Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„To je pravda,“ přikývla. „Kytky. Vidím, že ti nic neunikne.“

Magráta zažívala.

Řídil se podle nich prakticky běh celého paláce, i když ani jedna z nich neměla nejmenší chuť někam se rozběhnout. Bábi byla uložena ve vedlejší místnosti.

„Běž a trochu se vyspi,“ řekla Stařenka. „Já za chvíli vystřídám paní Gogolovou.“

„Ale Stařenko… Gyto…“ začala Magráta.

„Hmm?“

„Víš… to všechno… ty věci, které říkala, když jsme byly na cestě sem… bylo to takové nezúčastněné, chladné. Nemyslíš? Žádná splněná přání, žádná magie na pomoc lidem, žádné kouzelné ohně — a pak šla a všechno to udělala! Co si o tom mám myslet?“

„Jo tohle,“ usmála se Stařenka. „To všechno záleží na tom, jak to myslíš všeobecně a konkrétně, rozumíš?“

„Ne. Nerozumím,“ řekla Magráta a natáhla se na postel.

„To znamená, že když Esme používá pojmy jako ‚každý‘, a ‚nikdo‘, nemyslí tím sebe.“

„Ale…, když se nad tím tak zamyslíš… není to strašné?“

„To je čarodějnictví. Občas je potřeba dojít až do konce. Ať už je jakýkoliv. A teď… spi.“

Magráta byla příliš unavená, než aby se zmohla na odpor. Natáhla se a v několika minutách se pokojem rozlehlo tichoučké pochrupování.

Stařenka chvíli mlčky seděla, pokuřovala svou dýmku a upírala oči na stěnu.

Pak vstala a otevřela dveře do vedlejšího pokoje. Paní Gogolová, sedící na stoličce u lůžka, zvedla hlavu.

„Běžte a taky si chvíli zdřímněte,“ řekla Stařenka. „Já u ní teď zůstanu.“

„Něco s ní není v pořádku,“ řekla paní Gogolová. „Ruce už jsou dobré, jenže se pořád neprobouzí.“

„S Esme je to všechno otázka vědomí,“ odpověděla jí Stařenka.

„Mohla bych vytvořit nějaké nové bohy a přinutit všechny široko daleko, aby na ně věřili a přivedli ji zpět, co vy na to?“ nadhodila paní Gogolová. Stařenka zavrtěla hlavou.

„Nemyslím, že by si Esme přála něco takového. Ona na bohy nijak zvlášť netrpí. Myslí si, že je to plýtvání prostorem.“

„A co kdybych uvařila hezkou dávku gumba? Lidé jsou ochotni přijít i z velké dálky, aby ho ochutnali.“

„To je lepší,“ přikývla Stařenka. „Každá pomoc, dobrá pomoc, říkám já. Postaráte se o to? Ten rum tady nechtě.“

Když za sebou vúdú dáma zavřela dveře, Stařenka chvíli pokuřovala dýmku a zamyšleně upíjela rum. Pohled přitom nespouštěla z nehybného těla na posteli.

Nakonec se naklonila k Bábi Zlopočasné a zašeptala jí do ucha:

„Nechceš přece prohrát, že ne?“

Bábi Zlopočasná se rozhlédla po mnohovrstvitém, stříbřitém světě.

„Kde to jsem?“

V ZRCADLE.

„Jsem mrtvá?“

ODPOVĚĎ NA TUHLE OTÁZKU, řekl Smrt’, JE NĚKDE MEZI ANO A NE.

Esme se otočila a současně s ní se otočily biliony dalších postav.

„Kdy se dostanu ven?“

AŽ NAJDEŠ TO PRAVÉ ZRCADLO.

„Je v tom nějaký chyták?“

ne.

Bábi se podívala sama na sebe.

„Tohle je to pravé,“ odpověděla.

Příběhy prostě touží po šťastných koncích. Kašlou na to, kdo šťastně skončí.

