Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Bábi Zlopočasná neměla mapy ráda. Měla instinktivní pocit, že se v nich zem prodává příliš lacino.

„No, je vidět, že se opravdu zmohla,“ ozvala se Stařenka Oggová, zvedla jemně vyřezávaný vějíř ze slonoviny a začala se jím koketně ovívat. [9] Pozn. autora: Stařenka Oggová samozřejmě neměla nejmenší zdání o tom, co to taková koketa je, i když by pravděpodobně zkusila hádat.

„No, ona to měla dost snadné,“ řekla Bábi a otevřela několik zásuvek, do kterých nahlédla. Přejela prsty po římse krbu a zkoumavě se na ně podívala.

„Taky si mohla udělat chvilku čas a přejet krb prachovkou,“ zabručela nepřítomně. „Já bych si nedovolila umřít a nechat svůj dům v takovém stavu.“

„Zajímalo by mě, kde nechala… vždyť víš… to?“ prohlásila Stařenka, která právě otevřela dvířka velkých stojacích hodin a nahlížela dovnitř.

„Styď se, Gyto Oggová,“ zvýšila Bábi hlas. „Nejsme tady proto, abychom hledaly tamto.“

„Samozřejmě, že ne. Jen mě to tak napadlo… „ Stařenka Oggová se nenápadně postavila na špičky a pokoušela se nahlédnout na skříň.

„Gyto! Styď se! Běž a udělej nám hrnek čaje!“

„Hm, no dobrá.“

Stařenka Oggová s nesrozumitelným brumláním zmizela v kuchyni. Za několik vteřin odtamtud dolehlo do obývacího pokoje skřípění ruční pumpy na vodu.

Bábi Zlopočasná nenápadně přešla ke křeslu a bleskovým pohybem zašmátrala pod polštáři.

Z vedlejší místnosti sem dolehlo jakési podivné klepání. Spěšně se narovnala.

„Neřekla bych, že by to mohlo být pod výlevkou,“ zavolala.

Odpověď Stařenky Oggové byla nesrozumitelná.

Bábi chvilku vyčkávala a pak se rychle přesunula k velkému krbu. Naklonila se a začala rukou šmátrat uvnitř.

„Hledáš něco, Esme?“ ozval se jí Stařenčin hlas přímo za zády.

„Je to hrozně zanesené, samé saze,“ odpověděla Bábi a rychle se narovnala. „Hrůza.“

„Takže to není ani tam nahoře?“ zacukrovala Stařenka Oggová sladce.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš.“

„No, přede mnou se přetvařovat nemusíš. Každý přece ví, že to měla,“ rozhodla se Stařenka Oggová řešit věci přímo. „Patří to k jejímu zaměstnání. Vždyť prakticky vzato, to je to zaměstnání.“

„No… dobrá, řekněme, že jsem se na to chtěla jenom podívat,“ připouštěla váhavě Bábi Zlopočasná. „Jen tak si to chvíli podržet v ruce. Ani mě nenapadlo, že bych to mohla použít. Nikdy bych žádnou z těch věciček nepoužila. Vždyť jsem je v životě viděla sotva jednou nebo dvakrát. Ono už jich dneska tolik není.“

Stařenka Oggová přikývla. „To je tím, že není k sehnání to pravé dřevo.“

„Myslíš, že se s ní dala pohřbít?“

„Neřekla bych. Já bych se s ní rozhodně pohřbít nedala. Taková věc — to je velká zodpovědnost. No, vždyť sama víš, že by stejně pohřbená nezůstala. Taková věc chce být používaná. Chřestila by ti celý ten čas v rakvi. Vždyť víš, jaké jsou s nimi potíže.“

Pak se trochu uvolnila. „Tak já připravím věci na čaj,“ usmála se, „a ty zatop.“ Pak znovu zmizela v kuchyni.

Bábi Zlopočasná se natáhla na krbovou římsu pro sirky a pak si uvědomila, že tam žádné nebudou. Desideráta vždycky říkala, že je příliš zaměstnaná, než aby se v domě obešla bez magie. I prádlo se jí pralo samo.

Bábi sice neschvalovala, když se magie používala k domácím pracím, ale nebyla právě naložená a navíc toužila po čaji.

Hodila na ohniště několik polen a chvilku se na ně zachmuřeně dívala s takovým výrazem, že dřevo zakrátko vzplálo studem.

A právě v té chvíli si Bábi všimla látkou zahaleného zrcadla.

„Zakrývala ho?“ zavrtěla zamyšleně hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že by se stará Desideráta bála bouřky.“

Stáhla látku.

Upřela pohled do zrcadla.

Jen málo lidí na světě se dokázalo ovládat lépe než Bábi Zlopočasná. Její sebeovládání bylo pevné jako prut lité oceli. A asi stejně ohebné.

Jedinou ranou rozbila zrcadlo.

Lilith, sedící uprostřed svých zrcadel, se prudce narovnala.

Ona?

Tvář byla samozřejmě jiná. Starší. Bylo to přece tak dávno. Ale oči se nemění a čarodějky se pokaždé nejdříve dívají do očí.

Ona!

Magráta Česneková, čarodějka, právě také stála před zrcadlem. V jejím případě ovšem šlo o zrcadlo naprosto nekouzelné. Tohle bylo stále ještě v celku, ale jednu či dvakrát už mělo opravdu namále.

Zamračila se na svůj obraz a pak si znovu přečetla malý letáček vytištěný z laciného dřevořezu. Přišel včera.

