Elaine Cunningham - Spletité sítě

Pak přišla Iskor, vodní přízrak, a s ní příliv mimosférických stvoření jako třeba nereidek, aby posílil řady Ascarle. To Vestress potěšilo. Obzvlášť když tahle stvoření objevila vodní portál mezi podvodním městem a vzdáleným ostrovem Ruathym.

Přesně v půli cesty mezi Nachovými skalami a Měsíčninami, západně od Hlubiny a ležící přímo na teplém proudu Řeky tekoucím z východu od Zemí věčnosti, by představoval důležitý strategický bod v jejím impériu. Tehdy se Vestress rozhodla přidat jej do sbírky zemí pod vlivem Společnosti krakena. Když však zkusila vyslat vojsko, setkala se s prastarou a nevypočitatelnou sokyní: líticí, jež se usadila právě v onom vodním portálu.

I po staletích stále v zajetí svého úkolu odmítla nemrtvá bytost vpustit jakékoliv žijící stvoření a s využitím zbytku sil udržovala bránu zavřenou. Nikdy se nevzdávající Vestress okamžitě změnila taktiku a povolala mocného a ctižádostivého agenta z Luskánu, aby se k pádu Ruathymu připojil. Až nedávno zjistila, že na stvoření živlů jako třeba Iskor nebo nereidky magie lítice nestačí, a tak do hry zapojila i mimosférické spojence. Postupně je vysílala na ostrov, aby tam tiše a nenápadně snižovali stavy bojeschopných mužů. Tahle narušení však elfího ducha jen podráždila. Zároveň s tím narůstala i Vestressina netrpělivost a čím dál víc toužila zbavit se té otravné nemrtvé bytosti jednou provždy. Až by byla pryč, mohl být portál znovu otevřen a vojska Ascarle by se brzy vyhrnula na druhou stranu a Ruathym by byl její.

Regentka Ascarle se prudce otočila a odplula z věštecké komnaty, jež ji spojovala s každým koutem jejího skrytého impéria. V tu chvíli pocítila obrovskou touhu po svém stavu. Složité vzory tapiserií a prolínání osnovy a tkaniny bylo něco, co mohla zcela ovládat.

Komnata se stavem však nebyla prázdná. Uvnitř byla Shakti a studovala téměř dokončenou tapiserii, stále napnutou na stavu. Kněžka při jejím příchodu vzhlédla.

„Zajímavý výjev,“ pronesla a ukázala na obraz mořských elfů rozhozených po souši a kroutících se utrpením pod žhavým sluncem. „Mám ale pocit, že ten člověk tady v rohu tam ještě včera nebyl. Vypadá přesně jako jeden z otroků.“

Čas od času musím jíst, pronesla illithidí žena klidně.

V elfčiných očích zaplálo podivné světlo. „Tak potom jsem se nemýlila! Podařilo se ti najít způsob, jak uvěznit duše těchhle… stvoření uvnitř tapiserie!“ Kněžka sáhla do stažených vlasů a vytáhla odtamtud stilet, čtyři palce dlouhý, ale tenký jako jehla. Namířila s ním na jednoho z trpících mořských elfů. „Smím?“

Vestress souhlasně přikývla a Shakti zabodla zbraň mezi vlákna tapiserie. Nabodnutý elf se zkroutil a otevřel ústa k bezhlasnému výkřiku.

„Fascinující,“ zamumlala kněžka a ještě několikrát zkusmo bodla. „Něco takového by v Menzoberranzanu vyneslo hotové jmění!“

Až bude Ruathym pod luskanskou nadvládou a tvá kouzelnice v zajetí, tak z něj možná učiním dar pro tebe.

Shakti s očividnou lítostí schovala stilet a upřela na illithida hodnotící pohled. „Co se toho týká, já na rozdíl od toho hlupáka Rethnora znám tvoje skutečné úmysly,“ pronesla temná elfka klidně. „Hodláš Luskánu dovolit, aby Ruathym dobyl, ovšem už ne, aby mu vládl.“

Tvá bystrost nás těší, souhlasila Vestress upřímně. Je pravda, že Luskán zneužíváme. Kdyby Ruathym podlehl nájezdu záhadných bytostí, tak by se to dozajista rychle rozneslo a podnikaví dobrodruzi by zcela určitě odhalili Ascarle jako jeho zdroj. Ne, jen ať vina spočine na lidech. Nechceme riskovat, že se někdo dozví o poloze tohoto města.

