Terry Pratchett: Čarodějky na cestách

„No, na tom není nic špatného. Když čarodějka šilhá, může jí to být jenom k dobru,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

„Jo, jenže to taky musí umět využít,“ zabručela Stařenka Oggová. „Stará Gerta Šimůnková taky šilhala a pamatujete si? Všechna zlá zaříkadla vždycky vrhala na špičku vlastního nosu. Lidi si nesmějí myslet, že můžou klidně namíchnout čarodějku, protože ta si pak prostě zamumlá sama pro sebe několik kleteb a upadne jí vlastní nos. To nesmíme dovolit!“

Znovu se všechny zahleděly do ohně.

„Předpokládám, že Desideráta si nezvolila svou nástupkyni sama?“ řekla Kmotra Vařbujónová.

„To by tak nějak nešlo,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Takhle se to u nás nedělá.“

„Já vím, ale Desideráta tady žila přece jen tak jako napřeskáčku. Víte, kvůli tomu zaměstnání, myslím. Vždyť byla pořád někde v cizích krajích.“

„Já nemám cizí kraje ráda,“ zabručela Bábi.

„Ale v Ankh-Morporku jsi byla,“ upozornila ji opatrně Stařenka. „To je taky cizí kraj.“

„Ne, to tedy není. Jenom je to strašný kus cesty odsud. To vůbec není totéž jako cizí kraj. Cizí kraj je tam, kde na tebe huhlají v nesrozumitelném jazyce, cpou do sebe různé podivné blafy a uctívají, abys věděla, předměty,“ odsekla jí Bábi Zlopočasná, tato diplomatka dobré vůle. „Cizí kraj může být i někde nedaleko, zvlášť když si nedáš pozor. Fí,“ dodala zamyšleně. „Vždyť ona si z těch cizích krajů mohla přivézt prakticky cokoliv.“

„Kdysi mi přivezla moc hezký modrobílý talíř,“ zavzpomínala Stařenka Oggová.

„To je ono,“ napadlo najednou Kmotru Vařbujónovou. „Někdo by měl zajít do její chalupy a porozhlédnout se tam. Měla tam dost hezkých věcí. Je to hrozné pomyšlení, představit si, že by tam vlezl nějaký lump a vyraboval to.“

„Já si nedovedu představit, že by se nějaký lump odvážil vloupat čarodějce do — “ začala Bábi, ale najednou zmlkla, jako když utne.

„No, vlastně ano,“ pokračovala najednou až podezřele krotce. „To je skvělý nápad. Já na to dohlédnu sama.“

„Nedělej si s tím starosti, Esme, já tam klidně zaskočím,“ prohlásila dost vehementně Stařenka Oggová, kterou, jak se zdálo, také něco napadlo. „Mám to přímo na cestě domů, žádný problém.“

„Ale ty se přece potřebuješ dostat kvůli rodině domů co nejdříve,“ ozvala se Bábi. „Nezdržuj se. Pro mě je to maličkost.“

„Ale to přece není žádné zdržování,“ odpověděla jí Stařenka Oggová.

„Proč by ses měla ve svém věku zbytečně trmácet kus cesty,“ usmála se nakysle Bábi Zlopočasná.

Chvilku na sebe upřeně zíraly.

„No, já nevím, proč se tak dohadujete,“ přerušila je Kmotra Vařbujónová. „Nebylo by lepší, kdybyste tam zašly spolu, místo abyste se tady zbytečně hádaly?“

„Zítra ráno mám nějakou práci,“ odpověděla Bábi. „Co takhle po obědě?“

„Dobrá,“ přikývla Stařenka Oggová. „Sejdeme se přímo u ní. Hned po obědě.“

„Kdysi jsme taky jeden měli, ale ten kousek, který jsi odšroubovala, upadl a ztratil se,“ uzavřela celou diskusi Babička Stěhovalová.

Pytlák Říha vhodil do jámy poslední lopatu hlíny. Cítil, že by měl říci pár slov. „Takže to bysme měli,“ prohlásil. Patřila v každém případě k těm slušným čarodějkám, pomyslel si, když se vracel ranním šerem k domku. Některé z těch ostatních — i když to jsou jistě úžasné ženy, dodával v duchu spěšně, ty nejskvělejší, jakým se může člověk v životě vyhnout — byly přece jen trošku příliš panovačné. Paní Dutá byla vždycky ochotná vyslechnou, politovat, a někdy dokonce i pomoci.

Na kuchyňském stole ležel tenký podlouhlý balíček, malá hromádka mincí a obálka.

Otevřel obálku, přestože nebyla adresována jemu.

Uvnitř byla menší obálka a kus popsaného papíru.

