Terry Pratchett: Čarodějky na cestách

Čarodějky si povzdechly.

„Paní Připalníková to už má taky za sebou,“ pokývala hlavou Kmotra Vařbujónová. „A Baběnka Obracelová jabysmet.“

„Vážně? Stará Mabel Obracelová? Ta taky?“ vyletělo Stařence Oggové užasle z úst spolu s deštěm drobečků. „Kolik jí vlastně bylo?“

„Sto devatenáct,“ odpověděla jí Kmotra Vařbujónová. „Ale já jí vždycky říkala ‚lozit po horách, to není nic pro ženskou ve tvém věku‘, jenže myslíte, že mě poslechla?“

„Někteří lidé už jsou prostě takoví. Tvrdohlaví jako mezci,“ přikývla Bábi Zlopočasná. „Řekněte jim, že nesmějí to nebo ono, a nedají pokoj, dokud to nezkusí.“

„No, já dokonce slyšela její poslední slova,“ pochlubila se Kmotra.

„A co řekla?“ zajímala se Bábi.

„Pokud si to dobře pamatuju, tak to bylo ‚ale do prkenný vohrady‘,“ odpověděla Kmotra.

„Jo, to je přesně ten způsob, jak by si to byla přála,“ zamyslela se Stařenka Oggová. Ostatní čarodějky souhlasně pokyvovaly hlavami.

„Víte… mám strach, aby to nebyl soumrak čarodějek v horách Beraní hlavy,“ ozvala se po nějaké chvíli Kmotra Vařbujónová.

čarodějky znovu upřely zasmušilé pohledy do ohně.

„Nepřinesla náhodou některá z vás ibiškové žu-žu?“ přerušila za dalších pár minut jejich mlčení s nadějí v hlase Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se rozhlédla po sestrách čarodějkách. Kmotru Vařbujónovou nesnášela, protože ta měla na opačné straně hor školu, kde získala ten ošklivý zvyk, že když ji někdo vyprovokoval, vzdorovala mu velmi logickými argumenty. A Babička Stěhovalová byla pravděpodobně ta nejneschopnější věštkyně v dějinách věštectví. Se Stařenkou Oggovou Bábi taky nemohla ve všem souhlasit, i když to vlastně byla její nejlepší přítelkyně.

„A co takhle mladá Magráta?“ nadhodila najednou Babička Stěhovalová s nevinným výrazem. „Její obvod má velký kus hranic společných s Desiderátiným obvodem. Možná že by si mohla přibrat nějaký ten kousek navíc?“

Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová si vyměnily pohledy.

„Vždyť ta to má v hlavě trochu pomotané,“ řekla nakonec Bábi.

„No tak, Esme, nepřeháněj,“ mírnila ji Stařenka Oggová.

„No, já tomu říkám pomotané,“ trvala na svém Bábi. „Nevykládej mi, že všechny ty její řeči o nějakém podivném příbuzenství a o tom, kým z rodiny by vlastně chtěla být, nenaznačují, že to v hlavě nemá trochu pomotané.“

„Ale ona přece nikdy nic tak divného neříkala,“ nedala se Stařenka Oggová. „Tvrdila jen, že by chtěla být především sama sebou a — “

„No vždyť to povídám,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná. „Já jí řekla: Simplicity česneková byla tvoje matka, Araminta Česneková tvoje babička. Jolanda česneková je tvoje teta a ty jsi svoje… ty jsi svoje já.“

Pak se opřela o kmen stromu za zády se spokojeným výrazem člověka, který právě vyřešil všech—

no, co by se někomu ve spojení s osobní krizí mohlo zdát nejasné.

„Jenže ona stejně neposlouchá,“ dodala.

Kmotra Vařbujónová nakrčila čelo.

„Magráta?“ prohlásila zamyšleně. Pokusila si v duchu představit nejmladší čarodějku hor Beraní hlavy a vybavila se jí — no ne právě tvář, ale jen jakýsi výraz beznadějné dobré vůle s vodovýma očima, nejasný obrys těla podobného hoblovanému prknu a vlasy zcuchané jako kopka sena po bouři. Neúnavná pracovnice na poli dobrých činů. Neustále starostlivá a ustaraná. Typ osoby, která zachraňuje holátka vypadlá z hnízda a pláče, když pojdou, což je ovšem úloha, kterou laskavá Matka Příroda malým ptáčatům vypadlým z hnízda určila.

