Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Stařenka se zadívala na ostré vrcholy před nimi.

„Tím směrem leží spousta pěkně vysokých hor,“ nadhodila opatrně.

Stoupaly planinku za planinkou, kolem sněhem pokrytých kamenných říms a sledovaly nekonečné ledové závěsy, které se jim třpytily nad hlavami. Hluboko v srdci hor Beraní hlavy nikdo nelyžoval, a i kdyby, byla by to jen kratičká chvilka následovaná zoufalým výkřikem. Nikdo tady nepobíhal v dimdlech a s jódlováním. Tohle nebyly laskavé hory. Tohle byly hory, kam si zimy jezdily užít letní prázdniny.

„Těmi horami vedou průsmyky a takové věci,“ ozvala se po chvíli Magráta nejistě.

„No, jenom aby,“ zněla optimistická odpověď Stařenky Oggové.

Dvě zrcadla můžete tímhle způsobem používat jen tehdy, když opravdu víte jak: Musíte je nastavit tak, aby se zrcadlila jedno v druhém. Protože jestli vám váš odraz dokáže ukrást kousek vašeho já, pak odraz odrazu může vaše já zesílit, vrátí vás vám samotným a dává vám moc…

A váš odraz se promítne do nekonečna, v odrazech odrazů odrazů, a ty všechny jsou úplně stejné, všude, v celé světlem opisované křivce.

Jenže ono to tak přesně není.

Zrcadla obsahují nekonečno.

Nekonečno však obsahuje víc věcí, než byste si mysleli.

Tak pro začátek například všechno.

I nedostatek.

Protože v zrcadle mohou existovat miliony milionů odrazů, ale jen jedna jediná duše, která k nim všem patří.

Zrcadla vám mohou hodně dát, ale vzít ještě mnohem víc.

Hory se rozestoupily jen proto, aby před čarodějkami odhalily další hory. Mračna, už tak dost těžká a tmavá, ještě zhoustla.

„Jsem si jistá, že míříme správným směrem,“ prohlásila Magráta. Pod nimi ubíhala ledem pokrytá skaliska. Čarodějky prolétaly změtí malých členitých kaňonů, které se jeden druhému podobaly jako vejce vejci.

„Když vy mě nenecháte letět dost vysoko,“ stěžovala si Magráta.

„Během pár minut bude sněžit jako blázen,“ oznámila jim Stařenka Oggová. Schylovalo se k večeru. Světlo odtékalo z horských údolí pomalu jako nezatuhlý pudink.

„Já… já si myslela, že tady budou vesnice nebo něco takového,“ ozvala se po chvíli Magráta, Jede si budeme moci nakoupit zajímavé ukázky lidové výroby a folklórních předmětů a taky se ukrýt v některé z jejich hrubých chýší.“

„Tady?“ ušklíbla se Bábi Zlopočasná. „Sem bys nedostala ani trolla.“

Tři košťata se začala pomalu snášet do pustého údolí, vlastně do pouhého zářezu v mohutném úbočí horského masivu.

„A začíná být zatraceně zima,“ přidala se Stařenka Oggová se svou troškou. Pak se usmála. „A proč se jim vlastně říká hrubé chýše?“

Bábi Zlopočasná slezla ze svého koštěte a rozhlédla se po kamenitém údolí. Zvedla jeden kámen a očichala ho. Pak se přesunula k hromadě drobných kamínků, která Magrátě připadala stejná jako kterákoliv jiná hromada štěrku, a několikrát v ní zašťourala násadou koštěte.

„Hmmm,“ řekla.

Na klobouku jí přistály první vločky sněhu.

„Ale, ale,“ prohlásila.

„Co to děláte, Bábi?“ zeptala se Magráta.

„Přemýšlím.“

Bábi přešla k téměř kolmé straně údolí, pomalu procházela kolem a upřeně zírala na kamennou stěnu. Stařenka Oggová se k ní přidala.

„Myslíš, že i tady nahoře?“ zajímala se.

„Řekla bych, že jo.“

„Nebude to tady na ně trochu vysoko?“

„Ti malí prevíti jsou všude. Kdysi mi jeden dokonce vlezl do kuchyně,“ rozohnila se Bábi. „ ‚Přejsleduju rudnou žílu‘, tvrdil.“

„Jsou to ale ksindlíci,“ zavrtěla Stařenka hlavou.

„Nevadilo by vám, kdybyste mi řekly, co to vlastně děláte?“ zeptala se užaslá Magráta. „Co je tak zajímavého na hromadě štěrku?“

Sníh zhoustl.

