Ještě zvláštnější byla zpráva, že osudem pronásledovaná loď prostě zmizela. Xzorsh tušil, že by za tím mohla být kouzla té drowí dívky, a byl odhodlaný přijít všemu na kloub. Zvědavost však byla jen jedním z motivů. Stále nesměl zapomínat na slib daný Hrolfovi.

V tom však spočívalo jeho dilema. Ode dne, kdy byla Elfí panna napadená třemi válečnými loděmi, a po následném útoku mořských zlobrů se Xzorsh nesetkal se Sittlem. Posily, jež tehdy slíbil přivést, nikdy nedorazily, a ať se snažil jakkoliv, stále neměl sebemenší informace o jeho osudu. Dokonce ani Spojení nepomáhalo. Xzorsh se o druha velice obával. Zejména pak toho, že se mohl stát obětí odporných vodních zlobrů. Když teď byli v nesnázích hned dva přátelé, co měl on sám dělat?

Po dlouhém rozhodování zamířil hraničář k západu, kde na osamělých ostrůvcích zanechal přeživší lovce tuleňů. Přímo pod nimi leželo v zaplavené jeskyni město mořských elfů. Korálové katakomby, kam pohřbívali mrtvé, se nacházely nedaleko na volném moři. Xzorsh doufal, že se Sittl mohl uchýlit právě tam, aby truchlil nad zabitou láskou a dítětem. Hraničář věřil, že by tam přítele mohl najít. Nebylo náhodou, že tyhle ostrůvky ležely přímo na nejkratší cestě k Ruathymu.

S nejvyšší možnou rychlostí vyrazil Xzorsh k nejbližšímu z ostrovů. Tam, skryté pod kameny v nenápadné podvodní jeskyni, si se Sittlem často zanechávali vzkazy, které byly příliš citlivé pro předání po Spojení. Tentokrát však nenašel nic, a tak jen obrátil oči k nebi ve výrazu zoufalé bezmoci, jemuž se naučil od svých lidských chráněnců. K jeho nesmírnému překvapení mu nad hlavou plul známý vejčitý tvar: člun, na němž sem připluli námořníci z Hlubiny!

Mořský elf vyrazil ke světlu a rychle vyběhl na břeh. Nedaleko se tři muži krčili kolem malého ohně. Jeden z nich, vysoký muž, jehož sluncem spálený obličej měl tentýž odstín jako nazrzlé vlasy, se při hraničářově příchodu postavil.

„Lorde Caladorne,“ zamumlal Xzorsh. „Neměl jsem tušení, že tu vy a vaši muži stále budete!“

„Zbyli jsme už jenom tři,“ pronesl mladý šlechtic chladně. „Ostatní zemřeli při čekání na to, až mořský lid z hlubinského přístavu informuje město o tom, že jsme přežili. Nebo se ta zpráva nedostala ani k nim?“

Xzorsh nejdříve zavrtěl hlavou, pak si ale uvědomil, že právě o to se měl postarat Sittl, a jeho obavy se zdvojnásobily. „Co nejhlouběji se omlouvám, lorde Caladorne, ale musíte mi věřit, když vám říkám, že mořský lid na vás nezapomněl! Něco velmi špatného se stalo a já se obávám o osud svého posla. Tentokrát vám osobně najdu loď, která vás dopraví k pevnině,“ slíbil. „Nejblíže odtud je Ruathym a měl bych se tam dostat během několika málo dní. S pomocí mořských tvorů ještě rychleji.“

Mužův nesmlouvavý pohled o něco změkl. „Děkuji ti za to, ale vím, jakou nenávist chovají Seveřané k elfům. Nechci riskovat tvůj život, a to dokonce ani za možnost znovu spatřit Hlubinu.“

„O mě se nemusíte bát,“ pronesl Xzorsh prostě.

„Jsi si tím jistý? Sudy s těly mrtvých elfů byly ruathymského původu.“

„To možná ano, ale za nic z toho nenese kapitán Hrolf odpovědnost. Přesto vám děkuji za varování.“ Mořský elf se odmlčel a na štíhlé tváři se mu objevil úsměv. „Jste si tak podobní, Hrolf a vy. Oba máte jistý druh cti, který – odpusťte mi to – je mezi lidmi vzácný. Jemu můžete důvěřovat. A mně také.“

Caladorn byl chvíli zticha a pak natáhl ke Xzorshovi ruku jako k druhovi ve zbrani. „V tom případě budeme očekávat tvůj návrat.“

Mořský elf souhlasně přikývl, ale podání ruky odmítl. „Tohle nemůžu,“ opáčil se smutným úsměvem a roztáhl doširoka prsty, aby Caladorn viděl blánu mezi nimi. Pak se otočil a znovu se vrhl do vln.

