Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Bábi chvíli mlčky stála a opírala se o své zbytečné koště.

„Dobrá. Spusť ji dolů,“ řekla nakonec. „Pak řeknu, že jsem prohrála.“

„Moc ráda bych tomu věřila,“ odpověděla jí Líza. „Hmm…, ale vždyť ty jsi ta hodná, že? Ty vždycky dodržíš své slovo.“

„Dívej se,“ řekla Bábi. Přešla k nízkému parapetu věže a podívala se dolů. Půlený měsíc stále ještě svítil natolik, že ozařoval kotouče mlhy, které obklopovaly celý palác jako šedivé moře.

„Magráto? Gyto?“ řekla Bábi. „Je mi to líto. Vyhrálas, Lízo. Už není nic, co bych mohla udělat.“

Vrhla se do hlubiny.

Stařenka Oggová se rozběhla k parapetu a naklonila se přes okraj právě včas, aby viděla, jak Bábin nezřetelný stín mizí v mlze o kus níž.

Všechny tři ženy zbývající na vrcholu věže se zhluboka nadechly.

„Je to jen trik, abyste odlákaly mou pozornost,“ prohlásila podezřívavě Líza.

„To není!“ vykřikla Magráta a klesla na dláždění. „Vždyť měla svoje koště,“ trvala na svém Líza. „Jenže to nefunguje! Nenastartuje!“ rozkřikla se na ni Stařenka. JDóbrá? zasyčela najednou a vykročila k štíhlé Lízině postavě. „My ti ten spokojený výraz z toho tvého ksichtíku brzo smažem —“

Zastavila se, když jí tělem projela stříbřitě ostrá bolest.

Líza se zasmála.

„Takže je to skutečně pravda?“ řekla „Ano. Vidím vám to na tvářích. Esme byla dost chytrá na to, aby si uvědomila, že skutečně nemůže vyhrát. Nebuďte hloupé. A vy na mě neukazujte tou hloupou hůlkou, slečno Česneková. Stará Desideráta by mě zničila už dávno, kdyby mohla. Jenže lidé většinou ničemu nerozumějí.“

„Měly bychom jít dolů,“ řekla zničeně Magráta. „Třeba tam leží a —“

„To je ono. Budete pěkně hodné. To je to, co umíte ze všeho nejlíp,“ přikývla spokojeně Líza, když se rozeběhly ke schodišti.

„Ale my se vrátíme,“ zavrčela na ni přes rameno Stařenka Oggová. „I kdybychom měly žít s paní Gogolovou v močále a živit se hadími hlavami!“

„Samozřejmě,“ přikývla Líza a pozvedla obočí. „Přesně o tom jsem mluvila. Člověk potřebuje mít někde poblíž takové lidi, jako jste vy. Jinak si nemůže být jistý, že pořád ještě pracuje. Je to takový způsob, jak kontrolovat vlastní výsledky.“

Pozorovala, jak obě mizí dolů schodištěm.

Nad věží skučel vítr. Líza si jednou rukou přidržela sukni, došla až k ochozu, odkud viděla cáry mlhy převalující se kolem střech hluboko dole. Vítr s sebou tu a tam nesl útržky melodií, které sem doléhaly zezdola z ulic, jimiž se pomalu proplétal karnevalový průvod.

Brzo bude půlnoc. Pravá půlnoc, ne nějaká pouťová napodobenina, vyrobená stařenou, která se nepozorovaně vplížila do hodin.

Líza se pokusila proniknout pohledem mlhu u úpatí věže.

„Musím říct, Esme,“ zavrtěla hlavou, „že sis vytáhla moc mizerné karty.“

Stařenka v běhu natáhla ruku a zpomalila Magrátu, která se hnala nebezpečnou rychlostí po spirálovitých schodech.

„Já bych trochu zpomalila,“ řekla.

„Ale ona tam může ležet zraněná!“

„To bys mohla i ty, kdybys zakopla,“ varovala ji Stařenka. „Kromě toho si vůbec nemyslím, že by tam Esme ležela jako uzlíček hadrů nebo co. Tak by to ona nikdy neudělala. Řekla bych, že se snažila udělat všechno pro to, aby na nás Líza zapomněla a nezkoušela ty svoje triky. Já si myslím, že jsme v té chvíli byly její — jak se jmenoval ten chlápek z Tsortu, kterého jsi mohla zranit, jenom když jsi ho zasáhla do toho jednoho místa? Nikdo ho nikdy neporazil, dokud na to nepřišli. Bylo to, myslím, koleno. Byly jsme její tsortské koleno, rozumíš?“

„Ale vždyť obě víme, jak rychle bylo potřeba běhat, aby její koště nastartovalo!“ vykřikla zoufale Magráta.

