Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„O vodopádu nám nic neřekli,“ zamračila se Bábi.

„Asi si mysleli, že ho objevíme samy,“ odpověděla jí klidně Stařenka Oggová, která si posbírala svá zavazadla a zvedla Silvera za kůži za krkem ze dna loďky. „Takový průměrný trpaslík je na informace dost skoupý, to ti řeknu. Kromě toho věděli, že máme košťata.“

„Vy máte, “odsekla jí Bábi Zlopočasná. „Nebo tě napadá, jak bych mohla nastartovat v loďce? Tady nemůžu běhat sem a tam, nebo snad ano? A přestaň se pořád tak nesmyslně naklánět, nebo nás ještě —“

„Uhni tou nohou, Esme.“

Loďka se divoce zakývala.

Magráta se chopila příležitosti. Hůlku vytáhla přesně v té chvíli, kdy se přes bok loďky přelila první voda.

„Nebojte se,“ uklidňovala své společnice. „Použiju hůlku. Mám pocit, že už jsem tomu přišla na kloub, takže —“

„Ne!“ vykřikly dvojhlasem Bábi se Stařenkou.

Ozval se hlasitý, vlhký zvuk. Loďka změnila tvar. Změnila i barvu. Teď měla neobyčejně veselý odstín oranžové.

„Dýně!“ zaječela Stařenka Oggová, když tiše klouzala do vln. „Další podělaná dýně!“

Lilith se pohodlněji opřela v křesle. Led po okrajích řeky nebyl tak dobrý jako zrcadlo, ale stačil.

Dobrá. Bledničkovité, předčasně vyrostlé děvče, které by si spíše samo zasloužilo pozornost kmotry sudičky, než aby se sudičkou stalo, a malá starší žena, která vypadá jako venkovská pradlena, opíjí se a zpívá nestydaté písničky. A kouzelná hůlka, s níž ta hloupá holka neumí zacházet.

Dotklo se jí to. Více než to, skoro ji to ponižovalo. Desideráta s paní Gogolovou by určitě dokázaly víc než tyhle. Síla Člověka se mimo jiná pozná i podle síly jeho nepřátel.

Samozřejmě, ještě tam byla ona. Po tolika letech…

Jistě. Tomu rozuměla. Protože ony musely být tři. Tři, to bylo v pohádkách velmi důležité číslo. Tri přání, tři princezny, tři kůzlátka, tři hádanky… Tři čarodějky. Dívka, matka a… ta třetí. To přece byla pohádka, která patřila k těm nejstarším.

Esme Zlopočasná nikdy pohádkám nerozuměla. Nikdy také nechápala, jak skutečné mohou některé odrazy být. Kdyby to pochopila, byla by dnes asi vládla světu.

„Vy se pořád jen díváte do těch zrcadel,“ ozval se nedůtklivý hlas. „Jak já to nenávidím, když se pořád jen díváte do těch zrcadel!“

Aga [15] Pozn. překl: Je poněkud zvláštní, když se princ v podobném příběhu jmenuje Aga, ale slibuji, že se to nakonec vysvětlí. se rozvalil do křesla v rohu, přičemž jeho oblek z černého hedvábí tiše zašustil. Lilith by za normálních okolností do svého zrcadlového království nikoho nepustila, ale technicky vzato, byl to přece jen jeho zámek. Kromě toho byl Aga tak roztěkaný a hloupý, že si nebyl s to uvědomit, co se děje. Na to ostatně dohlédla. Alespoň si to donedávna myslela. Ale zdálo se, že v poslední době si Aga začíná některé věci spojovat…

„Vůbec nechápu, proč musíte pořád dělat něco takového,“ zakňoural. „Já si vždycky myslel, že při čarování se jen tak ukáže a fíííí.“

Lilith si vzala klobouk, postavila se před zrcadlo a pečlivě si ho nasadila.

„Tahle cesta je jistější,“ odpověděla mu. „Je soběstačná. Když se používají zrcadlová kouzla, nepotřebujete se spoléhat na nikoho jiného, jen na sebe. Proto také nikdy nikdo nedobyl svět s pomocí magie… zatím. Pokoušejí se ji získat… odjinud. A vždycky se za to musí platit. Ale když člověk používá zrcadla, není závislý na ničem, jen na vlastní duši.“

Z okraje klobouku si stáhla přes obličej hustý závoj. Když opustila bezpečí zrcadel, dávala přednost soukromí závoje.

„Já zrcadla nenávidím,“ zamumlal Aga.