Když hbitě plaval dál k západu, zamyslel se nad svýma rukama a zvažoval, jestli by se vzhledem k té bláně vůbec dokázaly naučit tvarovat magii. Co vlastně mohlo za to, že se mořský lid tomu umění nedokázal naučit? Celý život byl magií fascinován a cítil k ní stejnou nenaplněnou touhu jako elfové na povrchu ke hvězdám. Když ji drowí kouzelnice začala přivolávat, cítil její proudy v dříve neživém vzduchu. To možná znamenalo, že má jistý druh nadání. Třeba by Liriel souhlasila s tím, že jej bude učit.

Při té myšlence se musel chmurně pousmát. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal si impulzivní temnou elfku v roli učitele představit. Úplně však své sny nezavrhnul. Zpříjemňovaly mu cestu k Ruathymu a nutily ho k většímu spěchu.

Kelpie se protáhla a líně pozorovala, jak se její šlahouny v klidné, chladné vodě elegantně proplétají. Okolo plující rybka uždibla z jedné ze zelených končetin a odtrhla kus bezkrevného zeleného masa. Kelpie sebou škubla, i když po pravdě řečeno bolest necítila. Na pastvu mořských tvorů byla zvyklá. Jestli vůbec něco, tak jí ta hladová rybka připomněla, že se sama již dlouho nenakrmila.

Kelpie se pohnula, vytrhla mělké kořeny, jež čas od času zapouštěla do dna, a nechala se unášet blíž ke břehu. Někde tam mimo vodní svět byl jistě nějaký bezmocný muž, stejně lačný jako ona. Sama ovládla dva takové a měla matné vzpomínky na krmení své mateřské rostliny. Všechny oběti měly v očích hladový lesk, jemuž úplně nerozuměla. Vždyť ani jeden z nich se ji nikdy nepokusil nakrmit.

Změna vodních proudů přitáhla kelpiinu pozornost ke břehu. K jejímu překvapení a nečekané radosti k ní plaval muž. A to se jej ani nepokusila okouzlit!

Dlouhé, štíhlé šlahouny se ho pokusily obklopit, ovšem muž je srazil stranou. Když se nenechala odbýt, vytáhl nůž a začal po nich sekat. Zmatená kelpie se jej pokusila okouzlit. Mužovy útočící paže zpomalily a nůž vyklouzl z ruky s plovacími blánami. Oči mu při pohledu na ni nejdřív zmatněly a pak se jako obvykle naplnily touhou. Na okamžik se sama sebe zeptala, jak ji asi vnímá: jako ženu, zeleného koně, nebo třeba hippocampa – tvora připomínajícího křížence obrovského mořského koníka a delfína, který sloužil jako jezdecké zvíře? Jak hleděl na kelpii zahalenou v závoji iluze, splynulo mu ze rtů cize znějící slovo v neznámém jazyce, jméno naznačující, že touží po něčem jiném, než bylo obvyklé. To však nevadilo. Kelpie se usmála a trpělivě čekala, až se nejnovější úlovek utopí.

Ten jí však nehodlal vyhovět.

To kelpii neobyčejně zmátlo a rozhodla se podivně vzdorující oběť pustit.

Okouzlený muž se však začal jejími šlahouny sám obtáčet a usilovně vzdoroval všem pokusům o osvobození.

Kelpii trvalo několik dlouhých chvil, než dospěla k názoru, že to nemusí být tak špatný vývoj událostí. Tenhle muž by ji mohl chránit před hladovými rybami a možná by pro ni mohl i lovit. V okolních vodách bude jistě víc takových a on by je k ní mohl lákat.

Ráno ještě nestihlo pokrýt hladinu stříbrem a rybáři již vytahovali čluny na moře. Na podobnou práci bylo sice brzy, ale dříve tak bohaté vody kolem Ruathymu byly v posledních dnech lakomější než trpasličí lichvář. Nakrmit vesnici bylo čím dál těžší a ruathymské drobné čluny se musely ve snaze najít úlovek vydávat stále dál od břehu.

Rybáři na dvou člunech mezi sebou roztáhli velkou síť se závažími a zvolna veslovali v naději, že tentokrát z hlubokých vod vytáhnou něco lepšího než několik kostnatých nepoživatelných ryb, jež až příliš často tvořily většinu úlovku.