„Jo, to vím taky,“ přikývla Stařenka. „Přesně to jsem si nejdřív myslela. Jenže teď si říkám… Jak rychle se pohybuješ, když padáš? Tedy, myslím rovnou dolů?“

„Já… já nevím,“ zarazila se Magráta.

„Skoro bych řekla, že Bábi se rozhodla to zjistit,“ zabručela Stařenka. „Alespoň to si myslím já.“

V ohybu schodiště se objevila postava, která pravidelným tempem vystupovala vzhůru. Obě čarodějky uctivě ustoupily stranou, aby ji nechaly projít.

„Kdybych si tak, do prkýnka, aspoň vzpomněla na ten kousek, kam bylo potřeba ho praštit,“ řekla Stařenka. „Teď mi to bude hlodat v hlavě celou noc.“

byla to pata.

„Fakt? Tak díky.“

potěšení na mé straně.

Postava stoupala po schodech výš a výš.

„Ten měl opravdu skvělou masku, co?“ nadhodila Magráta po chvíli.

Obě se na sebe podívaly a snažily se jedna druhé v tváři najít souhlas s tímto prohlášením.

Magráta zbledla. Pak zvedla pohled vzhůru.

„Myslím, že bychom měly běžet nazpět a —“ začala.

Stařenka Oggová byla mnohem starší. „Já myslím, že bude stačit, když půjdeme,“ řekla.

Lady Valencie Aranžmánová usedla v růžovém sadě na úpatí velké věže a vysmrkala se.

Už tady čekala celou půlhodinu a měla toho akorát tak dost.

Očekávala romatické tetě a tetě: vypadal jako velmi zajímavý muž, tak trochu příliš dychtivý a současně jako by se styděl. Místo toho málem utržila ránu do hlavy, když se kolem ní v těsné blízkosti mihla jakási stará ženština na koštěti. Ta osoba se s hukotem vyřítila odněkud z mlhy, proletěla jako blesk kolem, a pokud to mohla lady Valencie v té strašlivé rychlosti posoudit, měla na sobě právě ty šaty, o něž lady Valencie v průběhu tohohle podivného večera tak nepochopitelně přišla. Boty té strašlivé osoby vyryly dva hluboké průseky v růžových keřích, než ji vzestupná křivka letu znovu zvedla mimo dohled lady Aranžmánové.

A kromě toho se jí už nějakou chvíli pokoušel o nohy otírat jakýsi páchnoucí kocour.

A přitom to všechno začalo jako skutečně překrásný večer…

„Dobrý večer, madam!“

Rozhlédla se po okolních keřích.

„Mé jméno je Casanovlez,“ ozval se znovu hlas plný naděje.

Líza Zlopočasná se obrátila, když zazněl řinkot rozbíjeného skla, který se ozval odněkud ze zrcadlového bludiště.

Obočí se jí nakrčilo. Rozběhla se po dláždění a otevřela dveře do svého zrcadlového světa.

Bylo ticho, do kterého zřetelně zazníval jen šustot jejích šatů a tichý zvuk jejího vlastního dechu. Rychle vklouzla na místo mezi zrcadly.

Zíraly na ni myriády jejích dalších já, jedno jako druhé, se spokojeným úsměvem. Uvolnila se.

Pak o něco zakopla. Podívala se pod nohy a uviděla na dláždění černý obrys koštěte, který se ostře odrážel od lesklých zrcadlových střepů.

Její zděšené oči se pozvedly, aby se podívaly na odraz v zrcadle.

Odraz jí pohled oplatil.

„Jaká může být radost z vítězství, když poražený nezůstane naživu, aby si svou porážku uvědomil?“

Líza o krok ustoupila a ústa se jí nehlasně otvírala a zavírala.

Bábi Zlopočasná vystoupila z rámu. Lízin pohled mířil do prázdného temného prostoru za ramenem její pomstychtivé sestry.

„Ty jsi rozbila mé zrcadlo!“

„Takže to je to jediné, k čemu to všechno sloužilo?“ řekla Bábi. „Hrát si na královnu v nějakém malém, vlhkém městě? Sloužit příběhům? Co je to za podivnou moc?“

„Ty tomu nerozumíš… ty jsi rozbila zrcadlo…“