Elaine Cunningham - Spletité sítě

Náhle se síť napjala a škubla sebou dozadu. Něco velkého se chytlo do pasti. Nadšené úsměvy obou rybářů však brzy povadly. Síť se ani nepohnula. Ať už chytili cokoliv, nedokázalo se to bránit.

„Ale ne, už zase,“ zašeptal mladý Erig zděšený pohledem na výmluvně nehybnou síť. Jeho dnešní společnice, šamanova světlovlasá dcera, pochmurně přikývla na souhlas. Oba se již dřív stali svědky vytažení podobně neživých úlovků na břeh. Každá taková smrt na Dagmar, která za letní bouře ztratila sestru dvojče, ztěžka doléhala. Přesto se okamžitě dala do práce a začala těžkou síť oběma rukama přitahovat. Eriga její stoická odevzdanost poněkud zostudila a rychle se k ní připojil.

Oba čluny se k sobě přiblížily, jak je přitahovala rostoucí zátěž. Kolem nich se shromáždili ostatní rybáři a brzy již mohli rozeznat dvě nehybná těla zamotaná do změti chaluh. Vyděšený Erig natáhl ruku a začal neochotně odstraňovat zelenou masu skrývající totožnost utopených mužů.

Náhle ze změti chaluh vystřelila ruka a sevřela mladíkovo zápěstí. Erig polekaně vyjekl a upadl dozadu. Bylo to, jako kdyby mrtvola náhle vyskočila z hrobu, a to ještě nebylo všechno. Postava, jež ze sebe strhávala chaluhy, patřila mořskému elfovi s dlouhými spletenými vlasy, tváří zkřivenou zuřivostí a dlouhým nožem v ruce.

Útok byl tak nečekaný a útočník tak podivný, že dokonce i pro boj zrození Ruathymci na okamžik ztuhli překvapením. Dagmar však byla natolik duchapřítomná, že si vzpomněla na veslo ve své ruce. Rozmáchla se a zasáhla do loďky přeskakujícího elfa do žeber. Slyšitelně to zapraskalo a síla úderu zastavila jeho pohyb. Erig využil příležitosti a jediným silným hákem na hlavu donutil elfa ustoupit. Druhá rána jej srazila v bezvědomí do moře.

Druhá elfská postava zamotaná v chaluhách vypadala, že se spíš snaží osvobodit než zaútočit, rybáři ale neměli náladu, aby si všímali takových drobností. Dagmar zdvihla veslo nad hlavu a znovu a znovu je nechávala klesnout. Elfmuž s krátkými a jasně zelenými vlasy – se přestal zmítat a znehybněl.

Rybáři dlouhou chvíli mlčky stáli a dívali se na podivné bytosti v síti. Konečně se vzpamatoval Valeron, nejstarší z nich, a namířil na ně obviňující prst.

„Tady máme příčinu našich mizerných úlovků a potrhaných sítí. Ať mě Amberlie vezme, jestli ne! A nic bych nedal za to, že tihle potomci sahuaginů něco ví i o všech utopených.“

„Vezměte je na břeh. Ať nám řeknou, co ví.“ To se ozvalo z další loďky, která byla dost blízko na to, aby se její posádka stala svědkem celé události.

Nechuť vůči mořským elfům byla silná a Dagmar se snažila všechny varovat, že to není nejlepší nápad, ovšem hlas ženy se ztratil v záplavě mužského volání po spravedlnosti – a pomstě. Elfové byli vytaženi na palubu a rybáři, kteří zcela zapomněli na obvyklý rybolov, zamířili zpět k ostrovu.

„Xzorshi, příteli, můžeš mi vůbec někdy odpustit?“

Hraničář se bolestivě pohnul. Byl celý potlučený od vesla seveřanské ženy a rána po Sittlově noži jej pálila a škubalo v ní. Přesto se mu podařilo usmát.

„To nebyla tvoje chyba,“ řekl a nebylo to poprvé. „Byl jsi pod vlivem kouzla té kelpie. Je samozřejmé, že jsi ji chtěl chránit. Jenom nerozumím tomu, proč jsi vůbec zamířil tak západně a nedal jsi o sobě vědět!“

Jeho společník se zašklebil. „Když jsem tě zanechal, aby ses mohl věnovat slibu chránit ty lidské piráty, byl jsem napadený tlupou vodních zlobrů. Přivedli mě až sem. Ani nevím proč. Podařilo se mi utéct, zatímco se o něco hádali. Jenom nedokážu říct, jak je to dlouho. Nevím, kolik času uplynulo, co jsem byl pod vlivem kouzla. A stejně tak nevím, jaké věci jsem během té doby napáchal,“ dodal hlasem prodchnutým zlou předtuchou.

