Terry Pratchett: Čarodějky na cestách

„Nechápeš snad, co to znamená prohrát?“

„No, někteří lidé v tom mají dokonale jasno,“ řekla Desideráta. „Sbohem, milady.“ Zakryla zrcadlo látkou.

Zpoza závěsu se ozvalo jen vzteklé nadechnutí a pak se kolem rozhostilo ticho.

Desideráta chvíli stála ztracená v myšlenkách.

Pak zvedla hlavu a řekla: „Právě se začala vařit voda. Neměl byste chuť na šálek čaje?“

NE, DĚKUJI VÁM, ozval se hlas přímo za ní.

„Čekáte dlouho?“

celou věčnost.

„Ale nezdržuju vás, viďte?“

JE TO KLIDNÁ NOC.

„Právě si vařím poslední šálek čaje. Myslím, že tam někde zbyla ještě jedna sušenka.“ NE, DĚKUJI.

„No, kdybyste náhodou dostal chuť něco zakousnout, je v tom hrnku na krbu. To je pravý klačský porcelán, věřil byste? Vyrobený pravým klačským řemeslníkem. Z Klače,“ dodala.

skutečně?

„Krásné časy.“ Desideráta prohrábla oheň. „To bylo tím zaměstnáním. No, vždyť s vámi to bude něco podobného, myslím.“

ano.

„Nikdy jsem nevěděla, kdy mě kdo povolá. Ale to vy budete taky znát, co? Hlavně to bývalo v kuchyních. Většinou se to odehrávalo v kuchyních. Někdy i na plesech, ale ve většině případů to byla kuchyň.“ Zvedla konvici a nalila vařící vodu do čajníku na krbu.

samozřejmě.

„Plnívala jsem jim jejich přání.“

Zdálo se, že tohle Smrtě poněkud zaskočilo.

prosím? myslíte takové něco jako… prostorné ZÁSUVKY? NOVÉ VÝLEVKY? A TAKOVÉ TY VĚCI?

„Ale ne, ne. Lidem.“ Desideráta si povzdechla. „Je to opravdu velká zodpovědnost, být kmotřičkou sudičkou. Hlavně vědět, odkud pokud, víte? Z těch, kteří mají nárok na splnění přání, se často vyloupnou dosti nepříjemní lidé. Měl by jim člověk dát to, co chtějí, nebo co potřebují?“

Smrť vychovaně přikyvoval. Podle jeho názoru lidé dostanou, co se jim dá.

„Jako ta věc s tou Genovou — “ začala Desideráta.

Při tom jméně Smrť prudce zvedl hlavu.

genovA?

„Znáte to tam? No jistě, jak jinak.“

JÁ… JÁ TO ZNÁM SAMOZŘEJMĚ VŠUDE.

Výraz na Desiderátině tváři změkl. Její vnitřní zrak zaletěl někam do dálky.

„Byly jsme dvě. Sudičky chodí ve dvou, víte, i když jsem slyšela, že někde dokonce ve třech. V práci sudiček je obrovská síla. Je to, jako když jste částí historie. No, takže to děvčátko se sice narodilo z nemanželského lože, ale to nic neznamenalo, víte, ne že by se ti dva nechtěli vzít, ale tak nějak se k tomu nedostali… a Lilith jí dala do vínku krásu a to, že si vezme prince. Pch! A od té doby na tom pracuje. Co jsem mohla dělat? S takovým darem se nedá nic moc dělat. Lilith zná moc příběhů. Dělala jsem, co jsem mohla, ale na Lilithině straně byla ta síla. Slyšela jsem, že teď v tom městě dokonce vládne. Mění celý kraj jenom proto, aby se její sudba naplnila! Ale teď už je stejně příliš pozdě. Tedy pro mě. Takže jsem svou zodpovědnost předala někomu jinému. Tak to u sudiček chodí. Sudičkou nikdo být nechce.

Kromě Lilith, samozřejmě. Ta je v tomhle směru trochu lízům cajzum, jestli mi rozumíte, takže za sebe posílám někoho jiného. Doufám jenom, že už není moc pozdě.“

Desideráta byla laskavá duše. Kmotřičky sudičky mají většinou dar hlubokého porozumění pro lidi a lidskou duši a to je to, proč jsou ty dobré neuvěřitelně laskavé a ty zlé neobyčejně mocné. Desideráta jen výjimečně používala silnějších slov, a když se tady vyjádřila velmi opatrným výrazem „lízům cajzum“, vyjadřovala tím své přesvědčení, že osoba, o které mluví, se už pohybuje několik kilometrů za obzorem příčetnosti a stále zrychluje.

Nalila si šálek čaje.

