Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Říká se, že to nosí smůlu,“ přikývla Bábi. „Ale já si řekla: co to je, dalších sedm let neštěstí?“

Bortil se obraz za obrazem, pukaly jeden za druhým po celé té nekonečné křivce zrcadlového světa a prasklina se šířila rychleji než světlo…

„Měla jsi ale rozbít obě, abys byla v bezpečí… teď jsi porušila rovnováhu …“

„Pch! Vážně?“ Bábi vykročila kupředu a její oči zářily jako dvě safírová jezírka plná trpkosti. „Já ti teď dám výprask, jaký jsi nedostala ani od mámy, Lízo Zlopočasná. Ne s pomocí magie ani hlavologie, nenabiju ti holí, jak to dělal táta, a že občas odvedl dobrou práci, co si pamatuju. Já ti napráskám řemenem. A nebude to za to, že jsi byla ta špatná. Ani za to, že jsi předělávala příběhy. Každý má předurčenou cestu, po které se dříve nebo později stejně vydá. Já tě ztluču za to — a teď bych byla ráda, abys mě přesně pochopila —, že potom, co jsi odešla z domu, já musela být ta hodná\ Ty sis užilá všechnu legraci. A neexistuje způsob, jak bych tě přinutila za to zaplatit, Lízo, ale věř, že teď to zkusím…“

„Ale… vždyť… vždyť… já… já jsem ta dobrá,“ zamumlala Líza a tvář jí v šoku zbledla. Já nemůžu prohrát. Já jsem kmotřička. Ty jsi ta zlá čarodějnice… a navíc jsi rozbila zrcadlo…“

…puklina podobná letící kometě dosáhla nejvzdálenějšího bodu své dráhy, stočila se zpět a znovu zrychlila na cestě nespočetnými světy…

„Musíš mi pomoci rychle postavit nové… odrazy musí být v rovnováze…,“ zamumlala omámeně Líza a ustupovala ke zbývajícímu zrcadlu.

„Dobrá? Ty dobrá? Ty, která jsi krmila své obludné příběhy lidmi? Překrucovala celé lidské životy? Tak to je podle tebe dobro, ano?“ odsekávala Bábi slovo za slovem. „To chceš říct, že sis to ani neužila? Kdybych já byla tak špatná jako ty, byla bych mnohem horší. Byla bych o tolik lepší v tom, jak být špatná, že se ti o tom ani nezdálo!“

Napřáhla ruku.

… prasklina se vrátila do místa svého vzniku a s sebou nesla prchající odrazy všech zaniklých zrcadel…

V tom okamžiku se Bábiny oči rozšířily.

Sklo za Lízou Zlopočasnou zešílelo.

Její obraz v zrcadle za ní se náhle obrátil, šťastně se usmál a vyklonil se z rámu, aby uchopil Lízu Zlopočasnou do svého náručí.

„Lízo!“

Všechna zrcadla popraskala a rozpadla se. Vybuchla a tisíce úlomků a záplava skleněné tříště vyletěly z vrcholu věže, takže najeden krátký okamžik byla věž zahalena v jemném, jiskřivém oblaku.

Stařenka Oggová s Magrátou doběhly na vrchol věže jako dva andělé pomsty, kteří nastupují do služby po delším období, v němž byla zanedbána nebeská kontrola kvality.

Zastavily se.

Tam, kde bylo předtím zrcadlové bludiště, se teď černaly jen prázdné rámy. Podlaha byla pokryta úlomky zrcadel a na nich ležela nehybná postava v bílých šatech.

Stařenka postrčila Magrátu za sebe, a zatímco jí pod nohama skřípěly střepy, opatrně postoupila kupředu. Jemně strčila do nehybné postavy špičkou boty.

„Hoďme ji z věže,“ řekla s krvežíznivým výrazem Magráta.

„Fajn,“ přikývla Stařenka. „Jestli chceš, tak to udělej.“

Magráta zaváhala. „No,“ řekla po chvilce, „když jsem řekla ‚hoďme ji z věže‘, nemyslela jsem tím, že ji já osobně hodím dolů, myslela jsem tím spíš, že kdyby byla nějaká spravedlnost, měla by být Líza shozena z věže a —“

„Takže už bych to na tvém místě dál nepitvala,“ zarazila ji Stařenka a opatrně si klekla na skřípající střepy. „Kromě toho jsem měla pravdu. Tohle je Esme. Tu tvář bych poznala kdekoliv. Sundej spodničku!“

„Proč?“

„Podívej se na její ruce, děvče!“

Magráta se podívala. Pak zděšeně zvedla ruce k ústům.

