Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Byl by to dar,“ zopakovala tiše.

Na okamžik byl mladý muž skutečně v pokušení. Jeho srdce však ovládal cit silnější než lítost a hlubší než touha. Sáhl po šatech. Dagmar se zoufalým pohledem sledovala, jak se obléká a sbírá si věci.

„Ale proč?“ chtěla vědět. „Proč odcházíš? Nejsi snad jako jiní muži a nelíbí se ti volně dostupné radosti? Nebo jsem snad ošklivá? Tím to je?“

„Jsi opravdu krásná; to by nikdo, kdo je byť jen trochu muž, nemohl popřít. Tohle by ale byla zrada na někom blízkém,“ odpověděl při odchodu ze dveří.

„Nebyla! Wedigar by ti jistě poděkoval!“

Fjodor se zarazil v půli kroku a obrátil se zpět k Seveřance. „Já nemluvil o Wedigarovi, ale o Liriel.“

Již téměř svítalo, když Fjodor spatřil střechy Ruathymu. Jeho pozornost náhle upoutalo zapraskání v křoví u cesty, a než stihl sáhnout po zbrani, vyskočila z něj s radostně rozzářenou tváří Liriel. Rozběhla se k němu a vrhla se mu do náruče.

Fjodor byl na taková gesta od impulzivní elfky zvyklý. Vždy se stejně rychle odtáhla, jako když udeří blesk a opět zmizí. Tentokrát však nespěchala. Pažemi mu pevně objímala krk a její dech jej hřál přes lněné plátno košile.

I když se mu nechtělo objetí ukončit, ponořil Fjodor ruce do dívčiných rozcuchaných sněhobílých vlasů a zdvihl jí hlavu vzhůru, aby jí viděl do očí. „Je tu něco, co ti musím říct,“ pronesl vážně.

Liriel odpověděla úsměvem, jenž ho zahřál na duši a vyslal ji radostně zpívající do nebeských výšin.

„Jsou ti, kteří spřádají myšlenky, a ti, kteří spřádají sny,“ dobírala si ho lehce, „a pak jsou tu ti, co zatraceně moc mluví!“

Fjodorův nevěřícný úsměv přišel jen pomalu. „Zdá se, že si budeme muset promluvit o víc věcech, než jsem si myslel.“

„Slova mohou počkat,“ zamumlala a tentokrát s ní mladík naprosto souhlasil.

Náhle vzal temnou elfku do náruče a odnesl ji do lesa. Překvapilo jej, že Liriel nic nenamítá. Naopak jej naváděla šeptanými pokyny a poháněla jeho kroky sliby, jež by jinak považoval za nemožné, kdyby ovšem sám nebyl svědkem jiných zázraků v jejím podání. Během krátkých okamžiků, kdy nemluvila, nacházela rty a zuby citlivá místa na jeho krku a uších, o nichž neměl ani tušení, že tam jsou. Občas něžně a občas ne jej přiváděla až na hranici šílenství. Fjodor nevěděl, jak daleko vlastně došli – i několik kroků by mu teď připadalo jako mnoho mil – když se Liriel konečně vykroutila z jeho sevření.

Stanuli proti sobě u kmene prastarého dubu. Pro jednou Fjodor nemyslel na ohromné rozdíly mezi nimi a nevyřešené city, jež ho pronásledovaly od jejich posledního nešťastného setkání. Staral se jen o to, že tentokrát nemá Liriel ve zlatých očích strach. Jejich spojení nebylo jako nic, co kdy zažil nebo co si jen představoval – divoký a radostný akt, který svým způsobem soupeřil i se záchvaty berserkrovského šílenství. Tentokrát si jej však dobrovolně zvolil, a to celým srdcem.

Mnohem později hladil Fjodor spící Liriel po zvlhlých kadeřích. Sám necítil potřebu spánku. Ještě nikdy si nepřipadal tak naživu. Vůbec poprvé si připustil, že malou elfskou dívku miluje, a dokonce se odvážil doufat, že by mohla jeho city opětovat.

Na tomhle místě bylo navíc něco, co zrychlovalo Fjodorovy čarovné smysly. O kouzlech nic nevěděl a ani nezkoušel předstírat, že by chápal magii rašemenských Čarodějnic, ale přirozenou magii prosycující některé háje či prameny vycítit dokázal. Ještě nikdy, dokonce ani ve věži Čarodějnic nad Ašanským jezerem, ji však necítil tak silně jako tady. Zdvihl zrak ke klenuté koruně dubu nad sebou a náhle porozuměl, proč jej Liriel přivedla právě na tohle místo.

