Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

K jeho věčně žhnoucí výhni lidé vodili obyčejné koně, tažné koně i ušlechtilé a divoké hřebce, rudooké a pěnou zbrocené krále koňského národa, obludy s nohama většíma než polévkové talíře, které dovedly menšího muže prokopnout zdí. Ale Jasoň Ogg, který znal tajemné Koňské slovo, vzal i nejdivočejšího hřebce za ohlávku, vešel s ním docela sám do kovárny, zavřel dveře a po hodině vyvedl zvíře ven nejen nově okované, ale i nezvykle krotké. [12] Pozn. autora: Bábi Zlopočasná na něho kdysi naléhala, aby jí své tajemství prozradil, a protože obyčejný člověk nemá před čarodějkou žádné tajnosti, odpověděl jí Jasoň stydlivě: „No víte, madam, vono je to takhle. Když zavřu dvéře, zavedu ho ke kovadlině, a než se na něco shrabe, vyšiju mu malým kladivem jednu mezi voči. Pak mu řeknu do ucha, to jako zašeptám: ‚Jen si něco zkus, ty hajzle, a já ti položím koule na kovadlinu a vemu na ně velký kladivo.‘ “

Za jeho mohutnou postavou se shromáždil zbytek Stařenčiny rozvětvené rodiny a spousta lidí z městečka, kteří, jakmile viděli, že se děje něco zajímavého kolem čarodějek, neodolali příležitosti užít si to, čemu se v horách Beraní hlavy říká „betálná čumenda“.

„Takže my vyrazíme, Soníku,“ řekla Stařenka Oggová. „Říká se, že v cizině mají cesty dlážděné zlatem. Třeba tam ještě zbohatnu, co myslíš?“

Jasoňovo obočí se zamyšleně spojilo nad kořenem nosu.

„No, nová kovadlina by se docela šikla,“ přikývl nakonec.

„Jestli se vrátím bohatá, už nikdy nebudeš muset pracovat v kovárně,“ rozhlížela se poněkud pyšně Stařenka.

Jasoň se zamračil.

„Jenže mně se v kovárně líbí,“ odpověděl pomalu.

To, jak se zdálo, Stařenku na okamžik zaskočilo. „No dobrá, tak ti dám udělat kovadlinu z ryzího stříbra.“

„To by k ničemu nebylo, mámo. Byla by moc měkká,“ zaduněl Jasoňův bas.

„Když ti přivezu kovadlinu z ryzího stříbra, budeš mít kovadlinu z ryzího stříbra, hochu, ať se ti to líbí nebo ne!“

Jasoň smutně svěsil hlavu. „Když myslíš, mami.“

„Dohlídni na to, aby sem někdo chodil udržovat dům a každý den aby se tady větralo, rozumíš,“ dávala Stařenka poslední příkazy. „A taky chci, abyste každý den na nějakou hodinku rozdělali oheň v krbu, aby dům nevychladl.“

„Dobrá, mami.“

„A všichni ať dovnitř chodí zadem, slyšíš? Přední vchod jsem zaklela. Kde jsou ty holky s mými zavazadly?“

Popuzeně se rozhlédla kolem jako malá šedá slepice liliputka, která prohání hejno velkých slepic.

Magráta to všechno poslouchala s velkým zájmem. Její vlastní přípravy spočívaly v tom, že zabalila jeden větší pytel, kde měla výběr šatstva, který by jí umožnil přizpůsobit se každému počasí, jímž by je cizí kraje mohly překvapit, a menší pytel s několika užitečně vyhlížejícími knihami z Desiderátiny knihovny. Desideráta si vášnivě ráda zapisovala všechno možné, a popsala tak svým úhledným drobným rukopisem několik knih. Kapitoly měly nadpisy typu „S kouzelnou hůlkou a koštětem napříč Velkou pouští Nefskou“.

Jediné, o čem neměla nejmenší nutkání udělat si nějaké poznámky, bylo očividně to, jak zacházet s kouzelnou hůlkou. A Magráta věděla jedině to, že by se s ní mělo mávnout a něco si přát.

Na cestě z Magrátina domku do městečka leželo několik velkých dýní, které svědčily o nespolehlivosti tohoto postupu. Jedna z nich si ještě teď myslela, že je lasička.

Magráta teď na chvíli zůstala stát opodál sama s Jasoněm, který rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu.

Prohrábl si kštici. Doma mu bylo vždycky vštěpováno, že se musí chovat uctivě k ženám a Magráta do této kategorie přece jen také spadala.

