Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Druhá hadí žena otočila hlavu, aby sledovala pohybující se Stařenku. V některých okamžicích nejsou pouhopouhé reflexy zárukou přežití, protože přesně v tom okamžiku ji Magráta udeřila do týla. Hůlkou. Hadí žena zvláčněla, klesla k zemi a v pádu změnila tvar.

Potíž s čarodějkami je v tom, že nikdy neprchají před věcmi, které opravdu nenávidí.

A potíž s malými chlupatými zvířátky zahnanými do kouta je v tom, že se z nich občas může vyklubat promyka [36] Pozn. překl.: Promyka indická neboli mungo. Namísto vysvětlivky doporučuji přečíst si povídku R. Kiplinga Rikki-Tikki-Tavi. .

Bábi Zlopočasná si vždycky říkala, cože je tak zvláštního na měsíci v úplňku. Byl to jen velký zářící kotouč. A měsíc v novu? To nebylo nic jiného než tma.

Jenže napůl cesty mezi těmi dvěma, v době, když byl měsíc na poloviční cestě mezi světy světla a tmy, kdy dokonce i ten měsíc žil jakoby na okraji čehosi… možná že to byl ten pravý čas, kdy v jeho moc mohla uvěřit i čarodějka.

Teď nad močálem plul přesně takový poloviční měsíc.

Lízino zrcadlové hnízdo odráželo studený svit stejně jako odráželo všechno ostatní. Hned vedle byla o stěnu opřená tři košťata.

Bábi uchopila to svoje. Nebyla oblečená do správné barvy a neměla na hlavě klobouk, proto potřebovala něco, co důvěrně znala.

Nic se nehýbalo.

„Lízo?“ zvolala Bábi tiše.

Ze zrcadla na ni vyhlédla její vlastní podoba.

„Teď už to může všechno skončit,“ pokračovala Bábi. „Můžeš si vzít moje koště a já si vezmu Magrátino. Ta může letět se Stařenkou. Paní Gogolová už tě pronásledovat nebude. To jsem zařídila. A tam u nás by se nám další čarodějka moc hodila. Žádné další kmotřičkosudičkování. Žádné další zabíjení lidí jen proto, aby se z jejich dcery stal ubohý sirotek, který se hodí do pohádky. Dobře vím, že jsi to udělala jenom proto. Pojď a vrať se s námi domů. To je nabídka, kterou nemůžeš odmítnout.“

Zrcadlo naprosto nehlučně sklouzlo stranou.

„Ty se pokoušíš být na mě hodná?“ řekla Líza.

„No, nemysli si, že mě to nestojí pěkný kus sebezapření,“ odpověděla jí Bábi mnohem přirozenějším hlasem.

Ve tmě zašustily Líziny šaty a vzápětí vystoupila z temnoty na světlo.

„Tak,“ řekla. „Takže tys porazila tu ženskou z močálů.“

„Ne.“

„Jsi tady ale ty, a ne ona.“

„Pravda.“

Líza vzala z Bábiných rukou koště a pečlivě si ho prohlédla.

„Nikdy jsem něco takového nepoužívala,“ řekla nakonec. „Prostě si na to jen tak sedneš a letíš?“

„No, zrovna s tímhle se nejdřív musíš hodně rychle rozběhnout, než se rozhodne letět,“ odpověděla Bábi, „ale v zásadě jsi vystihla podstatu věci.“

„Hmm. Víš něco o symbolismu košťat?“ řekla Líza.

„Má to něco společného s májkami, lidovými písničkami a takovými věcmi?“

„Samozřejmě.“

„Pak o tom ani nechci slyšet.“

„Jasně,“ přikývla Líza. „To mě mělo hned napadnout.“

Vrátila Bábi koště.

„Zůstanu tady,“ řekla. „Možná že paní Gogolová vymyslela nějaký nový trik, ale to ještě neznamená, že vyhrála.“

„Nic takového. Všechno skončilo, rozumíš?“ oznámila jí Bábi. „Tak to prostě musí být, když už jednou přeměníš obyčejný svět na svět pohádek. Nikdy jsi to neměla dělat. Neměla jsi svět měnit na pohádkové příběhy. Neměla jsi s lidmi jednat, jako kdyby to byly postavy z pohádky, jako nějaké věci. Ale když už s tím jednou začneš, tak bys taky měla vědět, kde příběh končí.“

„Myslíš, že si člověk prostě musí obout červené střevíce a protancovat noc?“ ušklíbla se Líza.

