Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Spousta mužských má vlhké a studené ruce,“ uklidňovala ji Stařenka, „ale tenhle je má takové proto, že je žába.“

„Jsem princ královského rodu!“ zvolal princ.

„A žába,“ připomněla mu Bábi.

„A mně to nevadí,“ ozval se Casanovlez odněkud zdola. „Miluju nekonvenční známosti. Jestli chcete chodit se žábou, co se mě týče, tak proč ne?“

Líza se rozhlédla po hustém okruhu tváří, který skupinku uprostřed obklopoval. Pak luskla prsty.

Bábi Zlopočasná si uvědomila, že v celém sále náhle zavládlo ticho.

Stařenka Oggová se podívala na lidi stojící kolem ní. Pak zamávala rukou před očima nejbližšího strážného.

„A jéje!“ zabručela otráveně.

„To nemůžeš udržet dlouho,“ řekla Bábi. „Tisíc lidí v tomhle stavu dlouho neudržíš.“

Líza pokrčila rameny. „Na těch nezáleží. Kdo si nakonec vzpomene, jak to na plese skutečně bylo? Budou si jen pamatovat Popelčin útěk a střevíček a šťastný konec.“

„Už jsem ti svoje řekla. Nemůžeš s tím začít od začátku. A on je žába. Ani ty ho nedokážeš udržet v lidské podobě celých čtyřiadvacet hodin. Na noc se mění zpět do podoby vlastní. Musí mít ložnici s bazénem. Je prostě žába,“ odpověděla jí Bábi klidně.

„Jenom uvnitř,“ bránila se Líza.

„Jenže právě to uvnitř se počítá,“ zavrtěla hlavou Bábi.

„Ale zvenku je to taky dost důležité, když dovolíš,“ obrátila se k Bábi Stařenka.

„Spousta lidí je uvnitř vlastně zvířaty. Mnoho zvířat je uvnitř vlastně lidmi,“ řekla Líza. „Tak o co jde?“

„On je žába!“

„Zvláště v noci,“ dodala Stařenka. V té chvíli ji napadlo, že manžel, který by byl celou noc mužem a celý den žábou, by mohl být skoro snesitelný. Nedostali byste od něj sice výplatní pásku, ale kolik by se ušetřilo na jídle, ošacení a ostatních věcech! Nebyla také tak docela s to vypudit z hlavy jisté soukromé dohady, které se týkaly délky jeho jazyka.

„A zabili jste barona,“ vzpamatovala se konečně Magráta.

„Myslíte si, že to byl nějaký svatoušek nebo lidumil?“ vykřikla Líza. „A mimo jiné, neprokazoval mi povinnou úctu. Když nemáte respekt, nemáte nic!“

Stařenka i Magráta se jako na povel otočily k Bábi Zlopočasné.

„Je to žába.“

„Našla jsem ho v močále,“ řekla Líza. „Bylo hned vidět, že je velmi inteligentní. A já potřebovala někoho… někoho přístupného přesvědčování. Proč by neměly mít žáby šanci? Nebyl by horší manžel než mnoho jiných. Jeden jediný princeznin polibek zpečetí celé kouzlo navěky.“

„Mnoho mužů je zvířaty,“ řekla Magráta, která si tenhle výrok někde přečetla.

„Možná, ale on je žába,“ trvala na svém Bábi.

„Podívej se na to mýma očima,“ začala Líza z jiného konce. „Všimla sis téhle země? Jsou to samé močály a mlha. Tady není ani směr. Ale já z toho místa mohu udělat velké město. Ne mokvající stoku, jako je Ankh-Morpork, ale místo, které dokonale funguje.“

„To děvče se nechce provdat za žábu.“

„Jak moc na tom bude záležet za sto let?“

„Teď na tom záleží.“

Líza rozhodila ruce. „Co tedy vlastně chceš? Záleží jen na tobě. Buď já…, nebo ta žena v močálech. Světlo, nebo temnota. Sluneční svit, nebo mlha. Temnota, nebo šťastný konec.“

„On je žába a ty jsi zabila starého barona,“ odpověděla Bábi.

„Ty bys udělala to samé,“ řekla Líza.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Bábi. „ Myslela bych si možná totéž, ale neudělala bych to.“

„A jaký je v tom tam hluboko uvnitř rozdíl?“

„To chceš říct, že to opravdu nevíš?“

Líza se zasmála.