„To není štěrk,“ zabručela Bábi. „To je hlušina.“ Došla ke kolmému místu skalnaté stěny pokryté ledem, která se podle Magráty ani v nejmenším nelišila od podobných stěn typu „snadná smrt“, jichž bylo ve skalách plno. Jenže Bábi se právě tady zastavila a zdálo se, že napjatě naslouchá.

Pak najednou ustoupila, několikrát udeřila do skály násadou koštěte a zvolala hromovým hlasem:

„Otevřete, vy mrňaví hajzlíci!“

Stařenka Oggová do stěny kopla. Ozvalo se duté zadunění.

„Tady jsou lidi, kteří mrznou k smrti!“ dodala.

Chvíli se nic nedělo. Pak kus skály ustoupil o několik centimetrů dovnitř. Ve škvíře zahlédla Magráta záblesk oka plného podezření.

„No?“

„Trpaslíci?“ podivila se Magráta.

Bábi Zlopočasná se sklonila tak, že se její nos ocitl ve stejné úrovni s okem.

„Jmenuju se Bábi Zlopočasná“ prohlásila významně.

Pak se vzpřímila a zatvářila se vítězoslavně.

„A to jako co?“ ozval se hlas odněkud zpod oka. Bábina tvář ztuhla. Stařenka Oggová do své společnice strčila.

„Musíme být aspoň osmdesát kilometrů od domova,“ prohlásila. „Třeba o tobě tady v těch místech neslyšeli.“

Bábi se znovu sklonila k oku. Z klobouku se jí sesula malá návěj sněhu, který se tam zatím nastřádal.

„Dobrá, ty za to asi nemůžeš,“ prohlásila ledově, „ale určitě tam dole máte nějakého krále, co? Tak teď hezky běž a řekni mu, že je tady Bábi Zlopočasná, ano?“

„Je zaměstnanej,“ odtušil hlas, „nemá čas. Máme nějaký potíže,“

„Fajn, takže doufám, že nestojíte o to, abyste měli ještě další se mnou,“ zamračila se Bábi do skalní štěrbiny. Neviditelný mluvčí, jak se zdálo, její prohlášení chvilku zvažoval.

„Máme na dveřích ochrannej nápis,“ prohlásil nakonec mírně vzpurným tónem hlas. „Je napsanej neviditelnejma runama. Víte, co dneska stojí jedna jediná neviditelná runa?“

„Nepotuluju se kolem a nečtu si nápisy na kdejakých dveřích,“ odpověděla mu Bábi odměřeným hlasem.

„Říkáte Zlopočasná?“

„Jo, uprostřed s ‚Č‘ jako čarodějka.“

Kamenné dveře zapadly. Když byly zavřené, nebylo na stěně vidět nic jiného než vlasová puklina. Sníh padal stále hustěji. Bábi Zlopočasná několikrát popoběhla sem a tam, aby se zahřála.

„Tak, tady máte ty cizince,“ prohlásila znechuceně. „A takoví jsou všichni.“

„Nemyslím, že by byli trpaslíci cizinci,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová.

„Nevím proč ne,“ usekla Bábi Zlopočasná. „Trpaslík, který žije velký kus cesty od nás, musí být cizí. A slovo cizinec znamená právě to, že je někdo cizí, ne?“

Pozorovaly kamenné dveře a kolem hlav se jim vznášely obláčky sraženého dechu. Magráta si dveře prohlížela ze všech stran.

„Já na nich žádné neviditelné runy nevidím,“ řekla nakonec.

„Jasně, že ne,“ ušklíbla se Stařenka, „to je tím, že jsou neviditelné.“

Dveře se najednou otevřely.

„Tak jsem mluvil s králem,“ ozval se hlas.

„A co říkal?“ zeptala se Bábi dychtivě.

„Voň řek: ‚Proboha ne! Ta nám tady ještě ke všemu chyběla!‘“

Bábi se rozzářila. „Vidíte? Já věděla, že už tady o mě slyšeli!“

Stejně tak jako existují stovky cikánských králů, existují i stovky králů trpasličích. Ten výraz znamená něco jako „starší technik“. Královny trpaslíci nemají [13] Pozn. autora: Většina tradičních trpasličích kmenů nepoužívá ženská zájmena jako „ona“ nebo „její“. Některé dokonce ženský rod vypouštějí docela. Z toho vyplývá, že námluvy mezi trpaslíky musí být velmi vzrušující a taktní záležitost. . Trpaslíci jsou velmi rezervovaní, pokud jde o otázku jejich pohlaví; ostatně pohlaví a sex nepovažují ve srovnání s věcmi, jako jsou hydraulika nebo metalurgie, za nijak zvlášť důležité.