Xzorsh jej poplácal po rameni. „Vzpomínám si na svůj první pohled na kelpiino hnízdo. Mezi jejími šlahouny nebyly žádné další oběti. Můžeš klidně spát.“

„Klidně spát? Ne, dokud nezjistíme, jak se odsud dostat,“ řekl Sittl a s obavami se rozhlédl po pevných stěnách dřevěného vězení.

Hraničář si povzdychl. Roztáhl prsty a zadíval se na ruce. Ještě nebyli z vody ani hodinu a jemné blány již stihly vyschnout a zkřehnout a plíce hořely snahou dýchat řídký a suchý vzduch. Něco takového nemohl v oslabeném stavu vydržet dlouho. Vlastně skoro cítil, jak z něj odchází životní síla. V duchu si to představoval jako příboj ustupující během odlivu z pobřeží.

Náhle je udeřila ledová sprška a probrala jej k plnému vědomí. Xzorsh si vytřel vodu z očí a udiveně se zahleděl na Liriel. Drowí dívka nad ním stála s prázdným vědrem v rukou a zlomyslným šklebem na tmavé tváři.

„Říkala jsem si, že by se ti možná mohlo stýskat po domově,“ prohodila lehce.

„Jak to, že jsi tady?“ zajímal se Xzorsh. „Neviděl jsem, že bys vcházela.“

„To nikdo,“ opáčila dívka. „A nemyslím si, že by je to potěšilo. Oba jste až po uši v potížích.“

„Kde je Hrolf? Ten by jim jistě vysvětlil, že nemáme nic špatného v úmyslu!“

Liriel zvážněla. „To nevím. Nikdo ho celý den neviděl. Prý takhle čas od času mizí, ovšem tentokrát si nemohl vybrat horší chvíli. Několik členů posádky Elfí panny je ochotných mluvit ve váš prospěch, ovšem kvůli tomu zatracenému Ibnovi je nikdo neposlouchá!“

„Hrolfův první důstojník nikdy neměl elfy v lásce,“ připustil Xzorsh.

„Neříkej,“ opáčila Liriel ironicky. Sama to zažila na vlastní kůži a náhle pocítila s uvězněnými a nepochopenými mořskými elfy nečekanou spřízněnost.

Přesto si ani ona nebyla zcela jistá, jestli jsou obvinění ze strany Ruathymců nepodložená. Na Xzorshe si zvykla myslet jako na spojence a možná i jako na přítele. Přesto byla vychovaná k nedůvěře vůči všem povrchovým elfům a to nevyhnutelně zanechalo stopy.

„Proč jste přišli sem na ostrov?“ zeptala se přímo.

„Doneslo se mi, že Elfí panna zmizela, a sama víš, že jsem se zavázal chránit Hrolfa a jeho posádku. Chtěl jsem vědět, jestli je v bezpečí. A také mě zajímalo, jak se něco takového mohlo vůbec stát.“

Liriel naklonila hlavu ke straně a mořského elfa zhodnotila. Podle všeho vypadal upřímně. Přesto měl v očích náznak lačnosti a osobního zájmu, což nemohlo Lirieliným instinktům uniknout.

Prsty zabloudila ke kněžskému symbolu a tiše snesla kouzlo, jež jí mělo umožnit zjistit, zda jsou jeho činy vedené víc touhou pomáhat, nebo škodit. Takovýto pohled na Xzorshe byl podivnou zkušeností – jako pohled do nitra nejčistšího diamantu. Vybroušení mu jen dodávalo na zajímavosti. Barva i vnitřní podstata byly zcela ve shodě s vnější krásou. Tenhle muž byl stejně jako Fjodor přesně tím, čím se zdál být.

Drowí dívka se obrátila ke Xzorshovu příteli, jehož oči si ji měřily se směsicí strachu a opovržení. Když jej viděla naposledy, bodl po ní kopím a nezdálo se, že by od té doby změnil názor. Přesto snášela totéž kouzlo s přesvědčením, že si zaplave v poněkud podezíravých, ovšem jinak čestných hlubinách. K jejímu překvapení však byl výsledek všechno, jen ne kladný.

V mysli se jí vynořil odporný obraz rybovitého stvoření se zelenými šupinami, černými ploutvemi a ohromnýma kulatýma očima jiskřícíma zlem. Kolem jejího těla praskala aura čistého zla.