Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Teprve teď se začali lidé tu a tam hýbat.

Princi poněkud selhal hlas a z hrdla se mu vydralo něco jako zakvákání.

„To nemůže být on! On je přece mrtev! Stráže! Zabte ho!“

S nepříčetným výrazem se otočil ke strážím, stojícím po stranách schodiště.

Velící kapitán zbledl.

„Já, ehm, tedy, jak bych to… nemyslím si, že…“ začal.

„Udělejte to okamžit!.“

Kapitán pozvedl nervózně kuši. Hrot šípu mu před očima opisoval velkou osmičku.

„Říkám okamžitěl“

Tětiva zadrnčela.

Ozval se náraz střely.

Sobota se podíval na hruď, ze které mu trčel opeřený konec střely, pak se usmál a pozvedl svou hůlku.

Kapitán ho pozoroval s výrazem zděšené hrůzy na tváři. Pak odhodil samostříl, otočil se a dal se na útěk. Stačil udělat pouhé dva kroky, než klopýtl a upadl na obličej.

„Ne,“ ozval se hlas za princem. „Takhle musíš zabít mrtvého.“

Kupředu se prodrala Líza Zlopočasná, tvář pobledlou zuřivostí.

„Ty už sem nepatříš,“ zasyčela na Sobotu. „Nejsi součástí tohohle příběhu.“ Zvedla ruku.

Nezřetelné bílé obrysy za ní najednou zvýrazněly, takže ona sama byla ještě zářivější. Napříč sálem proletěl stříbrný blesk.

Baron Sobota napřáhl hůlku. Magie udeřila, ale hůlka ji přitáhla jako tyč hromosvodu a přes baronovo tělo svedla do země. Na černých šatech barona Soboty ještě chvíli probleskovaly stříbrné nitky, ale nakonec zhasly i ty.

„Ne, madam,“ odpověděl jí. „Neexistuje způsob, jak zabít mrtvého.“

Tři čarodějky to všechno pozorovaly od vstupních dveří.

„Vždyť to jsem cítila i já“ řekla Stařenka Oggová. „Mělo ho to roztrhat na kousky.“

„Roztrhat na kousky co?“ zeptala se Bábi. „Močál? Řeku? Svět? Co je to všechno! Ohó, ta má, panečku, za ušima, tahle paní Gogolová!“

„Cože?“ nechápala Magráta. „Jak to myslíte ‚to všechno‘?“

Líza o něco ustoupila. Znovu pozvedla ruku a vrhla na barona další stříbrný blesk. Ten zasáhl baronův klobouk a odrazil se od něj jako pouťová raketka.

„Ty hloupá, ty hloupál“ zabručela Bábi. „Vidělas už poprvé, že to nezabírá, tak proč to zkoušíš dál?!“

„A já myslela, že jste proti ní?“ řekla Magráta.

„To taky jsem! Ale nesnáším lidi, kteří se chovají jako hlupáci. Tenhle druh magie tady není k ničemu, Magráto česneková, dokonce i ty bys dokázala… oh ne! Přece to nebudeš zkoušet ještě jednou…“

Když se i třetí výboj neškodně uzemnil, baron se spokojeně zasmál. Pak pozvedl svou hůlku. Dva dvořané padli k zemi.

Líza Zlopočasná, která pomalu ustupovala, dorazila k úpatí hlavního schodiště.

Baron popošel kupředu.

„Chcete zkusit ještě něco jiného, madam?“ zeptal se.

Líza zvedla obě ruce.

Ucítily to všechny tři čarodějky — ten strašlivý podtlak, tu sací sílu, která vznikla v okamžiku, kdy se pokusila využít veškerou magickou energii v okolí.

Zatím venku zjistil jediný zbylý voják, že už nebojuje s mužem, ale s obrovským rozzuřeným kocourem. To mu ovšem situaci nijak neusnadnilo, naopak. Poskytlo to Silverovi výhodu dalšího páru drápů.

Princ vykřikl.

Byl to dlouhý, slábnoucí výkřik, který skončil zaskřehotáním někde na úrovni podlahy.

Baron Sobota udělal jeden dlouhý a rozhodný krok vpřed a kvákání umlklo v půli.

Bubny jako na povel umlkly.

Pak nastalo skutečné ticho rušené jen šustotem hedvábí, když se Líza rozeběhla vzhůru po schodech.