„Dohlídnete na naši mámu, že jo, slečno Česneková?“ řekl a v hlase se mu chvěly obavy. „Ona má poslední dobou dost divný nápady, jako třeba teď s tou cestou.“

Magráta ho poklepala po rameni.

„Tyhle věci se stávají často,“ uklidňovala ho. „Víte, když ženská vychová děti a tak dál, chce prostě začít žít svůj vlastní život.“

„A čí život to žila do ty doby, slečno?“

Magráta na něj vrhla rozpačitý pohled. Když se jí ta myšlenka objevila v hlavě, nepřemýšlela o podstatě její moudrosti.

„No, vždyť víte, jak to je,“ řekla a během řeči si připravila jakés takés vysvětlení, „nastanou prostě chvíle, kdy žena touží po tom najít sama sebe.“

„No ale proč potom nezačne hledat zrovínka tady, doma?“ zavrtěl Jasoň nechápavě hlavou. „Teda, koukněte, slečno, já se vám nesnažím říct, abyste nikam nejezdila, ale my si tak nějak v rodině mysleli, že se vám podaří přemluvit mámu a paní Zlopočasnou, aby zůstaly doma.“

„Ale já jsem to zkoušela,“ odpověděla mu Magráta. „Já to vážně zkoušela. Řekla jsem jim, ‚vždyť vám se vlastně ani nikam nechce‘, to jsem jim řekla. Anno domini jsem řekla. ‚Už taky nejste tak mladé, jako jste bývaly‘, to jsem jim taky řekla. ‚Je přece nesmysl, abyste se trmácely stovky kilometrů kvůli takové maličkosti, a ještě ve vašem věku‘.“

Jasoň naklonil hlavu ke straně. Jasoň Ogg by se jistě neměl šanci dostat do finále zeměplošské soutěže o nejrychleji chápajícího chasníka (NECHACHA), ale svoji matku znal dokonale.

„Tohle všechno jste řekla naší mami?“ zeptal se pak pro jistotu.

„Podívejte, nedělejte si starosti,“ pokračovala Magráta. „Jsem si skoro jistá, že se vaší mamince cestou nemůže nic —“

Vysoko nad hlavami se jim ozvalo hlasité zapraštění. K zemi se v pomalých spirálách snášelo několik podzimně zbarvených listů.

„Pitomý strom… kdo sem u všech všudy postavil ten pitomý strom?“ ozval se odněkud shora rozhořčený hlas.

„To bude Bábi,“ řekla Magráta.

Byla to jedna z vad na jinak skvělém charakteru Bábi Zlopočasné. Odmítala pochopit způsob, jak zacházet s věcmi, které bylo třeba řídit. Odporovalo to její povaze. Měla svůj názor, který prostě spočíval v tom, že její povinností je se hýbat a zbytek světa se musí přizpůsobit tak, aby se ona co nejrychleji a nejsnadněji dostala ke svému cíli. To znamenalo, že občas musela slézt ze stromů, na které by nikdy nevylezla. Přesně to udělala teď a potom, co posledních pár centimetrů seskočila, rozhlédla se zuřivě kolem, aby pohledem varovala každého, kdo by chtěl její výkon komentovat.

„Výborně, takže konečně jsme všechny,“ prohlásila Magráta spokojeně.

Nezabralo to. Bábin pohled se okamžitě zaostřil do míst kdesi kolem Magrátiných kolen.

„A co to máš u všech všudy na sobě?“ prohlásila Bábi.

„Aha. To. Hm. Já si myslela… tedy, víte, nahoře v horách bude jistě zima… víte fouká tam studený vítr a je tam sníh a… vůbec,“ začala Magráta. Toho okamžiku se bála a sama sebe nenáviděla za to, jak je slabá. Koneckonců, bylo to praktické. Dostala ten nápad jednou v noci. Když už nic jiného, v žádném případě jste nedokázali provést kop Vesmírné harmonie, popisovaný mistrem Kol-Ikem, když se vám nohy pletly do sukní.

„Kalhoty?“

„Ale tyhle jsou jiné než obyčejné —“

„A přitom tady kolem stojí bůhví kolik mužských a všichni koukají,“ prskla Bábi. „Já si myslím, že je to nestydaté.“

„Co je nestydaté?“ zeptala se Stařenka Oggová, která se mezitím odloučila od rodiny a došla k nim.