Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Obávám se, že pak bychom v tom kmotřičkování musely pokračovat,“ odpověděla jí Bábi.

„Víte, jak dlouho jsem pracovala k tomuhle vítězství?“ řekla paní Gogolová, pyšně. „Víte vy vůbec, co všechno jsem ztratila?“

„Tak, teď jste tedy vyhrála, a je po všem,“ odpověděla jí Bábi.

„Snažíte se mě vyzvat, paní Zlopočasná?“

Bábi zaváhala a pak se narovnala v ramenou. Ruce se jí bez jejího vědomí maličko pozvedly od těla. Stařenka s Magrátou pomalu ustoupily stranou.

„Když to jinak nepůjde?“

„Moje vúdú proti vaší… hlavologii?“

„Jak myslíte.“

„A co bude v sázce?“

„Už žádná magie v případě Genova,“ řekla Bábi. „Žádné další pohádky. Žádné kmotřičky sudičky. Jen lidé, kteří budou rozhodovat sami za sebe. V dobrém i zlém. Ať už správně, nebo chybně.“

„Dobrá.“

„A Lízu Zlopočasnou přenecháte mně.“

Paní Gogolová se nadechla tak, že to bylo slyšet v celém sále.

„Nikdy!“

„Hmm?“ zapředla Bábi jako kočka. „Nebo si myslíte, že prohrajete?“

„Nerada bych vám ublížila, paní Zlopočasná,“ odpověděla jí paní Gogolová.

„To je v pořádku,“ přikývla Bábi. „I já bych byla nerada, kdybyste mi ublížila.“

„A já vůbec nestojím o žádný souboj,“ řekla Eliška.

Obě se na ni podívaly.

„Ona tady teď vládne, nebo snad ne?“ řekla Bábi. „Měly bychom naslouchat tomu, co řekne.“

„Budu se vyhýbat městu, ale Líza je moje,“ obrátila se paní Gogolová k Bábi, aniž si Elišky dál všímala. „Ale Líza je moje.“

„Ne.“

Paní Gogolová sáhla do své kabely a vytáhla z ní hadrovou pannu.

„Vidíte tohle?“

„Jistě. Vidím,“ přikývla Bábi.

„Měla to být ona. Dejte si pozor, abyste to nemusela být vy.“

„Je mi líto, paní Gogolová,“ řekla Bábi pevně, „ale já vidím docela jasně, co je moje povinnost.“

„Jste velmi chytrá žena, paní Zlopočasná. Jenže jste hrozně daleko od domova.“

Bábi pokrčila rameny. Paní Gogolová uchopila pannu v pase a pozvedla ji do výše ramene. Panna měla safírově modré oči.

„Víte něco o kouzelných zrcadlech? Tohle je určitý druh mého zrcadla, paní Zlopočasná. Mohu ho přimět, aby se stalo vámi. A pak ho přinutím trpět. Nenuťte mě k tomu, prosím.“

„Udělejte, jak uznáte za vhodné, paní Gogolová. Ale s Lížou si to vyřídím sama.“

„Já bych na tvém místě byla aspoň trochu chytřejší,“ zašeptala jí Stařenka Oggová. „Ona je v těchle věcech opravdu moc dobrá.“

„A myslím, že dokáže být velmi bezohledná,“ přidala se k ní Magráta.

„Jediný pocit, který chovám k paní Gogolové,“ řekla Bábi, Je hluboká úcta. Skvělá a příjemná žena. Jenže přece jen trochu upovídaná. Kdybych byla já na jejím místě, touhle dobou už bych v té panně měla zabodnutých několik jehel.“

„To věřím,“ ušklíbla se Stařenka. „Ještě dobře, že jsi ta hodná, co?“

„Správně,“ přikývla energicky Bábi a znovu zvýšila hlas. „Teď jdu hledat svou sestru, paní Gogolová. Tohle je rodinná záležitost.“

A bez zaváhání vykročila pevným krokem ke schodišti.

Magráta vytáhla hůlku.

„Jestli se pokusí Bábi něco udělat, stráví zbytek.života kulatá, oranžová a plná semínek,“ prohlásila krvežíznivě.

„Nemyslím, že by se Esme líbilo, kdybys udělala něco takového,“ varovala ji Stařenka. „Neboj se. Ona na ty povídačky o pannách a jehlicích vůbec nevěří.“

„Ona nevěří na nic. Ale na tom nezáleží!“ odpověděla jí Magráta. „Jenže paní Gogolová ano! To je její síla! Záleží na tom, na co věří ona.“

„A nemyslíš, že tohle ví i Esme?“

Bábi Zlopočasná došla k úpatí schodiště.

