Elaine Cunningham - Spletité sítě

Seveřanka však vytrhla sekyru od manželova opasku a výhružněji napřáhla. „Buď poslechnete příkaz První sekyry, nebo zemřete ženskou rukou,“ rozkřikla se s planoucíma očima.

Muži přikývli a ustoupili, zahanbení Alfhildinou oddaností a odhodláním. Aniž by se jedinkrát ohlédla, doprovodila je zpět do pevnosti a přiložila vlastní váhu k zavírání vrat, jež měla jejího muže oddělit od bezpečného útočiště.

Wedigar čekal, meč stále v pochvě, dokud se Rašemenec v medvědím těle neodvrátil od moře. Jeho oči zářily v černou srstí porostlé hlavě nepřirozenou modří a s vražednou zuřivostí se zahleděly přímo na zraněného válečníka.

Dlouho tak bez pohybu stáli. Pak proběhlo masivním medvědím tělem zachvění a srst začala ustupovat a odhalovat světlou pokožku mužského těla. Během okamžiku stál před První sekyrou Holgersteadu Fjodor z Rašemenu, nahý a bledý vyčerpáním, ovšem jinak nezraněný.

Udiveně se na Wedigara zadíval a všiml si jeho četných zranění i ruky na jílci meče. Pak náhle pochopil.

„Přišel jsi mě sem zabít,“ zašeptal.

„Ano.“

Mladý berserkr se zhluboka trhaně nadechl. „Za to ti musím poděkovat,“ pronesl prostě.

Wedigar odpověděl pochmurným úsměvem, setřásl ze sebe Alfhildin plášť a podal jej Fjodorovi. Jak jej přes sebe mladý válečník přehazoval, ztratil První sekyra na okamžik rovnováhu. „Jsem rád, že to nakonec nebylo třeba,“ řekl slábnoucím hlasem. „Teď jsi skutečný hamfariggen, příteli, a je v tom na tebe stejný spoleh jako ve všem ostatním.“

Fjodor zachytil padajícího Wedigara a přehodil si jej přes rameno. Zvolna a bolestivě stoupal po strmé kamenité cestě zpět k vesnici.

Dveře se rozlétly dokořán a byli vpuštěni dovnitř. Několik mužů okamžitě přispěchalo, aby První sekyru odneslo do pevnosti, kde se na něj měl podívat místní šaman. Ostatní vesničané se podle Alfhildiných pokynů začali starat o raněné, budovat pohřební hranice a odtahovat těla útočníků ke břehu, aby jimi nakrmili žraloky – jim žádný čestný pohřeb nepříslušel.

Oděný do košile, nohavic a bot věnovaných jedním z berserkrovských bratří se k nim připojil i Fjodor. Myšlenkami však byl u zraněného přítele. Když Alfhilda znovu přišla na nádvoří, aby ostatní informovala, naslouchal jejím slovům stejně napjatě jako kterýkoliv jiný obyvatel Holgersteadu.

„Šaman říká, že Wedigar bude žít. Jeho zranění jsou však četná a děsivá a mnoho dalších dní nebude schopný boje. Žádá proto, abyste přijali Fjodora z Rašemenu jako První sekyru, dokud vás nebude opět schopný vést osobně do boje. To není vše,“ zdvihla hlas, aby přehlušila ohromený šum. „Wedigar Fjodora rovněž jmenuje dědicem Holgersteadu podle práva a zvyků této vesnice, a to do dne, kdy mu dívka Dagmar dá vlastního syna-proměněnce. Já přijímám zvyky této země a práva daná manželi a vládci,“ dokončila tišeji. „Dokážete vy, jeho věrní muži, totéž?“

Tvářila se vznešeně a výraz v jejích očích jim znemožňoval, aby ji litovali. Muži ztichli, pohnutí silou Alfhildiných slov a hloubkou její hrdé oddanosti. Pak všichni jako jeden muž tasili zbraně, položili je Fjodorovi k nohám a opakovali slova přísahy pronášená rozhodnou Seveřankou.

„První sekyře Holgersteadu budiž zaslíbeny všechny zbraně. Ve válce i v míru jej budeme následovat.“

Fjodor byl během slibu ztichlý údivem. Nemohl odmítnout Wedigarem na něj vložené břímě, ale zároveň je nemohl nést příliš dlouho. I když se během posledního a zatím nejděsivějšího záchvatu šílenství proti svým druhům neobrátil, vystrašila ho již jen sama jeho síla. Naslouchal Wedigarovým příběhům o válečnících-tvaroměncích, ale nikdy nečekal, že by jednoho dne na sebe i on mohl vzít zvířecí podobu. Jako by již nebylo dost špatné, že bojoval i proti své vůli. Tahle naprostá ztráta sebe sama byla víc, než co mohl strpět.