Pomalu a tiše vytvořila rty několik slov, pak se narovnala, napřáhla před sebe ruce se sevřenými nataženými prsty, zuřivě udeřila do vzduchu a vykřikla: „HAAaaiiiiíííhh! Hm.“

Magráta by byla první, kdo by přiznal, že má otevřenou mysl. Její mysl byla otevřená jako pole, jako nebe. Žádná mysl by nedokázala být otevřenější, alespoň ne bez speciálního chirurgického zákroku. A Magráta neustále čekala, co její mysl naplní.

Zatím ji neustále zaplňovalo hledání vnitřního klidu, vesmírné rovnováhy a skutečné podstaty Bytí.

Když lidé říkají „zničehonic se mi v hlavě objevil nápad“, není to jen slovní obrat. Vesmírem neustále prolétá syrová inspirace v podobě droboučkých částic samonosných myšlenek. K hlavám, jako je Magrátina, jsou přitahovány stejně jako voda k jámě v poušti.

Všechno moje neštěstí spočívá v tom, že matka neuměla pořádně psát, pomyslela si Magráta. Pečlivý a milující rodič by jistě napsal Margareta správně. Pak by jí mohli říkat Maggie nebo Peggy [10] Pozn. překl.: Je to trochu zvláštní, ale Maggie a Peggy jsou krácené verze jména Margareta, česky Markéta. Koneckonců ono to mezi Josefem a Pepíkem taky není úplně jasné. , jedním z těch klidných, robustních jmen plných solidní spolehlivosti. Jenže se jménem Magráta toho moc nenaděláte. Znělo spíš jako jméno něčeho, co žije v noře pod břehem řeky a při každé záplavě to vyplaví voda.

Už ji napadlo, že si ho změní, ale kdesi hluboko v srdci věděla, že by to nepomohlo. I kdyby se přejmenovala na Chloe nebo Izabel, uvnitř by neustále zůstala Magrátou. Ale bylo by hezké to zkusit. Bylo by hezké nebýt Magrátou, i když třeba jen na pár hodin.

A právě myšlenky, jako jsou tyhle, často přivedou lidi k rozhodnutí vydat se cestou, na které by poznali Sebe Samé. Jedna z prvních věcí, které se Magráta naučila, byla, že by bylo nemoudré říci o hledání Sebe Samé Bábi Zlopočasné, která si myslela, že emancipace, to jsou ženské stesky, o kterých by se nemělo mluvit před muži.

Stařenka Oggová projevovala větší pochopení.

I když měla sklony komentovat Magrátiny snahy poznámkami, které Magrátě často připadaly jako dvojsmyslné, přestože to tak nebylo. Stařenka vůbec nevěděla, co to dvojsmysl je, naopak, občas měla co dělat, aby v Magrátině zmateném vyprávění našla vůbec nějaký smysl, a když se jí to podařilo, byla na to příslušně pyšná.

Krátce řečeno, Magráta došla k názoru, že její snaha naučit se něco od starších čarodějek je marná, a proto rozhodila sítě jinam. Úplně jinam. Ona si vlastně nedokázala ani uvědomit, jak jiné může ono jinam být.

Je to zvláštní věc s těmi odhodlanými hledači moudrosti, protože bez ohledu na to, co jsou zač a odkud pocházejí, vždycky hledají tu moudrost, která se ukrývá někde daleko. Moudrost je totiž jedna z věcí,.které vypadají tím větší, čím dále jsou. [11] Pozn. autora: Tady bych rád uvedl příklad paní Kosmopilíkové, osoby velmi populární mezi mladými lidmi, žijícími vysoko v horách Beraní hlavy, v pásmu věčného sněhu. Oni mladí lidé pohrdají výroky a moudrostí svých vlastních starších, což jsou knězi, odění v šafránová roucha a s modlitebními mlýnky v rukou. Mladí lidé z oněch oblastí se naopak občas vydávají do domu č. 3 v Quirmské ulici v plochém a páchnoucím Ankh-Morporku, aby hledali moudrost u nohou paní Kosmopilíkové — švadleny. Nikdo neví proč, pokud ovšem nevezmeme v potaz to neodolatelné vábení vzdálené moudrosti, protože oni mladí lidé nerozumějí jedinému slovu z toho, co jim paní Kosmo-pilíková zvýšeným hlasem říká nebo co na ně někdy, když jich dorazí víc najednou, dokonce i křičí. Mnoho holohlavých mladých mnichů se vrací do rodných sněhových výšin, aby tam meditovali nad tajemnými mantrami, které jim byly sděleny a zněly například „Dejte si odpich, magoři!“ či „Jestli tady ještě někoho z vás chytím, vy úchylní hajzlíci v oranžových nočních košilích, tak si mě nepřejte!“ nebo „Proč sem pořád, kručíš, lezete a koukáte mi na nohy, chlíváci?“ Vyvinuli dokonce zvláštní odvětví bojových umění, založené na svých zkušenostech. Při tomto boji na sebe soupeři nejprve nějakou chvíli zuřivě křičí a pak svého protivníka udeří koštětem. Magráta věděla, že její cestu předurčuje znamení Škorpiona, které jí zaručuje vesmírný soulad, vnitřní jednotu a schopnost zasadit soupeři tak silný úder do ledvin, že mu vyletí ušima. Rozhodla se, že se touto předurčenou cestou vydá.