Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Nevěřím, že by paní Gogolová někomu darovala klobouk, který by mu neseděl,“ zavrtěla Stařenka hlavou. „Co kdybychom na něj mrkly, co?“

Bábi si ztěžka povzdechla a sundala víko krabice. Když vytahovala klobouk, vypadlo z krabice několik velkých kusů zmačkaného hedvábného papíru, které zmizely v mlze hluboko dole.

Magráta i Stařenka Oggová na kloubouk zíraly s otevřenými ústy.

Samozřejmě že byly zvyklé na klobouky ozdobené nějakou tou květinou nebo kouskem ovoce — Stařenka sama vlastnila slamák zdobený třešněmi, který nosila ke zvláštním setkáním, kde se řešily otázky rodinné msty. Jenže tenhle klobouk byl ozdobený nejen třešněmi. Snad jediné ovoce, které bychom na něm nenašli, byl meloun.

„Je opravdu…, jak bych to řekla… tedy velmi.,, no… cizozemský,“ vypravila ze sebe Magráta.

„Tak honem,“ řekla dychtivě Stařenka, „nasaď si ho!“

Bábi to udělala s poněkud přihlouplým výrazem a zvětšila svou už tak dost slušnou výšku o dalších pětašedesát centimetrů, z nichž většinu tvořil ananas.

„Velmi barvité. Velmi… stylové,“ rozzářila se Stařenka. „Takový klobouk si nemůže dovolit nosit každý.“

„Ta granátová jablka vám opravdu velmi sluší,“ řekla Magráta.

„A co teprve ty citróny,“ jásala Stařenka.

„Co? Neděláte si ze mě náhodou žolíky, vy dvě, že ne?“ prohlásila Bábi Zlopočasná s podezřením.

„Nechtěla byste se na sebe podívat?“ ozvala se Magráta. „Mám tady někde zrcadlo…“

Následující ticho se sneslo jako padající sekera. Magráta zrudla. Stařenka Oggová na ni vrhla výhružný pohled.

Obě se s jistou úzkostí zadívaly na Bábi.

„Áa-ano,“ odpověděla po chvilce, která jejím dvěma kolegyním připadala jako celá věčnost. „Myslím, že bych se měla skutečně podívat do zrcadla.“

Magráta okamžitě ožila, přehrabala si kapsy a vytáhla malé ruční zrcátko v dřevěném rámečku. V letu ho podala Bábi.

Bábi Zlopočasná upřela pohled na svůj odraz. Stařenka Oggová nenápadně zamanévrovala svým koštětem co nejblíž k ní.

„Hmmm,“ broukla Bábi po chvíli.

„Myslím, že je to tím, v jak dokonalém úhlu ti visí přes ucho ten hrozen,“ dodávala jí sebejistotu Stařenka. „Abys věděla, jestli jsem kdy viděla klobouk, který vzbuzuje autoritu, pak je to tenhle.“

„Hmm.“

„Nemyslíte?“ přidala se ke Stařence Magráta.

„No,“ protáhla Bábi váhavě, „možná, že je vhodný do cizozemska. Do míst, kde mě uvidí jen ti lidé, co mě neznají. A nikdo důležitý.“

„Až přiletíme domů, můžeš ho pořád ještě sníst,“ rozvíjela plány Stařenka.

Uvolnily se. Měly pocit, že překonaly vysokou horu a vyhnuly se nebezpečnému údolí.

Magráta upřela pohled dolů, kde se vinula nahnědlá stužka řeky, na jejíchž písčinách se povalovaly podezřelé klády.

„Víte, co bych chtěla vědět? Byla paní Gogolová zlá, nebo dobrá? Když si vezmete ty aligátory, mrtvé lidi a to všechno…“

Bábi se zadívala k vycházejícímu slunci, které se pracně prodíralo z mlhy.

„Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné,“ řekla. „Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná že je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje.

Poslyšte,“ dodávala, „věřte nebo nevěřte, mám dojem, že odsud vidím Okraj.“

„Slyšela jsem takovou legrační věc,“ řekla Stařenka, „v některých cizozemských krajích prý žijí sloni. Řeknu vám, já si vždycky přála vidět slona. A v Klači jsou prý taky místa, kde nějaký člověk vyleze po provaze a zmizí.“

„A proč?“ nechápala Magráta.