Rašemenec věděl, že dalšího dne se bude muset odebrat do Ruathymu za Liriel, aby jí o všem řekl. Pokud se drowí kouzelnici nepodaří runu brzy úspěšně dokončit, cítil, že nebude mít na výběr a bude muset vyhledat Wedigara, aby dokončil to, kvůli čemu dnes přišel na pláž. Mladý berserkr si nemohl vzít život sám; něco takového bylo pro všechny rašemenské válečníky přísně zapovězené. Smrt mohla přijít jen jako dar z rukou nejlepšího přítele, nebo možná na čepeli dostatečně rychlého a zrádného nepřítele.

Když byla dnešní pochmurná práce dokončená, odebral se Fjodor do pokoje, jenž mu byl přidělen v dlouhém domě berserkrů. Stáhl ze sebe vypůjčené oblečení a vděčně padl na postel, příliš vyčerpaný, než aby mu vadilo, že jej budou ve snech pronásledovat tváře zabitých.

Z dřímoty jej vytrhlo lehké zaklepání na okno. I přes nesmírné vyčerpání zareagoval s reflexy zkušeného válečníka. Okamžitě vyskočil na nohy s palicí v ruce a rozehnal se proti okenicím, které se právě začínaly otvírat dovnitř.

Do místnosti nahlédla bledá hlava a v ní posazené světle modré oči se při pohledu na napřaženou zbraň ve Fjodorových rukou rozšířily. Ten však ihned poznal šamanovu dceru a palici sklonil. V hlubokém oddechu se mísila úleva s podrážděním.

Dagmar se oknem protáhla dovnitř a hluboce se mu uklonila. „Dnes jsi zachránil můj nový domov, Fjodore z Holgersteadu, a nepochybně i život. Chtěla jsem ti za to poděkovat.“

„S radostí přijímám,“ zabručel s unaveným úsměvem, „ale nemohlo to počkat do rána?“

Dívka se opět rychle narovnala a pohlédla mu přímo do očí. „Vzhledem k tomu, jak mám v úmyslu ti poděkovat, nemohlo,“ opáčila bez obalu.

Tohle se dalo vyložit jen jedním způsobem. Fjodor o krok couvnul a náhle si uvědomil, že je celou dobu nahý. Sáhl po Wedigarově plášti a zabalil se do něj.

„Plášť První sekyry ti sluší,“ řekla, „ale tentokrát nebude třeba.“ S těmi slovy oddělila záhyby pláště a položila obě dlaně na mladíkovu hruď.

Fjodor ji chytil za zápěstí a jemně její ruce odtáhl. „Jsi Wedigarovou budoucí ženou,“ řekl tiše.

„A ty jsi jeho dědic. To se očekává.“

Fjodor zabořil ruce do vlasů a bezmocně se na dívku zadíval. Rozhodně si nepředstavoval, že by s novým postavením přijímal i tohle! Přesto však někde uvnitř tušil, že v dívčiných slovech se příliš pravdy neskrývá. Povytáhl obočí a upřel na ni nedůvěřivý pohled.

Mladá žena si povzdychla a pokrčila rameny. „Tak dobře, možná to není přímo očekávaný zvyk. Holgerstead ale musí mít dědice – hamfariggena , který by vedl berserkry do boje. Vědma říká, že já takové dítě můžu porodit, a pokud mi je dáš ty, budu moct odtud odejít a vrátit se se ctí domů. Byl by to dar,“ naléhala s prosbou ve světlých očích. „Dar pro Holgerstead, pro celý Ruathym, pro mě, a dokonce i pro Wedigara,“ uzavřela hořce.

Fjodor pocítil bodnutí lítosti k této mladé ženě. Wedigar nebyl člověk schopný předstírat a všem bylo jasné, že jej nutnost pořídit si druhou manželku netěší. A když se dnes stal navíc svědkem Alfhildiny odvahy a věrnosti, bylo mu jasné, že po jiné ženě Wedigar ani nemůže toužit. Dokonce ani po tak nezpochybnitelně krásné jako Dagmar.

Jako kdyby vycítila, kterým směrem se ubírají jeho myšlenky, poodstoupila mladá žena o pár kroků a začala si rozvazovat tkanice svrchní tuniky. Rychle ze sebe stáhla šaty i blůzu a pak si rukama rozčesávala spletené vlasy, dokud nesplývaly ve dlouhých zlatých vlnách. Slabé světlo srpku měsíce dopadající dovnitř otevřeným oknem se zatřpytilo na její bílé pokožce. Přistoupila k jeho posteli a lehla si na ni.