„No, nezdá se mi, že by to bylo zrovna pro ni,“ zavrtěla nakonec hlavou.

„A taky řekla, že se musí naučit být mnohem asertivnější,“ ušklíbla se Bábi.

„No, na tom není nic špatného,“ rozveselila se Stařenka. „Být čarodějkou znamená hlavně ovládnout umění asertivity.“

„Já přece nikdy netekla, že je na tom něco špatného. Můžeš být tak asertivní, jak chceš, to říkám já, dokud ovšem nejsi nasertivní a děláš, co se ti řekne.“

„Neškrabte si to a ono se vám to za nějaký ten den zahojí,“ prohlásila Babička Stěhovalová.

Ostatní tři čarodějky se k ní obrátily pro případ, že by řekla ještě něco. Po chvíli bylo jasné, že se to nestane.

„A taky vede ty — co to vede, Gyto?“ pokračovala Bábi.

„Kurzy sebeobrany,“ odpověděla Stařenka.

„No ale vždyť je to čarodějka!“ užasla Kmotra Vařbujónová.

„Já jí to taky říkala,“ přikývla Bábi Zlopočasná, která celý život kráčela beze strachu místy plnými banditů a divoké zvěře, s jistotou, že ani noční temnota horského pralesa nemůže skrývat nic, co by bylo strašnější než ona sama. „Ona mi na to odpověděla, že to není důležité. Že to není důležité! To mi na to řekla.“

„On jí tam stejně nikdo nechodí,“ uklidňovala ji Stařenka Oggová.

„Já si myslela, že se provdá za krále,“ nadhodila Kmotra Vařbujónová.

„To si myslel každý,“ souhlasila Stařenka. „Jenže znáš Magrátu. Je otevřená myšlenkám. Prostě si dá všechno nakukat. Teď prostě tvrdí, že odmítá být sexuálním objektem.“

Všechny se nad tím zamyslely. Nakonec se ozvala Kmotra Vařbujónová a řekla pomalu, tónem někoho, kdo se vynořuje z hlubin užaslého pochopení: „Ale vždyť ona nikdy sexuálním objektem nebyla.“

„Já vám můžu jen s radostí říct, že ani nevím, co to sexuální objekt vlastně je,“ prohlásila Bábi Zlopočasná pevně.

„Já jo,“ rozzářila se Stařenka Oggová.

Jako na povel se k ní otočily tři hlavy.

„Náš Štěpán kdysi jeden přivezl z cizozemských krajů.“

Pohledy se ani nezachvěly.

„Bylo to hnědé, mělo to na sobě korálky a nahoře dvě malé dírky, aby se tam dal protáhnout provázek.“

Pohledy se neodvracely.

„No, on o tom tvrdil, že je to, co jste říkaly,“ dodávala Stařenka.

„Já si myslím, že mluvíš o symbolů plodnosti,“ snažila se jí Kmotra Vařbujónová zbytečně pomoci z rozpaků.

Bábi zavrtěla hlavou.

„Podle toho, jak jsi to popsala, se mi zdá, že se to Magrátě vůbec nepodobá — “ začala Bábi.

„A netvrďte mi, že to vážně stojí celou pětku,“ prohlásila rezolutně stará Babička Stěhovalová, která, jak se zdálo, řešila své problémy v jiném čase a na jiném místě.

Nikdo nikdy nebyl s to odhadnout v jakém a kde.

Bylo to jedno z rizik, která s sebou nesl dar vnitřního zraku. Lidská mysl není navržena tak, aby se vrhala dopředu a zase dozadu po té mocné dálnici času a může se stát, tak jako v tomto případě, že se utrhne ze svého stálého kotviště, pomalu bloudí sem a tam a jen příležitostně se vrátí do přístavu, který je jí ze všeho nejpovědomější. Babička Stěhovalová byla prostě časově nezaostřená. To znamená, že když jste s ní mluvili v srpnu, pravděpodobně vám naslouchala v dubnu. Nejlepší způsob, jak se s ní dorozumět, bylo říci jí něco teď a doufat, že na to zareaguje, až její mysl příště poputuje kolem.

Bábi pokusně zamávala Babičce rukou před nevidoucíma očima.

„Už je zase ta tam,“ řekla.

„No, jestli to tedy nemůže vzít Magráta, je tady Milča Fajnadějná, víte, ta z Dílů,“ řekla Kmotra Vařbujónová. „To děvče umí vzít za práci. A když dovolíte, šilhá ještě víc než Magráta.“