Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Samozřejmě, že je miluju,“ přikývla Bábi. „Jenže já je dostávám.“

„Víte,“ ozvala se Stařenka, která stále ještě pátrala v hlubinách košíku, „kdykoliv mám co do činění s trpaslíkama, nemůžu se ubránit, aby se mi v hlavě neobjevil výraz pidižvík.“

„Jsou to nebezpeční ďáblíci. Měli jste vidět, kolik mně chtěli účtovat, když jsem si u nich kdysi nechala opravit koště!“ prohlásila Bábi.

„Jo, ale vy jste jim stejně nezaplatila, že?“ podívala se na ni Magráta.

„O to přece nejde,“ zvýšila Bábi popuzeně hlas. „Nemělo by se jim hlavně dovolit, aby lidem účtovali takové peníze. To je prostě obyčejná zlodějna.“

„Já jenom nevím, jak to může být zlodějna, když jim nakonec stejně nezaplatíte,“ trvala na svém Magráta.

„Já nikdy za nic neplatím,“ prohlásila Bábi. „Mě lidi nikdy platit nenechají. Nemůžu přece za to, že mi lidi pořád něco dávají, co? Jdu jen tak po ulici a z domů vybíhají lidi s čerstvě pečenými koláči a mladým pivem nebo starými šaty, které vypadají, jako by je ani nikdo neměl na sobě. ‚Ale paní Zlopočasná, vezměte si prosím tenhle košík vajec,‘ říkají. Lidi jsou strašně hodní. Chovej se k lidem slušně, a oni se budou chovat slušně k tobě. Budou k tobě uctiví. Být čarodějkou,“ prohlásila na závěr s neochvějnou jistotou, „to znamená, že člověk nemusí za nic platit.“

„Koukněme se, co to tady máme?“ ozvala se Stařenka a vytáhla malý balíček. Rozbalila ho a zjistila, že je v něm několik tvrdých hnědých koleček.

„A hele,“ prohlásila Bábi Zlopočasná, „to abych se jim omluvila. „To je ten proslulý trpasličí chleba, na to vezmi jed. A ten oni nedají jen tak někomu!“

Stařenka uhodila hnědým kotoučem o bok člunu. Ozval se zvuk podobný tomu, který vydá dřevěné pravítko, když ho položíte na okraj lavice a brnknete na ně — takové duté boioiong.

„Říká se, že nikdy neoschne, i když ho budeš skladovat celé roky,“ sdělovala Bábi.

„Dodá ti dost energie na celé dny a noci chůze,“ dodávala Stařenka.

Magráta se natáhla dopředu, vzala jednu hnědou placku do ruky a pokusila se z ní kousek ulomit. Rychle se vzdala.

„A tohle má být k jídlu?“ zeptala se.

„Ó, já si nemyslím, že by byl k jídlu,“ vysvětlovala jí Stařenka. „On je spíš tak nějak k tomu, aby tě…“

„…udržoval v pohybu,“ doplnila ji Bábi. „Říká se, že —“

Umlkla.

Zřetelně slyšely, že se teď do tichého bublání řeky, rušeného jen občasným dopadem vodních kapek padajících z kamenné klenby, vmísilo pravidelné šplouch, šplouch jakéhosi jiného plavidla, které se k nim přibližovalo.

„Někdo nás sleduje!“ sykla Magráta.

Na okraji světelného kruhu vrhaného lucernou se objevily dvě nevelké, zeleně světélkující polokoule. Jak se vzápětí ukázalo, byly to oči malého šedého stvoření, vzdáleně připomínajícího žábu. Tvor seděl obkročmo na kusu dřeva, pádloval rukama a blížil se k čarodějkám.

Doplul až k loďce. Dlouhé, vyzáblé a jakoby lepkavé prsty se sevřely na dřevěném bortu a truchlivý obličej se zvedal, až byl stejně vysoko jako tvář Bábi Zlopočasné.

„Nazdárek,“ zahuhlalo stvoření, já mám dneška narozeniny.“

Všechny tři na něj chvíli v němém úžasu zíraly. Pak Bábi Zlopočasná uchopila jedno veslo a pevnou rukou udeřila obludku do hlavy. Ozvalo se hlasité šplouchnutí následované řadou vzdalujících se kleteb.

„Odporný malý hnusák,“ prohlásila Bábi, když se vydaly na další cestu. „Zdálo se mi, že by mohl dělat potíže.“

„Určitě,“ přikývla Stařenka Oggová. „Vždycky jsou to tihle mrňaví slizouni, na který si člověk musí dávat největší pozor.“

„Jenom by mě zajímalo, co po nás vlastně chtěl?“ zamyslela se Magráta.