Na papíře bylo napsáno: Dobře tě vidím, Alberte Řího. Doruč ten báklíček a qpálku, a esli se jenom pokusíš nasísnout dovnitř, stane se ti něco opravdu hrosného. Jako profousionální kmotříčka soudička nesmím nikoho proklíst, ale můžu ti předpovědět, že by to asijc zachrňovalo, že tě pokusí vtekly vlk a tvoje noha prozelená a zmodročerná a pak ti upadne pryč. A neptej se mě, jakvá že to vím, a ani nemůžeš, páč sem mrtvá. S postravem Desideráta.

Balíček bral se stolu s pevně zavřenýma očima.

V mocném magickém poli Zeměplochy cestuje světlo velmi pomalu, což znamená, že stejně pomalu cestuje i čas. Jak říká Stařenka Oggová, když je v Genově svačina, tady je úterý…

Jenže v Genově právě svítalo. Lilith seděla ve své věži, používala zrcadlo a vysílala svůj odraz, aby se rozhlížel světem. Pátrala a hledala.

Kdekoliv se zatřpytil hřeben vlny, kdekoliv se leskla ledová plocha, kdekoliv bylo zrcadlo nebo se světlo odráželo od vodní hladiny, mohla vyhlédnout ven a podívat se kolem. Nepotřebovali jste kouzelné zrcadlo. Stačila jakákoliv zrcadlová plocha, když jste věděli, jak ji použít. A Lilith, třpytící se silou milionů odrazů, to dobře věděla.

Kdesi hluboko v ní hlodala drobná pochybnost. Desideráta se toho nejspíš zbavila. Ona už byla taková. Svědomitá. A asi to dala té hloupé holce s vodnatýma očima, která ji občas navštěvovala v domku, té, co nosila lacinou bižuterii a neměla ten nejmenší vkus v oblékání. Hrozný typ.

Jenže Lilith si chtěla být jistá. Nebyla by tam, kde dnes byla, kdyby si nebyla jistá dnes a denně.

V kalužích a oknech po celém Lancre se vždy na okamžik zjevila Lilithina tvář a pak se přesouvala dál…

A teď přišlo ráno i do Lancre. Pralesem táhly podzimní mlhy.

Bábi Zlopočasná otevřela zadní dveře Desiderátina domku. Nebyly zavřené. Hosté, kteří Desiderátu navštěvovali, byli většinou takoví, že by je zámek stejně nezadržel.

„Dala se pohřbít vzadu na zahradě,“ ozval se jí hlas za zády. Byla to Stařenka Oggová.

Bábi uvažovala o dalším tahu. Jakmile by poukázala na to, že Stařenka přišla do domku mnohem dřív s úmyslem prohledat ho, dočkala by se reakce v podobě dotazu, co tady pak v tuhle ranní hodinu dělá sama Bábi. Kdyby měla dost času, jistě by si dokázala vymyslet něco, co by znělo logicky. Za těchto okolností se však zdálo, že bude nejjednodušší dělat, jako že je všechno v naprostém pořádku.

„No ano,“ odpověděla proto klidně, „ona Desideráta byla svým způsobem skutečně až úzkostlivě pečlivá.“

„No, já myslím, že to bylo tou její prací,“ souhlasila Stařenka Oggová, protlačila se kolem Bábi a pátravě se rozhlédla pokojem. „V takovém zaměstnání musíš vést v patrnosti spoustu věcí a nesmíš je pouštět ani na chvilku ze zřetele. Fuj! To je ale velká kočka!“

„To je lev,“ poučila ji Bábi Zlopočasná a vrhla pohled na vycpanou lví hlavu nad krbem.

„To tedy musel zvenčí narazit do té zdi pěknou rychlostí, když prošel hlavou až do obýváku,“ naklonila Stařenka Oggová hlavu ke straně.

„Někdo ho zabil,“ odpověděla napůl úst Bábi Zlopočasná a začala prohlížet místnost.

„No bodejť,“ přikývla s pochopením Stařenka Oggová. „Kdybych já viděla, že se mi něco takového pokouší prohledat stěnou do baráku, utloukla bych to pohrabáčem.“

Neexistuje nic takového jako typický dům čarodějky, ale jestliže bychom chtěli popsat netypický dům čarodějky, byl by to tenhle. Kromě mnoha vycpaných zvířecích hlav se skleněnýma očima byly stěny pokryty policemi s knihami a množstvím akvarelů. Ve stojánku na deštníky stálo domorodé kopí. Namísto mnohem obvyklejší keramiky a kameniny stály na prádelníku cizokrajně vyhlížející mosazné nádoby a jemný modravý porcelán. Na celém místě nebylo vidět jedinou suchou květinu, zato bylo po celém pokoji množství knih, z nichž většina byla vyplněna drobným, úhledným Desiderátiným rukopisem. Celý stůl byl pokryt čímsi, co pravděpodobně byly mapy, nakreslené s největší pečlivostí.