Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„To je pravda,“ přikývla přátelsky. „Jenže když si nevybuduješ ten správný imáge, nejsi nic.“

Bábi zvedla hlavu od zámku, nad kterým se skláněla.

„Nemůžu s tím pohnout,“ oznámila. „Je z oktironu. Nedá se kouzlem otevřít.“

„Je to pěkná pitomost, takhle nás tady zamknout,“ prohlásila otráveně Stařenka. „Já na jejím místě bych nás dala rovnou utratit.“

„To je tím, že jsi ve své podstatě dobrá,“ vysvětlovala jí Magráta. „Dobří jsou nevinní, a stvořili spravedlnost. Zlí jsou vinní, a proto vymysleli milosrdenství.“

„Tak to není,“ vskočila jim Bábi zasmušile do řeči. „Já vím, proč to udělala. Chce, aby vešlo ve všeobecnou známost, že jsme prohrály.“

„Ale řekla přece, že uprchneme,“ zavrtěla hlavou Magráta. „Já tomu vážně nerozumím, vždyť musí vědět, že dobro nakonec vždycky zvítězí!“

„Jenže to platí jenom v pohádkách,“ zabručela Bábi Zlopočasná, která se pustila do prohlídky dveřních závěsů. „A ona si myslí, že pohádkám tady v okolí velí ona. Splétá je kolem sebe. A myslí si, že ta dobrá je ona.“

„Promiňte,“ řekla Magráta, „ale já nenávidím močály. Kdyby se tady nejednalo o tu žábu a další věci, skoro bych chápala, kdyby se Eliška —“

„Pak nejsi nic jiného než přitroublá kmotřička sudička,“ vyprskla přes rameno Bábi, která se mezitím znovu vrátila k zámku. „Nemůžeš chodit sem a tam a budovat lidem lepší svět. Lepší svět pro lidi dokážou vybudoval zase jen lidé. Jinak je to jenom klec; Kromě toho, lepší svět těžko vybuduješ tím, že budeš sekat hlavy a předhazovat slušná děvčata žábám.“

„Ale pokrok —“ začala Magráta.

„Nemluv mi o pokroku! Pokrok znamená jen to, že se všechny špatné věci odehrávají rychleji. Nemáte některá ještě jednu jehlici do klobouku? Tahle je na nic.“

Stařenka, která měla stejně jako Silver ten dar cítit se vkrátku doma kdekoliv, si sedla do kouta cely.

„Kdysi jsem slyšela takovou pověst o tom chlápkovi, co ho zavřeli do vězení a byl tam roky a roky a naučil se spoustu věcí o vesmíru a bůhvíco od jinýho vězně, kterej byl nesmírně chytrej a zdělanej a pak utekl a vychutnal si pomstu.“

„A co tak strašně chytrého o tajemstvích vesmíru bys nás mohla naučit, Gyto Oggová?“ loupla po ní okem Bábi.

„Houby s octem na kyselo,“ odpověděla jí Stařenka vesele.

„Tak v tom případě bude, k sakru, mnohem lepší, když odsud zmizíme co nejrychleji.“

Stařenka vytáhla z klobouku kus kartonku a špačka tužky, olízla tuhu a na okamžik se zamyslela.

Drahý Jasoni unt so vítr (jak říkají v cizozemsku),

tak si představuj, že vaše stará mami už zasévaje bručí v kreminále, jinač už to nebude, než že sem stará recejdýva. Budeš mi muset zaslat buchtu s ampoulí a jedem! To je jen taková lekráce! Tady ti mauluju vješ, co je kreminál. Uďála sem X, kde smě, ale nejni vidět, protože my sme vevnitř, Magráta má epes ráres ohození, páč vystoupila jako záhladná princeska. Také zdehle přítomná Esme už začíná být nasejřená, jelikožto nemůže vodmiklikovat zámek, ale já myslím, že fsecko bude OK, protože dobro na konci pokaždý vyzraje. A je to kvůlivá tomu, že páč si jedno tady děvče nechce vzít printze, co je Aga, ale ten je žába a já se jí nic nedivím. Přetstav si, kdo by chtěl potomci, co mají takový ženy, teda jako dědictví myslím, že by mládí probendili ve sklínce od marmelády a pak houpsali sem a zaseje tam a lidi by je rožlapávali…

Její další písemný projev byl v té chvíli přerušen zvukem mandolíny, na kterou někdo docela obstojně hrál těsně za zdí. K hudbě se vzápětí přidal slabý, ale odhodlaný hlas, notující píseň.