Za čarodějkami se najednou ozval hlas: „Děkuji vám, dámy. Mohly byste laskavě ustoupit stranou, prosím?“

Ohlédly se. Za nimi stála paní Gogolová a za ruku vedla Popelku. Přes rameno měla přehozenou nabitou kabelu zdobenou veselými výšivkami.

Všechny tři pozorovaly, jak vúdú dáma vede dívku dolů do haly a uličkou mezi mlčícími hosty.

„Tohle taky není správné,“ řekla tiše Bábi Zlopočasná.

„Cože?“ zeptala se stejně tiše Magráta. „Co?“

Baron Sobota udeřil holí do země.

„Znáte mě,“ zvolal. „Vy všichni mě znáte. Víte, že jsem byl zabit. Ale teď jsem tady. Byl jsem zavražděn, a co jste udělali —?“

„A kolik jste toho udělala vy, paní Gogolová?“ zahuhlala zase Bábi. „Ne, tohle nedovolíme!“

„Pst! Neslyším, co říká,“ okřikla ji Stařenka.

„Říká jim, že jestli chtějí, bude jim zase vládnout, on, nebo Popelka,“ vysvětlila jí Magráta.

„Oni si zvolí paní Gogolovou,“ zabručela Bábi. „Bude to jedna z těch Emperorumů magniftkanis, co se o nich tolik mluví.“

„No, vždyť ona není zlá,“ pokývala Stařenka hlavou.

„V močále opravdu není tak špatná,“ přikývla Bábi. „Když s ní je někdo, kdo by ji tak trochu vyvažoval, tak opravdu není špatná. Ale aby paní Gogolová určovala, co má dělat celé město… to není správné. Koneckonců, podívejte se na to takhle — Líza dala ty lidi jenom zabít, ale paní Gogolová je pak poslala ještě štípat dříví a vykonávat domácí práce. Já osobně si myslím, že když má člověk za sebou život plný dřiny, má po smrti tak nějak nárok si v klidu odpočinout, ne?“

„Myslíš jako hezky se natáhnout a pěkně si poležet,“ nadhodila Stařenka.

Bábi se podívala na své bílé šaty.

„Přála bych si mít na sobě své staré šaty,“ řekla. „Černá, to je ta správná barva pro čarodějku.“

Vykročila dolů ze schodů, přiložila ruce k ústům a zavolala:

„Halóó! Paní Gogolová!“

Baron Sobota umlkl. Paní Gogolová se k Bábi obrátila.

„Copak si přejete, slečno Zlopočasná?“

„Pam Zlopočasná,“ štěkla na ni Bábi, ale pak jí hlas o něco změkl.

„Poslyšte, tohle není v pořádku. Ona je ten člověk, který by měl vládnout, to připouštím. Použila jste mágii, abyste jí pomohla dostat se až sem, a to je taky v pořádku. Jenže tady to končí. Jen na ní záleží, jak to bude dál. S pomocí magie nepřinutíte věci, aby fungovaly správně. S pomocí magie můžete zabránit jen tomu, aby nefungovaly špatně.“

Paní Gogolová se vztyčila do celé své — a přiznejme, že velmi impozantní — výšky. „Kdo jste, abyste mi říkala, co tady můžu udělat a co ne?“

„My jsme její kmotřičky sudičky,“ odpověděla jí Bábi.

„Bodejť,“ přikývla Stařenka. „A taky máme kouzelnou hůlku,“ přidala se Magráta.

„Ale vy přece kmotřičky sudičky nenávidíte, paní Zlopočasná,“ řekla paní Gogolová.

„Jenže my jsme ty druhé sudičky,“ odpověděla klidně Bábi. „My jsme ty kmotřičky, které dávají lidem to, o čem víme, že potřebují, ne to, co si myslíme, že by si měli přát.“

Bylo vidět, jak v užaslém davu někteří lidé zmateně pohybují rty, když se v duchu rychle snažili přebrat si to, co právě slyšeli.

„V tom případě jste udělaly přesně to, co se od takových kmotřiček čeká,“ přikývla paní Gogolová, které to myslelo rychleji než ostatním. „Povedlo se vám to skvěle.“

„Vy mě neposloucháte,“ trvala na svém Bábi. „V tom kmotřičkování se ukrývá všechno možné, ale tady by to mělo končit. Možná že z ní bude docela schopná panovnice. Nebo taky ne. Ale na to už musí přijít sama. A nikdo by se jí do toho neměl plést.“ „A co když řeknu ne?“