„Podívej se na vás tři,“ ušklíbla se. „Překypujete nesmyslnými dobrými úmysly. Panna, matka a stařena.“

„Komu říkáš panna?“ rozčílila se Stařenka Oggová.

„Komu říkáte matka?“ vypískla Magráta.

Bábi Zlopočasná se zamračila jako člověk, který zjistil, že zbývá jen jediné stéblo a všichni ostatní už si vytáhli ta delší.

„Takže co teď s vámi?“ pokračovala Líza. „Opravdu nerada zabíjím lidi, když to není nezbytně nutné, ale nemohu dovolit, abyste mi tady pobíhaly kolem a dělaly takové hlouposti…“

Významně si prohlédla nehty na rukou.

„Myslím, že bude nejlepší, když vás alespoň do chvíle, než to všechno skončí, uklidím na nějaké bezpečné místo. A pak… uhodly byste, co udělám pak?

Budu čekat, že uprchnete. Koneckonců, vždyť já jsem ta hodná.“

Eliška opatrně procházela močálem, který ozařoval měsíc, a sledovala nezřetelný obrys černého kohouta Legby. Cítila, že se ve vodě něco pohybuje, ale nad hladinou se nic neukázalo — špatné novinky, jako je Legba, se šíří rychle, dokonce i mezi aligátory.

V dálce se objevilo oranžové světélko. Ukázalo se, že je to chatrč paní Gogolové umístěná na lodi, nebo co to vlastně bylo. Rozdíl mezi vodou a pevnou zemí v močálech byl vlastně jen otázkou subjektivního názoru.

„Haló? Je tam někdo?“

„Jen pojď dál, dítě. Sedni si a trochu si odpočiň.“

Eliška opatrně vstoupila na rozkolébanou verandu. Paní Gogolová seděla ve svém houpacím křesle a na klíně chovala pannu oblečenou v bílých šatičkách.

„Magráta říkala —“

„Já vím. Pojď k Erzulii.“

„Kdo jste?“

„Já jsem tvoje — přítelkyně, holčičko.“

Eliška popošla kupředu, ale tak, aby se mohla dát co nejrychleji na útěk.

„Vy ale nejste žádná kmotřička, že ne?“

„Ne, nic takového. Jenom přítelkyně. Nesledoval tě nikdo?“

„Já… myslím, že ne.“

„No, i kdyby, na tom nezáleží. Ale stejně si myslím, že bude lepší se přesunout trochu na řeku. Budeme mnohem bezpečnější, když všude kolem nás bude hlubší voda.“

Chatrč se zatřásla.

„Raději si sedni. Nohy ji vždycky dost rozkývají, než se dostaneme na hlubokou vodu.“

Eliška přesto riskovala rychlý pohled přes zábradlí.

Chatrč paní Gogolové kráčela močálem na čtyřech obrovských kachních nohách, které se střídavě zvedaly nad hladinu močálu. Chatrč pročvachtala mělčinami a pak tiše vyplula na hladinu řeky.

Silver se probudil a protáhl.

Pořád ještě měl ty nesprávné ruce a nohy!

Paní Příjemná, která seděla za stolem a pozorovala ho, odložila svou sklenici.

„Tak co byste si přál teď, pane Kocour?“

Silver tiše přešel ke dveřím vedoucím do vnějšího světa a zaškrábal na ně.

„Chcci ven, paní Přřííjemnáá,“ řekl.

„Stačí jen zmáčknout tamtu kliku,“ vysvětlila mu.

Silver zašmátral po klice jako někdo, kdo se ve světě pokročilé techniky cítí jako v Jiříkově vidění, a pak na ni znovu vrhl prosebný pohled.

Nakonec mu dveře otevřela, ustoupila stranou, a když se jimi protáhl, zavřela je, zamkla a těžce se o ně opřela.

„Popelka bude s paní Gogolovou v naprostém bezpečí,“ řekla Magráta.

„Pch!“ odfoukla si Bábi.

„Mně se docela líbila,“ řekla Stařenka.

„Nevěřím někomu, kdo pije rum a kouří dýmku,“ zamračila se Bábi.

„Stařenka taky kouří dýmku a pije cokoliv“ upozornila ji Magráta.

„Jo, jenže to je proto, že je to nechutná stará škatule,“ odsekla Bábi, aniž zvedla hlavu.

Stařenka vytáhla dýmku z úst.