Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Čím víc se toho stane, tím lip,“ přikývla spokojeně Stařenka. Pak významně kývla na nejbližšího sloužícího, který se už díky pružnému myšlení zorientoval v situaci, a proto se okamžitě postavil do uctivého pozoru.

„Ale ona může provést něco — strašlivého!“

„To by bylo skvělé. Po tom celý život toužila,“ usmála se Stařenka spokojeně. „Ouklej. Další banánové dejjikry, mahátma grandi, cop, cop!“

„Ne. Nemyslím, že by to byl ten nejlepší nápad,“ trvala na svém Magráta.

„No tak dobrá,“ povzdechla si zklamaně Stařenka. Podala prázdný džbán baronovi Sobotovi, který jej přijal v jakémsi mírně hypnotickém transu.

„Odskočíme si jen na chvilku. Jsme tady hned, jen co to tam trochu srovnáme,“ řekla. „Promiňte. Pokračujte zatím v tom veselí… pokud ještě někomu nějaké zbylo.“

Když čarodějky odešly, shýbla se paní Gogolová a sebrala ze země ohořelé zbytky panenky.

Jeden nebo dva lidé zakašlali.

„A to je všechno?“ zeptal se baron. „Po dvanácti letech?“

„Princ je mrtev,“ odpověděla mu paní Gogolová, „stejně jako byl předtím.“

„Ale slíbila jsi mi, že se jí budu moci pomstít,“ zamračil se baron.

„Myslím si, že k pomstě dojde,“ řekla paní Gogolová. Odhodila panenku na zem. „Lilith se mnou bojovala dvanáct let a nikdy mě neporazila. Ale ta druhá udělala to, co udělala, a ani se při tom nezapotila. Myslím, že na pomstu dojde.“

„Nemusíte přece dodržet své slovo!“

„Ale ano, musím. Člověk musí alespoň něco dodržet.“ Paní Gogolová položila Elišce ruku kolem ramen.

„Tak tady to je, děvče,“ řekla. „Tvůj palác. Tvoje město. Není tady jediný člověk, který by ti to chtěl nebo mohl upřít.“

Rozhlédla se po přítomných hostech. Jeden nebo dva z nich před tím pohledem ustoupili.

Eliška se podívala na Sobotu.

„Mám pocit, že bych vás měla znát,“ řekla. Obrátila se k paní Gogolové. „A vás také,“ dodala. „Oba jsem vás už viděla… dřív. Bylo to hodně dávno?“

Baron Sobota otevřel ústa a chtěl něco říci. Paní Gogolová zvedla ruku.

„Slíbili jsme,“ řekla. „Nikdo se do toho nebude plést.“

„Ani my?“

„Ani my,“ přikývla. Pak se obrátila nazpět k Elišce. „Jsme prostě… obyčejní lidé.“

„To chcete říct…“ začala Eliška nejistě, „že jsem dřela celé roky v kuchyni… a teď… se ode mě čeká, že budu vládnout městu? Jen tak?“

„Tak už to chodí.“

Eliška sklopila hlavu a hluboce se zamyslela.

„A lidé musí udělat všechno, co řeknu?“ zeptala se nakonec s bezelstným výrazem.

Z davu se ozvalo několikeré nervózní zakašlání.

„Jistě,“ přikývla paní Gogolová.

Eliška chvilku stála, upírala oči k zemi a okusovala si nehet. Pak zvedla hlavu.

„Takže první věc, kterou bych chtěla, je, aby skončil tenhle ples. Teď hned! Půjdu se podívat na karneval. Vždycky jsem toužila po tom zatančit si na karnevalu.“ Rozhlédla se po okolních ustaraných tvářích. „Ale není to povinné. Kdo nechce jít na karneval, může dál tančit tady.“

Genovská šlechta měla dost zkušeností na to, aby věděla, co to znamená, když panovník řekne, že něco není povinné.

Během několika málo minut byl taneční sál prázdný.

„Ale… ale…já chtěl svoupomstu,“ řekl baron. „Chtěl jsem smrt. Přál jsem si, aby naše dcera vládla městu.“

DVĚ SPLNĚNÁ PŘÁNÍ ZE TŘÍ — TO NENÍ ŠPATNÉ.

Paní Gogolová a baron se otočili jako na povel. Smrť odložil sklenici a postoupil kupředu.

Baron Sobota se narovnal.