„Moje malá vráno,“ pronesl měkce. Oči spící elfky se prudce otevřely a poplašeně se na něj zahleděly. „Tohle je Potomek Yggsdrasilův, že?“

Posadila se a věnovala mu zářivý úsměv. „Takže to cítíš. To je dobré znamení.“

Fjodor se k ní natáhl a uchopil ji za ruce. „Tohle musím vědět. Co se stalo, že to v tobě vyvolalo takovou změnu?“

Drowí dívka se ani nemusela ptát, co tím myslel. „Pokoušela jsem se vyrýt runu, ale nešlo to. Až do té chvíle jsem se považovala za nositelku tvého i svého úkolu. Ta lekce pro mě byla velmi těžká,“ dodala s křivým úsměvem.

Fjodor přikývl a vzpomněl si, jak pro ni bylo složité rozšířit sen tak, aby se do něj vešel i on. „A teď?“

„Uvědomila jsem si, že jestli má naše pátrání uspět, musíme být jako jeden. Ta runa není jen moje. Jsou věci, které od tebe potřebuji,“ připustila.

„Ať už je to cokoliv, je to tvoje,“ slíbil jí tiše. „A teď, když tohle víš, jsi připravená k vyrytí runy?“

Liriel neunikla stopa starostí v jeho hlase. Došlo k něčemu, co jejich úkol činilo ještě naléhavějším. „Řekni mi, co se stalo,“ požádala jej.

A tak to udělal a vůbec nic nevynechal. Drowí dívka mu pozorně naslouchala a nový zvrat ve válečníkově prokletí ji zděsil. Bojovala s Wedigarem v ptačí podobě a raději si ani nechtěla představovat, jakou škodu by asi dokázal napáchat Fjodor.

„Pustím se do práce,“ pronesla s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti cítila. Vzhlédla k nebi; soumrak pomalu začínal barvit západní nebe. „Budu se ale muset připravit. Jestli je moje kniha pravdivá, upadnu do transu a samotné rytí proběhne bez mé vůle. Budeš stát na stráži?“

„Tak dlouho, jak jen budeš potřebovat,“ souhlasil.

Drowí kouzelnice přikývla a ponořila se do soustředění nutného pro sesílání kouzel. Vyhledala moc prastarého dubu, symbolického vtělení veškerého života, a ponořila se do ní. Jak se nořila hlouběji a hlouběji, vracely se jí v nejživějších detailech dny i noci uplynulé cesty, každý zármutek a radost dával runě, již musela použít, podobu. Ať se však snažila, jak chtěla, nedokázala ji vidět ve všech podrobnostech.

Po čase – možná krátkém, možná ne – tenhle pokus vzdala. Přestala se snažit zformovat runu a místo toho se soustředila na moc, kterou si chtěla podržet, a na nutnost vypudit bludnou magii, jež Fjodorovi zabraňovala, aby se stal válečníkem, kterým měl být.

Tiše pojmenovávala své cíle, dokud jí do tichého hlasu neproklouzlo něco temného a svůdného. Magie Rašemenu, magie drowů. Obě samy o sobě dost děsivé se spojily způsobem, jemuž Liriel nerozuměla, a uvrhly ji do transu dalece přesahujícího prostou meditaci či kouzlení.

Již nekontrolovala pohyby a shlížela shora na své tělo, jak uchopilo Poutníkův amulet a umístilo drobné dláto proti kmeni stromu. Její ruce se pohybovaly rychle a jistě, ale nedokázala vidět, jaké značky za sebou zanechávaly. Jistě viděla jen to, že slabá modrá aura vyzařující z amuletu – uvězněná magie Temných říší – během práce rychle slábne. Její vědomí se pomalu vytrácelo s ní; tohle očekávala, neboť v mysli byla magie temných elfů její neoddělitelnou součástí. Konečně modré světlo naposledy zablikalo a zhaslo. Prázdný amulet vypadl z Lirieliných necitlivých rukou a ona jej následovala do temnoty.

Když se Liriel probudila, visel srpek měsíce vysoko na obloze a zaléval les stříbřitým světlem. Pohnula se, trhla sebou a přitiskla si prsty k tepajícím spánkům. V hlavě jí zuřila kakofonie kouzelnické nemoci. Trvalo to ještě dlouho, než zmatené dívce došlo, že některé zvuky – možná dokonce většina – přicházejí zvenku.