Taky musíte hodně cestovat. Měňte země a jména, a pokud to vezmete správně do ruky, není pro vás svět nic než bezmocný měkkýš. Tak například na to, aby se stala lady, jí stačilo ujet pouhých sto šedesát kilometrů.
Teď už byla ochotná urazit jakoukoliv vzdálenost…
Obě hlavní zrcadla byla postavena proti sobě, ale ne docela. Stála mírně posunutá, takže se Lilith mohla podívat přes rameno a pozorovat, jak její mnohočetný obraz ubíhá vnitřním vesmírem zrcadla.
Cítila, jak se vlévá sama do sebe a zmnožuje se díky nekonečným odrazům.
Když si Lilith povzdechla a vykročila z Vesmíru mezi zrcadly, stalo se něco úžasného. Její obrazy, podobné trojrozměrným stínům, v zrcadlech ještě nějakou dobu setrvaly a teprve pak začaly pomalu mizet.
Tak… Desideráta umírá. Ta přebytečná stará hlupačka. Do všeho chtěla mluvit. Zaslouží si smrt. Ta stará nikdy nepochopila, jakou moc vlastně ovládá. Patřila k lidem, kteří měli strach dělat dobro, aby tím náhodou někomu neublížili. Tihle lidé berou věci tak vážně, že dostávají morální zácpu, když mají splnit přání byť jediného mravence.
Lilith se z vrcholu věže rozhlédla po městě a krajině za hradbami. Výborně, takže teď už jí konečně nebude nic překážet. Ta hloupá vúdú ženská v močálech představuje pouhou malou nepříjemnost, protože ničemu nerozumí.
Takže teď už nic nestálo Lilith v cestě k tomu, co milovala ze všeho nejvíc.
Ke šťastnému konci.
Sabat na vrcholku hory se zatím poněkud uklidnil.
Umělci a spisovatelé měli vždycky poněkud přehnané představy o tom, co se na takových sabatech děje. To vyplývá ž toho, že většina z nich zbytečně dlouho pobývala v malých nevětraných místnostech se zataženými závěsy, místo aby se šli proběhnout na čerstvý vzduch.
Tak například je tady ten nahatý tanec. V průměrných zeměpisných šířkách a při normální teplotě byste našli jen několik nocí, kdy byste mohli tančit o půlnoci neoblečení, a to nemluvíme o ostrých kamenech, trnech a zatoulaných ježcích.
Pak se mluví o bozích s hlavou kozla. Většina čarodějek v bohy nevěří. Vědí samozřejmě, že bohové existují. Občas s nimi dokonce přicházejí tak nebo onak do styku. Jenže na ně nevěří. Na to je znají příliš dobře. Je to, jako kdyby měly věřit na pošťáka.
Dále je tady otázka jídla a pití — hadi, štíři a tak dále. Ve skutečnosti si čarodějky na takové věci ani v nejmenším nepotrpí. To nejhorší, co byste při jejich stolování mohli objevit, je pravděpodobně zvyk některých starších čarodějek milujících perníčky namáčet si je do čaje tak sladkého, že by v něm zůstala stát lžička. Možná byste se otřásli, kdybyste zjistili, že když se jim zdá čaj příliš horký, upíjejí ho dokonce z talířků. Častokrát svou činnost navíc doprovázejí zvuky, které si běžně spojujeme s levnějšími systémy odpadního potrubí. Možná že takové žabí stehýnko, nebo něco podobného, by přece jen bylo o něco přijatelnější.
Hodně se toho namluvilo i o kouzelných mastech. Tady se umělci a spisovatelé dostali (ale jen čiročirou náhodou) na mnohem jistější půdu. Většina čarodějek je už v letech, a to je doba, kdy pro vás začne mít různé mazání svůj půvab, a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné, vyrobenou z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý týden zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit.
A nakonec si vezměte sabaty samotné. Naše průměrná čarodějka není od přírody tvorem skupinovým, rozhodně ne tam, kde jsou zúčastněny ostatní čarodějky. Dochází ke srážkám dominantních osobností. Přestože nevytvářejí žádné skupiny, existuje mezi nimi určitý počet skupinových náčelnic. Základní nepsaný zákon čarodějnictví praví: „Nedělej, co chceš, dělej, co říkám.“ Přirozený počet účastnic čarodějné rady je jedna. Čarodějky se obvykle scházejí jen tehdy, když už se tomu nemohou vyhnout.
