Elaine Cunningham - Spletité sítě

K Lirieliným uším však doléhal divoký, nespoutaný smích zvonící její otupělou myslí. Takhle vyčerpaná a neschopná udržovat mentální obranu se stala snadnou kořistí moci, jež ji držela v chtivých rukách. S děsivou jasností si uvědomovala každou jednotlivou smrt i potěšení, které v nich Lloth nacházela.

Sice Pavoučí královně slíbila vítězství, bohyně chaosu se ale uprostřed toho nádherného zmatku ztratila a na svůj cíl zapomněla. Krví opilé Lloth již víc nezáleželo na tom, jestli zabije útočníky či obránce, vodní zlobry či elfy. Zabíjení ztratilo smysl i zjevný cíl.

Liriel poznala hloubku vlastního bláznovství a hořce litovala, pro co se vlastně rozhodla. Fjodor ji varoval, že za moc se platí, a jí mělo dojít, že Lloth bude požadovat platbu v krvi.

I přes to, že jej zachvátilo bojové šílenství, nedokázal Fjodor odtrhnout oči od drowí dívky vznášející se nad ruinami pevnosti. Ještě nikdy mu nepřipadala tak nádherná… a tak smrtící. Již to nebyla Liriel, ale vodič pro sílu čirého zla. Mnohokrát ji viděl, jak provádí kouzla zdánlivě příliš namáhavá pro někoho tak křehkého. Tentokrát mu však Zrak propůjčil jistotu, že pokud ji nezastaví, tak ji temný plamen pohltí.

„Mysli, mysli,“ přesvědčoval sám sebe zuřivě. V duchu se probíral zásobou rašemenských pověstí a legend a jeho šílenstvím vybuzená mysl přeskakovala z jedné možné inspirace na druhou. Nic mu však nenapovídalo, jak by měl elfskou bohyni zastavit.

V nejvyšším zoufalství sáhl Fjodor po Poutníkovi, prastarém amuletu, jenž ho s drowí dívkou vlastně spojil. Spolu s ním mu Liriel dala schopnost ovládnout berserkrovskou magii – a také možnost posunout její hranice do neznámých výšin.

S chmurným odhodláním sáhl mladík po nejvyšší berserkrovské schopnosti zvané hamfarir , která umožňovala vyslat do boje duši v podobě mocného zvířete.

Bouře proměny těla během holgersteadského záchvatu se v porovnání s tímhle zdála ničím. Fjodorova duše se vytrhla z těla s pocitem, který dalece přesahoval obyčejnou bolest. Svou fyzickou schránku zanechal na lodi, duši změnil do podoby obřího havrana a vyrazil vyrvat Liriel ze spárů její bohyně.

Vyčerpanou elfku ovanul závan větru rozpoutaného máváním ohromných křídel. Instinktivně zdvihla ruce k útoku proti blížícímu se stvoření velikosti menšího draka, jež jako černý stín zakrývalo hvězdy.

Na poslední chvíli se pták stočil stranou a otřel se jí křídly o tvář s něžností, která jí byla podivně známá. Zdálo se, že elfčin smrtící útok očekával, a magický výboj tak na nočním nebi jen neškodně zasyčel. Namáhavě se na něj pokoušela soustředit. Byl to havran s očima barvy zimní oblohy. Někde hluboko uvnitř si Liriel vzpomněla, že když na ni a na Fjodora zaútočil Wedigar v podobě obřího jestřába, měl stejně šedé oči jako v lidské podobě. Konečně poznala skutečnou podstatu vzdušného tvora.

Zároveň však porozuměla i síla, jež ji svírala. Liriel zachvátil plamen vše pohlcujícího a majetnického vzteku. Když obří havran kroužil kolem a chystal se na další průlet, pocítila mladá drowí kněžka požadavek bohyně, aby učinila oběť, jež byla požadovaná od všech, kteří kráčeli stezkami Lloth. Než mohla cokoli namítnout, zapraskal jí na konečcích prstů smrtící plamen a Fjodor se vytrvale blížil vstříc vlastní smrti.

V tom okamžiku jí však v zastřené mysli zazněla slova nedávno pronesená místním šamanem: „Naše jednání s bohy je mnohem upřímnější. Vlastně spíš uzavíráme dohody, a když bohové svoji část nedodrží, tím to končí a žijeme si dál po svém. Proč bychom měli být souzeni podle vyšších nároků než bohové?“

„Vítězství,“ zamumlala Liriel, která ze vzpomínky na Ulfova slova znovu nabrala sílu. „Královno pavouků, slíbila jsem ti vítězství, a ty na oplátku požaduješ smrt toho, kdo je může zajistit víc než kdo jiný!“

S posledním zlomkem fyzické síly si mladá dívka strhla z krku obsidiánový přívěsek a odhodila nenáviděnou věc do moře. Ohnivá magie, tančící jí až dosud na špičkách prstů, vyrazila za ním, zabořila se do vody a vytvořila gejzír slané páry stoupající k nočnímu nebi.

