Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Sittle, ne!“

Xzorshův zoufalý výkřik Liriel ze znepokojivého kouzla vytrhl. Zamrkala a zaostřila na elfův zamračený, avšak jinak pohledný obličej. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že jeho oči jsou suché, strnulé a sotva dýchá.

„Umírá,“ řekl hraničář a upřel na Liriel prosebný pohled svých zelených očí. Až teď si uvědomila, že ani Xzorsh nevypadá dobře.

Znovu se zmocnila prázdného vědra, pronesla slova jednoduchého zakletí a obrátila jej Xzorshovi na hlavu. Záplava životodárné vody zalila těla obou mužů. Po chvíli se bezvědomý elf zvolna pohnul.

„Odlož vědro,“ pronesl Xzorsh naléhavě. Liriel jej poslechla. Překvapilo ji, když hraničář strčil hlavu svého přítele do vody. Rychle to však pochopila. Mořští elfové podle všeho nedokázali dýchat vzduch příliš dlouho. Fascinovaně sledovala, jak se voda při každém nádechu lije ze žáber na elfově krku. Uplynulo ještě několik okamžiků, než se probral a dokázal se posadit.

„Musíme jej okamžitě dostat zpátky do moře,“ řekl hraničář. Liriel zoufale sykla. „Někde mezi šlechetností a pitomostí musí být hranice. Já ji ovšem ještě nenašla!“ Když ji Xzorsh věnoval prázdný pohled, ukázala odevzdaně na stále plné vědro vody. „Zatím vám bude muset stačit tohle. Já zatím zkusím vymyslet, jak vás odsud dostat.“

Když se Xzorsh začal konečně věnovat vlastním potřebám, probrala Liriel rychle další možnosti. Kouzlem vyvolaný děsivý obraz ji znepokojoval, teď však nebyl na něco takového čas. Pochybovala, že by mořští elfové dokázali vydržet dlouho, a rozhodně netoužila vysvětlovat Hrolfovi, proč nechala jeho přítele vyschnout a zemřít.

„Dokážete dýchat v pivu?“ zeptala se náhle.

Xzorsh i Sittl zareagovali jako jeden elf; trhli sebou jako kluci přistižení během skopičiny a vyměnili si postranní pohledy a rozpačité úsměvy.

„Vidím, že jste to už zkoušeli,“ pokračovala suše a pak jim vysvětlila detaily svého plánu. Xzorsh se nadšeně zašklebil, ale jeho přítel odmítl mít s jakoukoliv drowí magií cokoliv společného.

„Ať je po tvém,“ pokrčila Liriel rameny. Zároveň vytáhla z váčku malý předmět – vysušenou hvězdici, kterou našla za odlivu na břehu – hodila jej neochotnému elfovi do klína a významně povytáhla bílé obočí.

„Tak dobře,“ svolil Sittl neochotně.

Drowí dívka přikývla a upadla do soustředění nutného k seslání tak mocného kouzla. Z ukradené knihy mořské magie se stihla leccos naučit a v Zelené síni se dozvěděla mnohé o vodních elementálech. Právě teď se chystala dva z nich přivolat. Dřevěné vězení bylo naneštěstí příliš daleko jak od moře, tak od studny s čerstvou vodou pro celou vesnici. Vodu však k takovému kouzlu potřebovala a s výjimkou zakletého vědra neměla nic po ruce. Piva tu ovšem bylo dost, vězení stálo hned vedle Hrolfova skladiště.

Zvuk tříštěného dřeva prozradil, že Lirielino volání bylo vyslyšeno. Zamrkala, jak se jeden drahocenný sud za druhým rozbíjely, aby poskytly tekutiny potřebné k vytvoření těl obou elementálů. Přesto instinktivně tušila, že Hrolf by s takovou obětí souhlasil.

„Pamatujte si, co máte dělat,“ připomněla elfům a pak už si přes sebe přetáhla piwafwi a mrknutím oka zmizela. Vyklouzla ze dveří – když vypáčila zámek, tak je nechala lehce pootevřené – aby se podívala, co její kouzlo stvořilo.

Při pohledu na dva medově zbarvené tvory kráčející k vězení se jí nadšením rozšířily oči. Nebyli velcí, jen sedm nebo osm stop na výšku, ale jejím záměrům zcela vyhovovali.

Liriel za sebou zavřela dveře a ustoupila stranou.

Sledovala, jak oba elementálové rozbili dveře vězení a přičvachtali dovnitř. Vyslala jejich směrem příkaz a zapřela se proti jejich vzdorné odpovědi. Po krátkém zápolení nakonec podlehli moci její magie a vyrazili ven. Elfové byli uzavřeni v jejich medově zbarvených tělech a sdíleli tekutinu spolu s elementálovou esencí.