Jako teď.
Rozhovor, který začal u Desiderátiny nepřítomnosti, se celkem pochopitelně stočil k stoupajícímu nedostatku čarodějek. [7] Pozn. autora: Desideráta zaslala via Babička Stěhovalová lístek, kterým žádala, aby byla omluvena za příčinou toho, že bude mrtvá. Vnitřní zrak vám umožňuje zorganizovat si dokonale své společenské záležitosti.
„Cože, nikoho?“ říkala právě Bábi Zlopočasná.
„Nikoho,“ přikývla Kmotra Vařbujónová. „Řekla bych, že to je tedy hrozné,“ zabručela Bábi Zlopočasná. „Přímo pohoršující.“
„Jakže?“ nastavila ucho prastará Babička Stěhovalová.
„Říká, že je to pohoršující!“ křikla jí do ucha Kmotra Vařbujónová.
„Jakže?“
„Není tady žádné děvče, které by po ní převzalo živnost! Jako že by nastoupilo na Desiderátino místo!“
„Oh.“
Význam právě odeznělého prohlášení se pomalu vstřebával.
„Jestli některá nechcete škraloup, ráda si ho vezmu,“ zazněl do ticha hlas Stařenky Oggové.
„Něco takového se za našich mladých dnů nemohlo přihodit,“ pokračovala v rozhořčených úvahách Bábi Zlopočasná. „Jen na téhle straně hor bylo bůhví kolik čarodějek. To ovšem bylo samozřejmě ještě předtím, než začaly všechny tyhle — “ mávla pohrdavě rukou, „ — zábavy. Dneska každý myslí jen na zábavy. My, když jsem byla mladé děvče, jsme nikdy nepořádaly takovéhle zábavy. Na to nebyl čas.“
„Tempo rámus tentur,“ prohlásila Stařenka Oggová.
„Cože?“
„Tempo rámus tentur. To znamená jako, že tehdy bylo tehdy, a teď je teď,“ odpověděla Stařenka. [8] Pozn. překl.: Stařenka Oggová přetéká klasickou moudrostí. Použila část prastarého citátu „Tempora mutantur, nos et mutamur in illis“, tedy „Časy se mění a my s nimi“.
„Nepotřebuju nikoho, aby mi to vysvětloval, Gyto Oggová. Já poznám, kdy je teď.“
„Musíš jít s dobou.“
„To bych tedy nevěděla proč. Nevidím jediný důvod, proč bych —“
„Takže to vypadá, že si budeme muset znovu upravit hranice,“ vskočila jí do řeči Kmotra Vařbujónová.
„No, to já nemůžu,“ ohradila se okamžitě Bábi Zlopočasná. „Už se starám o tři vesnice. Moje koště pomalu ani nestačí vychladnout.“
„No dobrá, jenže když teď zemřela Desideráta Dutá, je nás na to málo,“ trvala na svém Kmotra Vařbujónová. „Já vím, že už toho moc nezastala, tím spíš, že měla ještě to druhé zaměstnání, ale byla tam. A o to právě jde. Aby tam někdo byl. To je přece to, proč se tomu říká místní čarodějka.“
Čtyři čarodějky zachmuřeně zíraly do ohně. Tedy přesněji řečeno tři z nich. Stařenka Oggová, která se na většinu věcí dívala z té lepší stránky, si napíchla na zelenou větévku krajíček chleba a dělala si nad ohněm topinku.
„V Proutěných Síťovicích mají mága,“ zamyslela se najednou Kmotra Vařbujónová. „Když tenkrát odešla Tetka Hopčiperná, poslali si místní do Ankh-Morporku pro mága. Je to skutečný mág. Má hůl. Má tam pracovnu a bůhví co a na dveřích má mosaznou cedulku s nápisem. Je na ní napsáno ‚Mág‘.“
Читать дальше