„To je ta potíž s vnitřním zrakem,“ řekla po chvilce. „Člověk vidí, co se stane v budoucnosti, ale neví, co to znamená. Viděla jsem budoucnost. Viděla jsem kočár vykouzlený z velké dýně. A to je přece nemožné. A s tím kočárem jely myši proměněné ve sloužící, což je velmi nepravděpodobné. A pak tam bylo něco o hodinách, které tlučou půlnoc, a o skleněném střevíci. A to všechno se stane. Protože tak se příběhy odvíjejí. Nakonec jsem si pomyslela: Znám jisté lidi, a ti dokážou přinutit příběhy, aby fungovaly po jejich.“

Znovu si povzdechla. „Přála bych si, abych do té Genový mohla zajet sama. Teplo by mně udělalo dobře. A ke všemu ještě bude Tlusté úterý. Za starých časů jsem do Genový jezdila na Tlusté úterý rok co rok.“

Rozhostilo se ticho plné očekávání.

Pak řekl Smrť: NEMÁ TO PŘEDPOKLÁDÁM ZNAMENAT, ŽE MĚ ŽÁDÁTE, ABYCH VÁM SPLNIL PŘÁNÍ?

„To určitě! Nikdo neplní přání kmotřičkám sudičkám.“ Desideráta se znovu kamsi zahleděla svým vnitřním zrakem a pokračovala jakoby spíš pro sebe. „Vidíte? Musím dostat do Genový ty tři. Musím je tam dostat, protože jsem je tam viděla. Musí ale být všechny tři. A s lidmi, jako jsou ony, to není nijak snadné. Musím použít hlavologii. Musím je nějak přinutit k tomu, aby se tam vypravily dobrovolně. Řekněte Esme Zlopočasné, že někam musí jet, a ona tam nepojede právě proto. Takže jí musíte říct, aby tam za žádnou cenu nejezdila, a rozběhne se tam i po rozbitém skle. Tak už to s rodinou Zlopočasných chodí, víte? Nikdy nevědí, kdy jsou poraženi.“

Zdálo se, že jí najednou přišlo něco k smíchu.

„Ale jeden člen té rodiny se to teď konečně bude muset naučit.“

Smrť mlčel. Jak si Desideráta uvědomila, z jeho pohledu byla prohra něco, s čím se nakonec setkal každý.

Dopila svůj čaj. Pak vstala, s určitou obřadností si nasadila svůj špičatý klobouk a kulhavým krokem vyšla zadními dveřmi ven.

Nedaleko domu byla ve skupince stromů vykopaná hluboká podlouhlá jáma, do které někdo ohleduplně spustil krátký žebřík. Slezla do jámy a s menšími obtížemi vystrčila žebřík nahoru na trávu. Pak si lehla. Pak si sedla.

„Pan Rohovec, ten troll dole na pile, dělá překrásné rakve, pokud vám samozřejmě nevadí borovice.“

spolehněte se, že to povedu v patrnosti.

„Dohodla jsem se s pytlákem Říhou, aby mi vykopal tuhle jámu,“ pokračovala plynule v řeči, „a až půjde z lesa, tak se tady zastaví a zasype ji. Mám ráda všechno v pořádku. Takže vzhůru tou cestou bílou, úvozem podle černých skal, mistře!“

cože? aha. slovní obrat.

Pozvedl kosu.

Desideráta Dutá odešla na věčný odpočinek.

„No prosím,“ prohlásila. „Tak zatím to bylo snadné. Jak to asi bude pokračovat?“

A teď jsme v Genově. Kouzelné království. Diamantové město. Šťastná země.

Ve středu města stojí mezi dvěma zrcadly žena a pozoruje, jak se její obrazy odrážejí do nekonečna.

Obě zrcadla se nacházejí ve středu osmiúhelníku zhotoveného ze zrcadel, stojícího pod otevřenou oblohou na vrcholku nejvyšší věže paláce. Objevovalo se tady tolik odrazů, že bylo nesmírně obtížné rozeznat, kde končí zrcadla a začíná skutečný člověk.

Jmenovala se lady Lilith de Tempscire, přestože během svého dlouhého, událostmi nabitého života slyšela na mnoho jiných jmen. A bylo tady něco, co si někteří lidé neuvědomí za celý život, ale co si ona uvědomila velmi záhy. Jestliže to na tomhle světě chcete někam dotáhnout — a ona se hned na začátku rozhodla, že to dotáhne tak daleko, jak daleko to půjde —, nelpíte na jménech a čerpáte sílu všude, kde je to jen trochu možné. Pohřbila tři manžely a alespoň dva z nich už byli v té chvíli mrtví.