„Jsem připraven vydat se s tebou na cestu.“

Smrť pokrčil rameny. Jako by naznačoval, že je-li někdo připravený nebo ne, jemu je to jedno.

„Ale dokázal jsem si tě držet od těla,“ dodal baron. „Celých dvanáct let!“ Objal Erzulii kolem ramen. „Když mě zabili a hodili do řeky, okradli jsme tě o můj život.“

přestal jsi žít. nikdy jsi nezemřel. tenkrát JSEM PRO TEBE PROSTĚ NEPŘIŠEL.

„A proč ne?“

MĚL JSEM S TEBOU SCHŮZKU AŽ DNEŠNÍ NOCI.

Baron podal svou hůlku paní Gogolové. Sundal si černý cylindr. Setřásl z ramen frak.

Ve skladech látky tiše praskala energie.

„Už žádný baron Sobota,“ řekl.

NEJSPÍŠ TO TAK BUDE. TO JE MOC HEZKÝ KLOBOUK.

Baron se obrátil k Erzulii.

„Myslím, že budu muset jít.“

„Ano.“

„Co budeš dělat?“

„Vúdú dáma upřela pohled na klobouk, který svírala v rukou.

„Vrátím se zpět do močálů,“ odpověděla.

„Mohla bys zůstat tady. Já té cizí čarodějce nevěřím.“

„Já ano. Proto se vrátím zpět do močálů. Většina příběhů musí končit. Ať už se má z Elišky stát cokoliv, musí se o to postarat sama.“

K hustým hnědým vodám velké řeky to byl jen kousek.

Baron se zastavil na břehu.

„A bude žít šťastně až navěky?“ zeptal se.

navěky v žádném případě. ale rozhodně velmi dlouho.

Tak končí příběhy.

Zlá čarodějka je poražena, ušmudlaná kuchtička se stane princeznou, království je zachráněno. Znovu nastanou šťastné časy. Navěky šťastné. To znamená, že tady se zastavil život.

Příběhy chtějí skončit. Nestarají se o to, co bude potom…

Jak pospíchaly chodbou, Stařenka Oggová lapala po dechu.

„Máš pravdu,“ říkala zadýchaně Magrátě. V životě jsem Bábi neviděla v takové náladě. Moc legrační. Mohla by být nebezpečná sama sobě.“

„V každém případě je nebezpečná pro všechny kolem,“ řekla Magráta. „Ona je —“

V chodbě před nimi se najednou jako zázrakem objevily hadí sestry.

„Podívej se na to takhle,“ špitla Stařenka do ucha Magrátě, „co by nám vlastně mohly udělat?“

„Nemůžu hady ani vystát,“ odpověděla jí stejně tiše Magráta.

„No, mají ty zuby, to je jasné,“ pokračovala Stařenka, jako kdyby vedla odbornou přednášku. „Spíš jsou to jedovaté tesáky. Tak pojď, děvče. Podíváme se, jestli bychom nenašly nějakou jinou cestu.“

„Nenávidím je!“

„Stařenka zatahala Magrátu, která se nehýbala, za rukáv.

„Tak pojď už!“

„Já je fakt nenávidím.“

„Budeš je moct nenávidět ještě lip, když od nich budeš dost daleko.“

Sestry už byly skoro u nich. Nekráčely, klouzaly po podlaze. Možná že se na ně Líza právě teď příliš nesoustředila, protože se hadům podobaly víc než kdykoliv předtím. Stařenka měla dokonce dojem, že pod kůží jim zahlédla prosvítat kosé tvary šupin. Linie čelistí byla naprosto nesprávná.

„Magráto!“

Jedna ze sester natáhla ruku. Magráta se otřásla.

Hadí sestra otevřela ústa.

V tom okamžiku zvedla Magráta.odhodlaně hlavu a skoro jako ve snu ji udeřila tak silně, že tělo hadí ženy odletělo chodbou několik metrů.

Nebyl to úder, který byste našli v nějaké Cestě, nebo Stezce. Ten úder ještě nikdy nikdo nerozfázoval v knize, ani ho s čelem ovázaným stuhou nenacvičoval před zrcadlem. Tenhle úder měla Magráta přímo z toho nejstaršího lexikonu, který má každý člověk uložený hluboko v podvědomí. Z lexikonu reflexů, kterými nás vybavila Matka Příroda pro přežití.

„Použij hůlku!“ vykřikla Stařenka a vrhla se kupředu. „Neninžuj na ně a použij hůlku. Použij hůlku! Na to ji máš!“