Za necelou půlhodinu vyplula loďka z ústí podzemního tunelu a ocitla se v úzké soutěsce, sevřené ze všech stran příkrými útesy. Na kamenných stěnách se třpytil led a na severních římsách se bělaly sněhové návěje.

Stařenka Oggová se s bezelstným výrazem rozhlédla kolem, pak se pohrabala v tajemných záhybech svých mnoha spodniček a vytáhla malou lahvičku. Ozval se bublavý zvuk.

„Vsadila bych se, že tady bude moc krásná ozvěna,“ řekla po chvíli.

„Ať tě to ani nenapadne,“ odpověděla jí přísně Bábi.

„Co ať mě ani nenapadne?“

„Zpívat tu odrhovačku.“

aO čem to mluvíš, Esme?“

„Jestli opravdu hodláš zpívat tu píseň, já vystupuju,“ trvala na svém Bábi Zlopočasná.

„A o jaké písni to medle mluvíš, Esme?“ pokračovala Stařenka s nevinným výrazem v konverzaci.

„Ty dobře víš, o jaké písničce to mluvím,“ odtušila Bábi ledově. „Vždycky se opiješ, vykašleš se na mě a zpíváš tu odrhovačku.“

„Já si žádnou takovou písničku nepamatuju, Esme,“ vytáčela se Stařenka.

„Myslím tu,“ začala se rozpalovat Bábi, „o samičce toho hmyzožravce, která se nedá nikdy nikým… prostě o té… a o všech těch ostatních zvířatech.“

„Aha,“ Stařenčina tvář se v ranním světle rozzářila jako samo sluníčko, „ty myslíš:… ale paní ježková, i když se vám neschová…“

„Tu myslím!“

„Ale to je velmi stará píseň,“ ohradila se Stařenka. „A stejně, v cizích krajích přece lidé nevědí, co ta slova znamenají.“

„No, podle toho, jak je zpíváš ty,“ usekla Bábi, „by snadno poznala, o čem ta písnička je, i ta havěť, co žije na dně kaluží.“

Magráta vyhlédla přes bok loďky. Hřebínky vlnek se tu a tam barvily do bělá a začínaly pěnit. Proud se rozběhl rychleji a plavaly na něm úlomky ledové tříště.

„Je to lidová písnička, Esme,“ trvala na svém Stařenka.

„Pch!“ odpověděla Bábi Zlopočasná. „To bych řekla, že je to lidová písnička! O lidových písničkách vím svoje. Pch! Člověk si myslí, že poslouchá nějakou hezkou písničku třeba o… kukačkách, houslích a slavíkovi, ale pak se ukáže, že je to vlastně o… o úplně něčem jiném,“ dodala se zachmuřeným výrazem. „Lidovým písničkám člověk nesmí věřit. Dovedou být pěkně záludné.“

Magráta odstrčila loďku od velkého balvanu. Proud je pomalu otáčel napříč.

„Znám jednu o dvou modrých ptáčcích,“ zamyslela se Stařenka Oggová.

„Hm,“ řekla Magráta.

„Jo, na začátku to určitě jsou dva modří ptáčci, ale vsadila bych se, že na konci jsou z nich nějaké pochybné metyfóry,“ odsekla Bábi.

„Stařenko?“ ozvala se znovu Magráta.

„Mně stačilo, když mi Magráta vykládala o májkách a o tom všem kolem nich,“ pokračovala Bábi. Pak ale zadumaně dodala: „Docela ráda jsem se vždycky za jarního rána na májky dívala.“

„Mám dojem, že ta řeka začíná být trochu divoká,“ vskočila jí do řeči Magráta.

„Já nevím, proč někteří lidé nemůžou nechat věci tak, jak jsou,“ zabručela Bábi.

„Já ale myslím hodně divoká…“ řekla Magráta a odstrčila loďku od ostrého kamene.

„Poslyš, ona má pravdu,“ rozhlédla se Stařenka Oggová. „Je vážně trochu prudší.“

Bábi vrhla přes Magrátino rameno pohled na řeku před nimi. Hladina se najednou vyrovnala a rozběhla se úctyhodnou rychlostí, jak tomu bývá například těsně před většími vodopády. Loďka se hnala kupředu, odkud k nim dolehlo tlumené dunění.