„Splnila jsem závazek vůči tobě, matko Lloth,“ zašeptala. „Dál už nejsem kněžka. Od tohoto okamžiku až do dne své smrti s tebou nebudu mít nic společného. To přísahám při vší moci, jež je mou vlastní.“

Náhle odříznutá od zlé moci, která jí pomáhala a mučila ji zároveň, začala Liriel padat na kameny poseté pobřeží. Kolem těla se jí okamžitě jemně sevřely obří spáry a drowí elfka nechala modrookého havrana, aby ji odnesl pryč.

I přes zmatek boje si Rethnor všiml záhadného pádu své berserkrovské nemesis. Jak jeho válečníci zaútočili na holgersteadské bojovníky, přikradl se k tmavovlasému mladíkovi. Tohle sice nebyl druh boje, po kterém prahnul, ovšem muselo to stačit. Rethnor nepatřil k těm, kteří by si nechali ujít příležitost. Luskanský kapitán napřáhl meč a připravil se zabít bezbranného válečníka jediným úderem.

Náhle jej paralyzoval zuřivý ženský výkřik. Rethnor měl sotva čas, aby přesunul čepel do obranné pozice, když se na něj vrhla známá světlovlasá dívka ozbrojená nožem nejspíš sloužícím ke kuchání velkých ryb. Rethnor instinktivně vykryl úder.

„Ygraine?“ zamumlal a udiveně se na otrokyni z Ascarle zadíval.

„Dagmar,“ vyprskla dívka.

Kapitán se ponuře usmál. O téhle ženě slyšel, a i když s opačným pohlavím často nebojoval, srazit tuhle mu bude činit obzvláštní potěšení. Její chladná ctižádost, ochota zabít i sestru, aby dosáhla vlastního cíle, obojí stačilo k tomu, aby se z ní dělalo zle i jinak tvrdému Nejvyššímu kapitánovi.

Dagmar se však do náruče smrti nijak nehnala. Se zuřivostí, jež se mohla měřit i s jeho šermířskými schopnostmi, jej zatlačila až k zábradlí.

„Selhal jsi. Vše je ztraceno!“ zařvala na něj. „Ygraine žije a já jsem přišla o čest! A to všechno jsi způsobil ty. Vezmi mě z tohohle místa, slib mi postavení ve své zemi, nebo zemři mojí rukou!“

Zatímco mluvila, odhodil jeden z holgersteadských berserkrů meč a vykročil k nim. Přímo před Rethnorovýma nevěřícnýma očima se jeho tvář protáhla a porostla hustou srstí. Během okamžiku stál na místě berserkra ohromný vlk s lesknoucíma se modrýma očima a pysky ohrnutými v divokém vrčení.

Z různých míst se přidávalo další zvonění odhozených zbraní a ostatní válečníci se přidávali ke smečce. Rethnor začal před blížícími se Vlky z vln, legendárními ochránci Ruathymu, zvolna ustupovat. Dagmar si všimla jeho zděšeného výrazu a obrátila se k nové hrozbě. V očích jí při pohledu na zužující se kruh tvaroměnců zaplála radost.

„Konečně je mrtvá,“ pronesla toužebným hlasem. „Ygraine musela padnout v boji a je teď na mně, abych proroctví naplnila!“

„Ne tak docela, sestro.“

Druhý ženský hlas přišel zpoza lodě a Dagmařino dvojče se přehouplo přes zábradlí.

„Bitvu o vesnici jsme vyhráli,“ řekla Ygraine. Přešla po palubě a natáhla k sestře ruce. „Náš domov je opět v bezpečí a válečníkům se vrátila jejich prastará sláva. A mezi námi dvěma neexistuje nic, co by se nedalo odpustit. Pojď se mnou domů, sestro!“

To zjištění zasáhlo Dagmar silou ohnivé koule. Byla to Ygraine, kdo tvaroměncům navrátil magii! Vždy byla Ygraine! To ona získala moc z proroctví, nejhlubší lásku rodičů i ruku budoucí První sekyry. Vždy to byla Ygraine, kdo Dagmar dalece převyšoval – dokonce i luskanští piráti sáhli po ní, když potřebovali rukojmí!