„Paní Zlopočasná!“

Bábi se otočila.

Paní Gogolová držela v ruce dlouhou třísku. Téměř zoufale potřásla hlavou a vrazila ji loutce do nohy.

Všichni viděli, jak Bábi Zlopočasná bolestivě zamrkala.

Další tříska vnikla do levé ruky hadrové loutky.

Bábi zvedla pravou ruku, a když se dotkla rukávu na levé paži, zachvěla se. Pak se slabým kulháním pokračovala dál vzhůru po schodišti.

„Příště bych ji mohla vrazit přímo do srdce, paní Zlopočasná!“ vykřikla paní Gogolová.

„Věřím, že byste mohla, paní Gogolová. Vím, že jste v tom skvělá. A vy to víte také,“ odpověděla jí Bábi, aniž se ohlédla.

Paní Gogolová vrazila loutce další třísku do nohy. Bábi poklesla v kolenou a zachytila se zábradlí. Těsně nad hlavou jí hořela velká pochodeň, která ozařovala její bledý obličej.

„Ta další! Ta další už to bude,“ vykřikla paní Gogolová. „Věřte mi! Ta další tříska! Udělám to!“

Bábi se otočila.

Rozhlédla se po stovkách pozvednutých tváří.

„Vím, že to uděláte, paní Gogolová. Máte pevnou víru. Ale jen pro jistotu — hrajeme o Lízu, je to tak? A o město?“

„Co na tom teď záleží?“ odpověděla paní Gogolová. „Nevzdáte se?“

Bábi Zlopočasná si vstrčila malíček do ucha a decentně s ním zatřepala.

„Ne,“ zavrtěla nakonec pomalu hlavou. „Myslím, že to neudělám. Dáváte pozor, paní Gogolová? Dávejte velký pozor!“

Bábin pohled přeletěl sálem a na zlomek vteřiny spočinul na Magrátě.

Pak se Bábi natáhla a vsunula ruku od prstů až po předloktí do plamene pochodně.

Panna v rukou Erzulie Gogolové vzplála jako vích.

Hořela i potom, co ji čarodějka s výkřikem odhodila na zem. Hořela až do chvíle, kdy se k ní přikolébala Stařenka Oggová. Ta si donesla z bufetu džbán ovocné šťávy, a zatímco si tiše hvízdala mezi zuby, hořící loutku uhasila.

Bábi vytáhla ruku z plamenů.

Byla bez zranění a rukáv bílých šatů ani nezahnědl.

„Tak tohle je hlavologie,“ prohlásila. „Je to ta jediná věc, na které opravdu záleží. Všechno ostatní věci jen komplikuje. Doufám, že jsem vám neublížila, paní Gogolová.“

Vydala se dál po schodech.

Paní Gogolová upírala pohled na mokré uhlíky. Stařenka Oggová jí přátelsky poklepala na rameno.

„Jak to dokázala?“ vydechla paní Gogolová.

„To bylo jinak. Ona nechala vás, abyste to udělala sama,“ odpověděla jí Stařenka. „Víte, na Bábi Zlopočasnou si musíte dávat velký pozor. Moc bych si přála být při tom, až se dostane do sporu s jedním z těch sen-buddhistů, co chodí obtěžovat po domech.“

„A ona je ta hodná?“ zeptal se pro jistotu Sobota.

„Samozřejmě,“ přikývla Stařenka Oggová. „Je legrační, jak ty věci někdy fungují, co?“

Podívala se zamyšleně na prázdný džbán, který držela v ruce.

„Já si myslím,“ řekla nakonec jako někdo, kdo po dlouhé a pečlivé úvaze došel ke konečnému závěru, „že by to chtělo nějaký ten banán, rum a pár dalších drobností —“

Stařenka rázně vykročila směrem ke světu dejjikry, ale Magráta ji chytila za rukáv.

„Teď ne!“ naléhala. „Měly bychom jít raději za Bábi! Mohla by nás potřebovat.“

„Ani mě nenapadne,“ odpověděla jí Stařenka. „Nechtěla bych být v Lízině kůži, až si ji Bábi podá. Ani za nic.“

„Jenže já ještě v životě neviděla Bábi tak rozzlobenou,“ pokračovala úzkostlivě Magráta. „Kdoví, co všechno se může stát.“