„Jo, něco takového si myslím.“

„Zatímco všichni ostatní pak budou žít šťastně až do smrti?“

„O tom nic nevím,“ odpověděla jí Bábi. „To už záleží jen na nich. Já chci jenom říct, že už to prostě nemůžeš všechno zkusit znovu od začátku. Jednoduše jsi prohrála.“

„Sama nejlíp víš, že Zlopočasné nikdy neprohrávají,“ upozornila ji Líza.

„Jedna z nich se to bude muset dnes večer naučit.“

„Vždyť my už jsme mimo ten příběh,“ začala Líza z jiného konce. „Já, protože… jsem to médium, jehož prostřednictvím se příběhy dějí, a ty, protože na ně nevěříš a bojuješ proti nim. My jsme vlastně někde uprostřed. Ty svobodné a bez povinností —“

Za nimi se ozvaly jakési zvuky. Nad vrcholem schodiště se vynořil nejprve Magřátin a vzápětí i Stařenčin obličej.

„Nepotřebuješ pomoc, Esme?“ začala Stařenka opatrně.

Líza se zasmála.

„Tak tady jsou tvoji hadi, co Esme?“ řekla jízlivě.

„Víš,“ dodala, „ty jsi opravdu úplně stejná jako já. Neuvědomila sis to? Neexistuje myšlenka, která by mi prošla hlavou, aby tě také nenapadla. Nedokázala jsem nic, co bys také netoužila zkusit. Jenže jsi v sobě nikdy nenašla dost odvahy. To je právě ten rozdíl mezi lidmi, jako jsi ty a jako jsem já. My máme dost odvahy uskutečnit to, o čem vy jenom sníte.“

„Ano?“ nadhodila Bábi. „To si opravdu myslíš? Myslíš,si, že já také sním?“

Líza pohnula prstem. Magráta náhle vyplula ze schodištní šachty, přestože se bránila ze všech sil. Zuřivě mávala hůlkou na všechny strany.

„To je to, co si nejraději prohlížím,“ řekla Líza. „Lidská přání. Já si v životě nic nepřála. Já jen dohlížela, aby se věci stávaly. To pro mě vždycky bylo to nejkrásnější.“

Magráta zaskřípala zuby.

„Jako dýně bych určitě vypadala moc ošklivě, má drahá,“ řekla Líza. Netrpělivě mávla rukou a Magráta vzlétla do výše.

„Byla bys překvapená, co všechno dokážu,“ řekla Líza téměř zasněně, když mladší čarodějka tiše klouzala nad dlaždicemi. „Měla jsi taky zkusit zrcadla, Esme. Dělá to s duší skutečné zázraky. Tu ženskou v močále jsem nechávala přežít jen proto, protože její nenávist pro mě byla jisté vytržení z nudy, řekla bych, že byla skoro osvěžující. Mám ráda, když mě někdo nenávidí, abys věděla. Však ty to znáš. Je to určitý druh respektu. Když ti hloupí lidé zjistí, že jsou bezmocní, když se ve své nemohoucnosti dusí vzteky, když jsou beznadějně poražení a nezbývá jim nic než ten kysele hlodavý pocit v zauzleném žaludku — no, abych mluvila pravdu, je to pro mě jako modlitba. A ty příběhy… řídit příběhy… čerpat z nich sílu… pohodlí… být jejich tajným středem, hnacím mechanismem… Dokážeš to pochopit? Tu čiročirou radost z toho, když vidíš, jak se ty vzory neustále opakují. Vždycky jsem milovala vzory. Tedy, jen tak pro jistotu, jestli se ta Oggovic ženská okamžitě nepřestane plížit kolem té zdi, aby se mně dostala do zad, nechám vaši mladou přítelkyni vyletět nad nádvoří a pak, Esme, by mě taky mohla přestat zajímat.“

„Já se jen tak procházela,“ zašklebila se na ni Stařenka Oggová. „To snad není zakázané, co já vím.“

„Změnila jsi příběh podle svého a já ho teď změním znovu, tentokrát podle mého,“ pokračovala Líza. „A znovu ti říkám, stačí, když prostě odejdeš. Co se tady stane, na tom přece nezáleží. Je to město, o kterém skoro nic nevíš. Nejsem si tak docela jistá, že dokážu porazit tebe,“ připustila váhavě, „ale tyhle dvě… ty v sobě nemají ani špetku toho správného materiálu. Z těch klidně udělám marmeládu. Doufám, že to víš. Takže předpokládám, že dnes v noci se jedna ze Zlopočasných naučí prohrávat?“