Drahý Jasoni a citera,

tak užvá tady v Genově končíme, ale já se naučila od pí Gogolové tu její zombijáckou medocínu a taky mi dála repec repes řekla, jak udát bananana dejjikry a taky mi věnovala prasentem takovou vjec, jmenuje se to ba-ne-jo, to budeš čoumět, na to se dělá muzika. Ona je jednostak docela slušná člověk, dyž si ji ale jedna drží na oku. Vypadá to, že se nám podařilo přivézt Esme zpátky, ale nevím, nevím, chová se ňák divně a vůbec nějako ona sama normájlně, takže s ni nespušťám voko, to jako kdyby chtěla Líza ze zrcadla udát ňákou pesčovinu. Ale je to s ní krápět lepcí, páč dyž se proboudila, vypučila si od Magráty tu její chůlku, pak ňákej čásek kroutila těma prstýnkama, co sou kolem ní a potom promněnila noční vázu v kytici. Magráta řekla, že ona nikdy nemohla přinutit tu chůlku, aby udala něco takovýho a Esme řekla, že bodeť, páč marnila kolik časůch na to, aby si přála pitomousti, místo aby přemejšlovala, jak to zařitit, aby makala. Teda já jenom říkám, jaký je štístko, že Esme nedostála takovou chůlku, dyž byla mládci. To by byla Líza dybys porovnal proti Esme jako pic-nic. Taky přikládám malovanej chřbitov a koukni, jak sou lidi pochřbění nad zemí, páč zem je tak vlchká, že tady nikdo nestojí vo to, aby byl jedním vrznutím mrtvěj a eště utopenej. Říká se přej, že cestouvání rozšiřuje opsory mysli, já si myslím, že já bych si svou mysl teďkom mochla klíďo píďo vytáhnout ušima a uvázat pod bradou na uzla, všechno nejhepčí, MAMI.

V té době paní Gogolová, vúdú čarodějka, natáhla starý frak zpět na jeho dřevěný stojan, na vrchol svislého kůlu nasadila cylindr a k jednomu konci příčného břevna připevnila kouskem drátu hůlku.

Pak o několik kroků ustoupila.

Ozvalo se zapleskání křídel. Odněkud z nebe se snesl Legba a usadil se na klobouku. Pak zakokrhal. Obvykle kokrhal jen večer, protože byl ptákem temných sil a moci, ale pro jednou byl nakloněn tomu přivítat nový den.

Později se vyprávělo, že o Samedi Nuit Mort, když bývá karneval v nejlepším, bubny duní nejhlasitěji a rum téměř dochází, objevuje se v ulicích Genový obrovský muž ve fraku, s cylindrem na hlavě a šviháckou hůlkou v ruce, a s nevyčerpatelnou silou démona vede jako první tanečník maškarní průvod městem.

Koneckonců, každý příběh někde začíná.

Ozvalo se tiché šplouchnutí a kalné vody řeky se znovu zavřely.

Magráta se obrátila zády k řece a odcházela.

Hůlka se zabořila do hustého bahna, kde se jí jen občas dotkly nohy procházejících raků, kteří nemají kmotřičky sudičky, a proto jim nikdo žádná přání neplní. Hůlka se pomalu propadala hlouběji a hlouběji a nakonec se propadla, ostatně jako většina takových věcí, do hlubin minulosti.

Což bylo to nejlepší, co si mohli lidé přát.

Tři košťata vystoupala nad Genovu, zatímco narůžovělou východní oblohu stále ještě halila mlha.

Čarodějky se dívaly dolů, na zelené močály kolem města. Genova ještě dřímala. Dny po svátku Tučného oběda byly vždycky tiché, protože lidé dospávali, co zameškali. To zahrnovalo i Silvera, který se stočil do klubíčka v proutěných metlicích Stařenčina koštěte. Jeho loučení s paní Příjemnou bylo skutečně srdceryvné.

„Tak, tak to je celý ten vdolče vítal,“ prohlásila Stařenka filozoficky.

„Ani jsme se nerozloučily s paní Gogolovou,“ řekla Magráta.

„Já si myslím, že ona o našem odletu dobře ví,“

uklidňovala ji Stařenka. „Velmi chytrá a dobře informovaná žena, tahle paní Gogolová.“

„A vy věříte, že dodrží své slovo?“ zeptala se Magráta.

„Jistě,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

„Je to svým způsobem velmi čestná žena,“ přidala se Stařenka Oggová.

„To máš pravdu,“ přikývla Bábi. „Kromě toho jsem jí naznačila, že bych se taky mohla vrátit.“

Magráta se podívala na metlu Bábina koštěte. Mezi ostatními zavazadly tam byla přivázána velká černá kulatá krabice.

„Nikdy jste si ten klobouk, který vám dala, ani nezkusila,“ nadhodila.

„Já se na něj dívala,“ odpověděla Bábi odměřeně, „ale nesedí mi.“