„To proto, že říkají pravdu, milý hochu.“

„Pak je to krutá magie.“

Lilith upravila závoj do tvaru, který jí vyhovoval.

„To jistě. Když pracuješ se zrcadly, je veškerá moc jen tvá, pramení z tebe. Odjinud ji získat nemůžeš,“ přikývla.

„Ta žena v močálech ji čerpá z močálů,“ zavrtěl hlavou Aga.

„Tak. Ale ta síla si ji jednoho dne vezme zpět. Vůbec nechápe, co vlastně dělá.“

„A vy ano?“

Pocítila záchvěv pýchy. Vždyť on byl jízlivý! Odvedla skutečně pěkný kus práce.

„Rozumím podstatě příběhů,“ odpověděla mu, „a to mi stačí.“

„Ale nepřivedla jste mi tu dívku,“ zakňoural Aga. „Slíbila jste mi ji. Pak bude konečně po všem, já budu moci spát ve skutečné posteli a už nebudu žádnou zrcadlovou magii potřebovat…“

„Takže ty už máš magie dost?“ zeptala se Lilith nasládle. „Chtěl bys, abych s tím přestala? To je ta nejjednodušší věc na světě. Vytáhla jsem tě z bahna, chtěl bys, abych tě tam hodila zpět?“

Tvář mu naplnila panika.

„Tak jsem to nemyslel! Já jenom… nemůžu se dočkat, až bude všechno skutečné. Říkala jste, že stačí jeden jediný polibek. Nedokážu pochopit, proč je to tak těžké zařídit…“

„Správný polibek ve správný čas,“ odpověděla mu Lilith. „Musí to být v ten pravý čas, jinak to nebude nic platné.“ Usmála se. Viděla, jak se chvěje. Trochu to bylo chtíčem, z největší části strachem a zbytek měla na svědomí dědičnost.

„Neboj se,“ uklidňovala ho. „Nemůže se to nestát.“

„A co ty čarodějky, které jste mi ukázala?“

„Ty? Ty jsou jen… součástí příběhu. S těmi si nelam hlavu. Příběh je sám pohltí. A ty ji nakonec dostaneš, protože je to psáno. Nebude to krásné? A teď… nepůjdeme? Myslím, že tě očekávají vladařské povinnosti.“

Pochopil její narážku. Byl to vlastně příkaz. Vstal, nabídl jí rámě a bok po boku se vydali do audienční síně.

Lilith byla na Agu pyšná. Jistě, byl tady ten jeho poněkud choulostivý noční problém, způsobený tím, že jeho duševní pole ve spánku nebezpečně sláblo, ale to nebyla ta hlavní potíž. Další komplikací byla zrcadla, která ho ukazovala v jeho skutečné podobě, ale to vyřešila jednoduše tím, že dala rozbít zrcadla v celém širém okolí s výjimkou těch svých. A nakonec jeho oči. S jeho očima nedokázala udělat nic. Neexistuje prakticky žádná magie, která by dokázala změnit něčí oči. Jediné, co ji nakonec napadlo, bylo nasadit mu na ně brýle s tmavými skly.

I tak to byl opravdový triumf. A on jí byl tak vděčný. Bude na něj hodná.

Pro začátek z něj udělá opravdového muže.

Druhý největší vodopád na Zeměploše objevil v roce Otáčejícího se kraba proslulý cestovatel Guy de Yoyo [16] Pozn. autora: Pochopitelně, že v minulých staletích ten vodopád denně objevovalo bezpočet trpaslíků, trollů, domorodých obyvatel, lovců, stopařů i lidí, kteří zabloudili v okolí. Jenže oni nebyli cestovatelé, a proto se to nepočítá. . Na břehu řeky, kus cesty pod ním, seděla u malého ohně Bábi Zlopočasná a z mokrého ručníku, který měla přehozený přes ramena, jí stoupala jemná pára.

„No dobrá, ale podívej se na to z té lepší stránky,“ říkala jí právě Stařenka Oggová. „Alespoň se mi podařilo udržet najednou jak svoje koště, tak tebe. A Magráta měla svoje. Jinak už bychom si prohlížely ten vodopád odspoda.“

„Možná že by to bylo lepší. Ona v tom hledá lepší stránku!“ Bábiny oči se téměř krvelačně zaleskly.

„Vždyť to bylo nádherné dobrodružství, fakticky,“ dodávala Stařenka a vrhla na Bábi úsměv plný odhodlání. „Jednoho dne na to budeme ještě rády vzpomínat.“