Terry Pratchett: Čarodějky na cestách

Věnováno všem těm — a proč ne? — kdo po vydání Soudných sester zaplavili autora svou verzí textu Ježcí písně.

Přátelé… přátelé…

Tohle je Zeměplocha, putující vesmírem na hřbetě čtyř slonů, kteří stojí na krunýři Velké A’Tuin — nebeské želvy.

Kdysi dávno byl takový vesmír považován za neobvyklý a možná i za nemožný.

Jenže… kdysi dávno bývaly věci tak jednoduché!

Bylo to tím, že vesmír byl plný nevědomosti a vědec ho musel promývat jako prospektor, přikrčený se svou pánví u horského potoka. Drahocenné valouny vědění však musel hledat ve směsi štěrku nevědomosti, písku nejistoty a malých chlupatých a osminohých plovoucích obludek pověrčivosti.

Příležitostně se vztyčil a zvolal něco jako: „Hurá! Objevil jsem Třetí Boyleův zákon!“ [1] Pozn. překl.: Kdopak podle vás vymezil základní chemické pojmy jako prvek, sloučenina nebo směs, aha? A vymyslel vztah mezi tlakem a objemem plynů, aha? Sir Robert Boyle, 25. 1. 1627 — 30. 12. 1691, anglický fyzik a chemik. Aha! A každý věděl, na čem je. Potíž však spočívala v tom, že nevědomost se stávala čím dál tím zajímavější, hlavně taková ta nesmírná fascinující ignorance, zahrnující ty velké a důležité věci jako hmota a stvoření. Lidé přestali s trpělivou prací, při níž si v chaosu vesmíru budovali úhledné příbytečky z trámků rozumu a logických úvah, a začali se zajímat o chaos samotný — částečně z toho důvodu, že bylo mnohem snazší být odborníkem na chaos, ale hlavně proto, že něco takového představovalo fakticky ideální vzor, který jste si mohli dát vytisknout na tričko.

A tak lidé, místo toho, aby se dál věnovali těm správným vědám a výzkumům [2] Pozn. autora: Jako třeba hledání toho zatraceného motýla, který máváním svých křídel způsobuje všechny bouřky, které jsme zažili v posledních dnech, a vymýšlení způsobu, jak mu to zatrhnout. , najednou začali chodit po svých známých a vykládat, jak nemožné je, když člověk něco ví, a že vlastně neexistuje nic, o čem byste skutečně mohli říci, že o tom skutečně něco víte, a jak je to všechno vzrušující a jestlipak víte (oni se to tuhle někde doslechli), že všude kolem nás jsou pravděpodobně samé malé vesmíry, ale nikdo je nevidí, protože jsou ukryty samy v sobě? A, hehe, nezdá se vám, že tohle je skvělé triko?

V porovnání s tímhle vším je obrovská želva nesoucí na zádech svět celkem normální věc. Alespoň nepředstírá, že neexistuje. Na Zeměploše se také nikdo nepokouší dokázat, že A’Tuin neexistuje, především ze strachu, aby se mu to, nedejte bohové, nakonec nepodařilo a on se náhle neocitl v pustém a prázdném vesmíru. Je tomu tak proto, že Zeměplocha existuje přesně na hranicích reality. I ty nejmenší drobnosti mohou tu a tam prorazit na druhou stranu. To je důvod, proč lidé na Zeměploše berou věci opravdu vážně.

Jako pohádky.

Protože pohádky jsou důležité.

Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla.

Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlnily a vlály vesmírem od prvopočátku času. A vyvíjely se. Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těch slabších ztloustly… a vlály a kroutily se i v temnotách.

Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako voda teče z úbočí hor stále stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí.

Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nasbírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.

Proto se historie neustále opakuje.

Proto bohům ukradlo oheň tisíce hrdinů. Tisíce vlků pohltilo babičku a bylo políbeno tisíce zakletých princezen. Miliony bezděčných herců prošlo — nevědomky — brázdami příběhu.

Dnes už je téměř nemožné, aby se nějaký třetí a nejmladší královský syn vydal splnit nějaký úkol, při jehož plnění už selhali jeho dva starší bratři, a nepodařilo se mu to.

Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že je příběh vyprávěn a že se neustále opakuje. Nebo, pokud tomu dáte přednost, si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily příběhu samotnému. [3] Pozn. autora: A lidé se mýlí i v tom, co se týká takzvaných pověstí městských. Logika a realita se nám snaží namluvit, že jsou to jen vymyšlené příběhy, vyprávěné znovu a znovu lidmi lačnícími po poněkud morbidních zápletkách, přirozené spravedlnosti a tak dále. To není pravda. Takové příběhy se odehrávají dnes a denně a všude podle toho, jak se příběh odráží sem a tam napříč vesmírem. V kterémkoliv čase mizí nebohé zesnulé Stařenky, zabalené do koberce a umístěné na nosiči auta, spolu s ukradeným automobilem, a nejenže krkavčí příbuzný neušetří za převoz drahé nebožky, ale ještě ho potká množství nepříjemností. Věrní vlčáci se neustále dusí prsty, které ukousli půlnočním lupičům. Stovky merkuřanských ženských jivpt obracejí svá čtyři drobná očka ke svým zachráncům a špitají: „Můj snůškomanžel z toho zčernomodrá — to byl jeho cestovní modul." Nové městské pověsti žijí.

Bojovat s pohádkami umí jen opravdu výjimečné osoby a ty se stávají zažívací sodou historie.

Bylo, nebylo…

Šedozelené ruce sevřely kladivo a máchly s ním. Náraz byl tak silný, že vehnal zahrocený kůl víc než třicet centimetrů do země.

Další dva údery, a kůl byl dokonale zakotven.

Z korun stromů okolo mýtiny nečinně přihlíželi hadi a ptáci. V močále tiše leželi krokodýlové, podobní pruhům zkažené vody.

Šedozelené ruce zvedly příčné břevno a upevnily ho na místo. Pak ho přitáhly několika liánami tak pevně, že dřevo zaskřípalo.

Ona stála a pozorovala ho. Pak odněkud vytáhla střep zrcadla a připevnila ho na vrcholek svislého kůlu.

„Kabát,“ řekla.

Zvedl kabát a navlékl ho na příčný kůl. Dřevo nebylo dost dlouhé, takže poslední centimetry prázdných rukávů visely volně k zemi.

„A teď klobouk,“ pokračovala.

Ten byl vysoký, kulatý a černý. A leskl se.

Střípek zrcadla zářil v temnotě mezi okrajem klobouku a vysokým límcem kabátu.

„Bude to fungovat?“ zeptal se.

„Bude,“ přikývla. „Dokonce i zrcadla mají své zrcadlové obrazy. Se zrcadly musíme bojovat zase zrcadly.“ Stočila pohled k mezeře mezi stromy a ke štíhlé bílé věži v dálce. „Musíme najít její odraz.“

„Pak to bude muset zapůsobit hodně daleko.“

„Ano. Potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme získat.“

Rozhlédla se mýtinou.

Přivolávala pana Jistou Cestu, Dobrou Paní Annu, Hotaloga Andrewse a Proroka Dlouhokroka. Asi to nebyli zvlášť skvělí bohové.