„— si consuenti ďamoure, ventre dimo tondretu-ro-ooo —“

„Znám hlad, má lásko, toužící po jídelně tvé vlahé macerace,“ přeložila hbitě Stařenka, aniž zvedla hlavu.

„— della della ťozentro, audri ťdren vontarieeee —“

„Obchod, obchod, já mám kosočtverec a oblehaje růžová,“ pokračovala Stařenka.

Bábi s Magrátou na sebe vrhly poněkud zmatené pohledy.

„— guarunto dél taň, bella póre di larientos —“

„Raduj se, svíčkaři, máš velký silný —“

„Nevěřím ani slovu,“ přerušila ji Bábi. „Ty si to všechno vymýšlíš.“

„Dokonalý překlad, slovo za slovem,“ protestovala Stařenka. „Sama dobře víš, že umím mluvit cizozemskými jazyky jako domorodec.“

„Paní Oggová? Jste tam, má lásko?“

Všechny tři současně zvedly hlavy k zamřížovanému okénku. Za mříží bylo vidět drobnou tvář. 1 „Casanovlez?“ zeptala se Stařenka.

„Ano, to jsem já, paní Oggová.“

„Prý ‚má lásko‘!“ zahuhlala Bábi.

„Jak jste se dostal tam nahoru?“ zeptala se Stařenka, která Bábina slova s přehledem ignorovala.

„Vždycky jsem věděl, jak se dostat k nějakému tomu provazovému žebříku nebo štaflím, paní Oggová.“

„Jak se dostat ke klíči od téhle díry náhodou nevíte, co?“

„To by vám stejně nepomohlo. Přede dveřmi vašeho vězení stojí celá skupina stráží, paní Oggová. Je jich příliš mnoho, dokonce i pro tak vyhlášeného šermíře, jako jsem já. Její Urozenost vydala velmi přísné příkazy. Nikdo se na vás nesmí ani podívat, ani vám naslouchat.“

„Jak to přijde, že jste členem palácové gardy, Casanovlezi?“

„Rytíř Štěstěny vezme tu práci, která se mu právě naskytne, paní Oggová,“ odpověděl Casanovlez upřímně.

„Ale vždyť všichni ostatní muži měří dva metry a vy jste úplný… poněkud menší postavy.“

„Když jsem se o to místo ucházel, tak jsem jim o své výšce lhal. Jsem proslulý lhář, paní Oggová.“

„Je to pravda?“

„Není.“

„A co ten kousek o tom, že jste nejdokonalejší milenec na světě?“

„No, možná že jsem jenom dvojka,“ připustil Casanovlez. „Ale snažím se, co můžu.“

„Nemohl byste se někde podívat po nějakém pilníku nebo něčem podobném, pane Casanovlezi?“ ozvala se Magráta.

„Zjistím, co se dá dělat, slečno.“

Obličej zmizel.

„Možná že bychom si sem mohly pozvat pár lidí na návštěvu a pak uprchnout v jejich šatech,“ nadhodila Stařenka s nadějí v hlase.

„Ták a teď jsem si vrazila jehlici do prstu,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Nebo co kdybychom přemluvily Magrátu, aby svedla jednoho ze strážných,“ rozvíjela Stařenka dál své plány.

„A proč to nezkusíš ty?“ odpověděla jí Magráta tak ošklivým tónem, jak to jen dokázala.

„Tak jo, abys věděla, že nejsem žádný vořezávátko!“

„Buďte zticha, vy dvě,“ zarazila je Bábi. „Pokouším se přemýšlet —“

U okna se ozval další zvláštní zvuk.

Byl to Legba.

Černý kohout chvíli zíral mezi mřížemi dolů do cely a pak s pleskáním křídel odletěl.

„Tenhle pták mi nahání hrůzu,“ prohlásila Stařenka. „Nemůžu se na něj podívat, abych si s touhou nevzpomněla na šalvěj, cibuli a restované brambory.“

Její vrásčitá tvářička se poskládala do ještě hustších vrásek.

„Silver! Kdepak jsme ho asi chudáka zapomněly?“

„Ale vždyť je to jenom kočka,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „Kočky se o sebe umějí postarat.“

„Ale on je opravdu jen velký a zhýčkaný —“ začala Stařenka, ale v tom okamžiku někdo začal bourat zeď.