„Co to dělala?“

„Jak to vypadá, musela natáhnout ruce přímo do skla,“ řekla Stařenka. „Dolů s tou spodničkou! Pomůžeš mi ji natrhat na pruhy a pak půjdeš najít paní Gogolovou. Zeptáš se jí, jestli má nějaké masti a jestli nám může pomoct, a kdyby odmítla, tak řekneš, že jí radím, aby byla ráno co nejdál odsud.“ Stařenka uchopila Bábi za zápěstí. „Možná že by z nás Líza Zlopočasná dokázala udělat zavařeninu, ale jsem si naprosto jistá, že kdyby na to přišlo a muselo to být, dokázala bych já vyrazit paní Gogolové oko pohrabáčem.“

Stařenka sundala z hlavy svůj patentní nezničitelný klobouk a zalovila v jeho špičce. Vytáhla kus sametu, rozbalila ho a odhalila malou podušku plnou jehel, špendlíků a několik cívek nití.

Naslinila nit pozvedla jehlu proti měsíci a přivřela jedno oko.

„Oh, Esme, Esme,“ řekla, když se sklonila k šití. „Musím říct, že ta svoje vítězství prožíváš velice těžce!“

Líza Zlopočasná se rozhlédla po mnohovrstvitém stříbřitém světě. „Kde to jsem?“ V ZRCADLE. „Jsem mrtvá?“

ODPOVĚĎ NA TUHLE OTÁZKU, řekl Smrt’, JE NĚKDE MEZI ANO A NE.

Líza se otočila a současně s ní se otočily biliony dalších postav.

„Kdy se dostanu ven?“

AŽ NAJDEŠ TO PRAVÉ ZRCADLO.

Líza Zlopočasná se rozběhla řadou nekonečných odrazů.

Dobrý kuchař je vždycky ráno v kuchyni první a večer odchází poslední.

Paní Příjemná zalila ohně. Rychle spočítala stříbrné příbory a teriny. Pak —

Uvědomila si, že ji někdo pozoruje.

Ve dveřích stál kocour. Byl velký a šedivý. Jedno oko mu plálo zlomyslnou zelení, to druhé bylo potažené šedobílou blankou. Co zbývalo z uší, vypadalo jako okraj poštovní známky. Ale přes to všechno v něm byla jakási nedbalá elegance a z jeho chování vyzařovalo něco jako tebe-klidně-položím-na-lopatky-levou-zadní, což jí bylo až neuvěřitelně povědomé.

Paní Příjemná kocoura chvilku pozorovala. Byla blízkou přítelkyní paní Gogolové a věděla, že podoba a tvar těla jsou jen záležitostí hluboce zakořeněného osobního zvyku, a když je člověk obyvatelem Genový a ještě k tomu v době Samedi Nuit Mort, naučí se spoléhat více na svůj úsudek než na své smysly. „Mám takový dojem,“ řekla a zachvění v jejím hlase by si všiml opravdu jen málokdo, „že by sis dal další porci rybích nohou… é, rybích hlav jsem chtěla říct, co ty na to?“

Silver se protáhl a prohnul hřbet.

„A v lednici mám ještě nějaké mléko,“ pokračovala paní Příjemná.

Silver šťastně zažíval.

Pak se poškrabal zadní nohou za uchem. Humanita — to je krásné místo, když ji můžete na krátký čas navštívit, ale žít by tam nechtěl.

Bylo o den později.

„Zdá se, že hojivá mast paní Gogolové účinkuje,“ řekla Magráta. Zvedla kameninovou nádobu, která byla do poloviny plná čehosi bledě zeleného a podivně hrubého. Hmota měla slabou vůni, která, jak by každý přítomný lehce uvěřil, naplňovala snad celý svět.

„Jsou v tom hadí hlavy,“ poznamenala Stařenka.

„Nepokoušej se mě vyvést z míry,“ odpověděla Magráta. „Vím, že hadí hlava je určitý druh byliny. Řebčík se myslím jmenuje. Je až neuvěřitelné, co všechno se dá z květin udělat.“

Stařenka Oggová, která strávila velmi poučnou, i když poněkud strašidelnou půlhodinku, během níž pozorovala, jak paní Gogolová mast připravuje, neměla to srdce Magrátě vysvětlit, jak se věci mají.