„Jo, zeptej se mě ještě jednou, třeba mě něco napadne. Nevím. Možná pro to mají nějaký mazaný cizozemský důvod.“

„V jedné Desiderátině knize se píše taková zajímavá věc,“ ozvala se Magráta. „Ona tam říká, že když na Stoských pláních někdo řekne, že se vydá na kraj světa, znamená to jednoduše, že chce vyrazit na nějakou cestu, protože už ho nebaví zůstávat na jednom a tom samém místě.“

„Potíž není v tom zůstat na jednom místě,“ řekla Stařenka, „ale nedovolit vlastním myšlenkám, aby se zatoulaly příliš daleko.“

„Já bych se zase chtěla podívat na Střed,“ zasnila se Magráta. „Chtěla bych navštívit ty prastaré chrámy, které jsou popsány například v první kapitole Cesty škorpiona.“

„A oni tě tam naučí, co ještě neznáš, co?“ ušklíbla se neobyčejně ostře Stařenka.

Magráta vrhla pohled na Bábi.

„Asi ne,“ odpověděla krotce.

„No tak,“ obrátila se Stařenka k Bábi. „Tak co bude, Esme? Letíme domů? Nebo se vydáme na kraj světa?“

Bábino koště se ve větru mírně zakolébalo a změnilo směr.

„Jsi nechutná stará škatule, Gyto Oggová,“ zabručela Bábi.

„Jasňačka, celá já, jako když si z oka vypadnu,“ přikývla Stařenka spokojeně.

„A ty, Magráto Česneková —“

„Já vím,“ usmála se Magráta, kterou najednou zaplavila vlna úlevy, já jsem zmoklá slepice.“

Bábi upřela pohled směrem ke Středu a vzdáleným vysokým horám. Tam někde byl její starý domek s klíčem pověšeným na záchodku. Dělo se tam pravděpodobně všechno možné. Třeba se touhle dobou už rozpadá celé království, protože tam není ona, aby lidem říkala, co a jak mají dělat, a udržovala je v těch správných kolejích. To byla její práce.

Nikdo nemohl předvídat, jaké pitomosti lidi nadělají, když ona tam nebude…

Stařenka o sebe švihácky poklepala podrážkami svých červených bot.

„No, možná že máš pravdu,“ prohlásila. „Doma je doma. Domov je jediný.“

„Ne,“ zavrtěla Bábi Zlopočasná pomalu hlavou. „Ne. Jsou miliony míst, jako je domov. Jenže je jen jediné, na němž žiješ.“

„Takže se vracíme?“ zeptala se Magráta.

„Ano.“… Letěly však velkou oklikou a viděly kraj světa.

Terry Pratchett

ČARODĚJKY NA CESTÁCH

Z anglického originálu Witches Abroad,

vydaného nakladatelstvím Victor Gollancz Ltd.

v Londýně v roce 1991,

přeložil Jan Kantůrek.

Graficky upravil Martin Zhouf.

Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r. o.,

Na okraji 42,162 00 Praha 6,

jako svou 156. publikaci.

Sazba: SF SOFT.

Vytiskl: Elsnerdruck Berlín.

První vydání, Praha 1996.

Pozn. překl.: Kdopak podle vás vymezil základní chemické pojmy jako prvek, sloučenina nebo směs, aha? A vymyslel vztah mezi tlakem a objemem plynů, aha? Sir Robert Boyle, 25. 1. 1627 — 30. 12. 1691, anglický fyzik a chemik. Aha!

Pozn. autora: Jako třeba hledání toho zatraceného motýla, který máváním svých křídel způsobuje všechny bouřky, které jsme zažili v posledních dnech, a vymýšlení způsobu, jak mu to zatrhnout.

Pozn. autora: A lidé se mýlí i v tom, co se týká takzvaných pověstí městských. Logika a realita se nám snaží namluvit, že jsou to jen vymyšlené příběhy, vyprávěné znovu a znovu lidmi lačnícími po poněkud morbidních zápletkách, přirozené spravedlnosti a tak dále. To není pravda. Takové příběhy se odehrávají dnes a denně a všude podle toho, jak se příběh odráží sem a tam napříč vesmírem. V kterémkoliv čase mizí nebohé zesnulé Stařenky, zabalené do koberce a umístěné na nosiči auta, spolu s ukradeným automobilem, a nejenže krkavčí příbuzný neušetří za převoz drahé nebožky, ale ještě ho potká množství nepříjemností. Věrní vlčáci se neustále dusí prsty, které ukousli půlnočním lupičům. Stovky merkuřanských ženských jivpt obracejí svá čtyři drobná očka ke svým zachráncům a špitají: „Můj snůškomanžel z toho zčernomodrá — to byl jeho cestovní modul." Nové městské pověsti žijí.