„A jakou roli v tom mám hrát já?“ dožadovala se temná kněžka odpovědi. „A nesnaž se to popřít, jinak mě tu neudržíš.“

Vestress ji před odpovědí dlouze hodnotila. Chceme pozorovat a odhadnout tvé schopnosti. Až bude dobytí Ruathymu dokončeno, řekneme Iskor, aby tě odnesla zpět do Menzoberranzanu, kde Společnost krakena získá schopný pár očí. Tvé služby budou odměněny informacemi. Celá síť špehů, zlodějů a vrahů, ze kterých se Společnost krakena skládá, ti bude k dispozici.

„To už jsi mi jednou řekla. Co ale další část dohody? Co Liriel Baenre? Žije ještě, nebo se ti ji podařilo zabít?“

Buď ujištěna, že kouzelnice žije.

„Přiveď mi ji živou a já se postarám, abys od ní získala vše, co chceš. Jestli se ukáže, že má na tvou mentální magii příliš silnou vůli, tak na ni vypustím sílu Vhaerauna a drowí bůh zlodějů jí tajemství vyrve. A ty mi na oplátku ukážeš, jak udělat tohle,“ poklepala prstem na elfské dítě uvězněné v tapiserii.

Vestress souhlasně sklonila nachovou hlavu a vyslala mentální signál dvěma zlobřím otrokům, aby přinesli občerstvení – syrovou rybu a zelené víno pro temnou elfku a poslušnou mořskou elfku pro ni samotnou. Vestress se rozhodla, že si zaslouží příjemné odpoledne: svačinka v podobě elfského mozku, mučení uvězněných duší mořských elfů a spřádání plánů s touhle rozkošně zlou drowí elfkou. Vlastně již teď ji rozhovor přivedl na jeden nápad. I přes upřímně znějící ujištění se nevzdala myšlenky na Lirielinu smrt, tentokrát se ale rozhodla, že by její duši mohla přidat do tkaného výjevu. Její magie by jí tak byla kdykoliv k dispozici, jako kdyby si uvěznila vlastního čarodějného kostěje. A když by pro ni neměla upotřebení, mohla by hotovou tapiserii věnovat Shakti. Drowí kněžka to nepochybně bude považovat za zradu, ale na takové jednání musela být nepochybně dávno zvyklá.

Do té doby si mohly nerušeně užívat vzájemnou společnost. Dokonce i regentka si občas zasloužila trochu lenošení.

Rethnor byl mezitím zaměstnaný vlastními přípravami. Do podvodní pevnosti se již nevrátil a místo toho se usadil v paláci krále Selgera. Odtud vysílal zprávy luskanským lodím hlídkujícím v severních mořích a shromažďoval síly potřebné k překvapivému útoku na Ruathym.

Čas dobývání se rychle blížil. Zbývala poslední věc – zahubení ruathymských berserkrů. Jakmile mocní válečníci z Holgersteadu zmizí, padne zbytek ostrova jako nic. I přes svou vášeň pro boj Rethnor nijak netoužil postavit se kmeni berserkrů bránících domov. Jen ať padnou za oběť jednomu z vlastních řad. Ať jim smrt přinese ruka zrádce. A kdyby spolu s nimi zemřel i tmavovlasý mladík, co jej připravil o ruku, tím lépe.

Vyčerpaná probděnou nocí, zuřivou bitvou a dlouhým návratem domů se Liriel dopotácela do Hrolfova domu a upadla přímo na postel. Svlékla se do tuniky a sáhla po zmuchlané přikrývce. Prsty se dotkla něčeho chlupatého a důvěrně známého. Instinktivně odtrhla ruku a špičkou dýky odhodila deku.

Pod ní byl skrytý malý černý pavouk patřící k druhu, který Liriel až moc dobře znala. Červená kresba v podobě přesýpacích hodin na zádech jej označovala za černou vdovu, jejíž jedovaté kousnutí dokázalo zabít i dospělého muže. Její varianta z Temných říší byla mnohem větší a vychytralejší; tahle vypadala zmateně a trochu ztraceně.

„Ty malá chudinko,“ zamumlala Liriel. Pavouk pro ni nepředstavoval nebezpečí – temní elfové měli k pavoukům blízký vztah a k tomu ještě vrozenou imunitu vůči většině jejich jedů. Kdokoliv jí ho však dal do postele, to nemohl vědět.

Nepřítomně začala černou vdovu hladit prstem po kresbě na zádech, tak trochu jako by ruathymské dítě hladilo štěně. Připadala jí podivně netečná, tak ji opatrně sebrala a vyklouzla ze srubu. Ze všeho nejdřív ji odnese do lesa, kde bude moct spřádat pasti a krmit se. Pak nalezne toho, kdo ji chtěl takhle připravit o život, a oplatí mu stejným.