Takové spojení pivní tvory příliš nepotěšilo, a tak rychlým krokem spěchali k moři. Proti nim se postavilo množství vesničanů se zbraněmi v rukou, ovšem elementálové si jejich ran nevšímali a dál udržovali původní směr. Když bylo zřejmé, že stvoření nemají v úmyslu nikoho napadnout – nebo se třeba jen bránit – ustali vesničané v boji a jen se dívali. Někteří se vydali v jejich stopách, a tak je stále rostoucí dav sledoval až k moři. Liriel vklouzla za silný kmen blízkého ořešáku, zrušila kouzlo neviditelnosti a nápadně se přidala k ohromenému davu. Připadalo jí to moudré, jinak by její nepřítomnost mohla vyvolat otázky a podezření.

Po nějaké chvíli začal jistý krok elementálů selhávat a obě stvoření začala připomínat lodě křižující proti zrádnému větru. Naštěstí to nakonec dokázali a doklopýtali k příboji, kde se vděčně vrhli do moře jako párek opilých námořníků padající do postele.

Liriel zdvihla ruku ke tváři, aby zakryla úsměv. Konečně pochopila, proč mořští elfové reagovali na návrh dýchání piva tak, jak reagovali.

Fjodor stanul vedle ní. Obtočil jí ruku kolem pasu a naklonil se blíž. „Dobrá práce, má malá vráno!“ zašeptal jí do ucha. „Sice se vzbudí s bolehlavem větším než severní moře, ale jenom díky tobě se zase probudí!“

Fjodor však nebyl jediný, kdo došel ke stejnému závěru. Z Ibnovy dýmky stoupaly při pohledu na ten útěk v rychlém sledu obláčky dýmu vytvořené zlostným potahováním.

Již dřív měl podezření, že drowí dívka je s mořskými elfy ve spojení, a tohle to jen potvrzovalo. Hrolf, ten zatracený blbec, byl ušatou děvkou příliš okouzlený a vesničané příliš ohromení jejími léčivými kouzly, než aby jeho varovná slova brali vážně.

Ibn se otočil na patě a vykročil k Hrolfovu srubu. Již jednou vzal věci do svých rukou a selhal. Bude to však zkoušet znovu a znovu, dokud elfka nebude ležet mrtvá. Nemohl jinak, ve hře toho bylo příliš mnoho.

Fjodor se později téhož dne vydal do Holgersteadu. Wedigar se sice ze zranění utržených ve zvířecích tělech stihnul zotavit, ale nechtělo se mu jít samotnému. Liriel i Fjodor se jej pokoušeli přesvědčit, že nereidčino okouzlení beze stopy zmizelo, avšak jeho stále pronásledovaly činy, ke kterým ho svůdné síly zlého stvoření donutily. Nehodlal riskovat byť nepatrnou možnost, že by se znovu obrátil proti svým lidem, a tak si na Fjodorovi vynutil slib, že na něj bude dohlížet a zastaví ho, pokud by začal být znovu nebezpečný. To mladý Rašemenec nedokázal odmítnout, neboť i on sám trávil měsíce ve strachu před něčím podobným.

Když tak zmizeli on i Hrolf, připadala si Liriel osamělá a neskutečně neklidná. Ponořila se do pokladů Zelené síně a snažila se dozvědět co nejvíc o ruathymských zvycích a historii. Znalosti z oblasti runové magie jí však stále unikaly mezi prsty.

Na rozdíl od známých kouzel se nešly runy naučit čtením a studiem. Pro něco takového byl naprosto nevyhnutelnou věcí sám život. Některé jednodušší runy se naučit daly, a ty se předávaly přímo od mistrů k žákům bez využití knih. Některé byly darem bohů, ty nejosobnější ale musely být získány na nějaké výpravě.

Liriel to věděla, a tak byla během čtení stále zoufalejší. Její cesta dospěla podle všeho ke konci. Co ale měla dělat dál?

A jako by toho nebylo málo, stále se jí vracel obraz odporného stvoření, jež zahlédla za tváří Xzorshova elfského přítele, a jeho zlem prosycené aury. Liriel se nedokázala zbavit pocitu, že měla mořského hraničáře varovat. To by samozřejmě nebyl lehký úkol. Xzorsh měl společníka ve zjevné oblibě, a tak pochybovala, že by jakákoliv slova namířená proti němu přijal. A jaký důkaz měla, s výjimkou Lloth propůjčené vize?