Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„No to jsem zvědavá,“ ušklíbla se Bábi.

Stařenka si otřela dlouhé škrábance, které měla na paži. Silver, hnaný neselhávajícím pudem sebezáchovy vlastním každé kočce, se vydrápal po těle své paní a jediným mohutným skokem z vrcholu jejího klobouku se přenesl do bezpečí. Teď spal vedle ohně a snil své kocouří sny.

Po nebi přeletěl stín. Byla to Magráta, která pročesávala říční břehy směrem po proudu.

„Myslím, že jsem našla skoro všechno,“ oznámila jim, když přistála. „Tady je, Bábi, vaše koště. A taky… hůlka.“ Na tváři se jí objevil rádobyodvážný úsměv. „Na jednom místě vystupovala na hladinu řeky řada malých dýněk, podle toho jsem ji našla.“

„Měly jsme opravdu štěstí, to vám tedy řeknu,“ dodávala jí sebedůvěry Stařenka. „Slyšíš to, Esme? Takže jídlo nám v žádném případě chybět nebude, to je, co?“

„Taky jsem našla košík, ve kterém zbyl trpasličí chléb,“ dodávala Magráta, „i když mám strach, jestli se nerozmočil.“

„To určitě ne, věř mi,“ uklidnila ji Stařenka Oggová. „Trpasličí chleba je nezničitelný. Fajn, fajn,“ řekla spíš sama pro sebe a znovu si sedla k ohni. „Je to vlastně, jako kdybychom si udělaly takový malý piknik, co? Oheň hezky praská… a to překrásné okolí… Vsadila bych se, že třeba v Jakazačistánu nebo nějaké jiné zemi žije spousta lidí, kteří by dali nevímco za to, kdyby teď mohli být na našem místě…“

„Jestli okamžitě nepřestaneš být tak veselá, Gyto Oggová, budu ti muset plesknout jednu za ucho,“ zašklebila se na ni Bábi Zlopočasná.

„ Jseš si jistá, že na tebe neleze nachlazení?“ starala se Stařenka Oggová.

„Právě dosychám,“ zasupěla Bábi Zlopočasná. „Zevnitř.“

„Podívejte se, já se vám vážně omlouvám,“ řekla Magráta. „Povídám, že je mi to lítol“

Sama si však v duchu říkala, že vlastně neví proč. Ta loďka, to přece nebyl její nápad. Ona tam ten vodopád nepostavila. Ona dokonce seděla tak, že ani nemohla vidět, že se k němu blíží. Přeměnila loďku v dýni, ale ani to nechtěla. To se přece mohlo stát každému.

„Taky se mi podařilo zachránit Desiderátiny zápisníky,“ dodala.

„No to je skutečně skvělé,“ přikývla Stařenka Oggová. „Teď aspoň víme, kde jsme se ztratily.“

Rozhlédla se kolem. Tu nejhorší část hor měly za sebou, ale pořád ještě se kolem nich tyčila vysoká skaliska a vysokohorské louky, na nichž se bělal sníh. Odněkud z dáli k nim vítr donesl cinkání ovčích zvonků.

Magráta rozložila mapu. Byla pomačkaná, vlhká a poznámky, které na ni byly dodatečně připsané, se rozpily. Opatrně ukázala na nejrozmazanější kousek.

„Myslím si, že jsme tady,“ řekla.

„To ti tedy řeknu,“ pokývala hlavou Stařenka Oggová, která měla o mapách ještě nejasnější představu než Bábi Zlopočasná, a upřela pohled na místo, kde měla Magráta položený prst, „že je úžasné, jak se na takový malý kousek papíru vůbec všechny vejdeme.“

„Řekla bych, že v téhle situaci by bylo nejlepší sledovat řeku,“ pokračovala Magráta. „Stejně tady není žádná jiná cesta, po které bychom se mohly pustit,“ dodala rychle.

„Předpokládám, že jsi nenašla můj vak?“ zeptala se Bábi Zlopočasná. „Měla jsem v něm osobní potřeby.“

„Ten se musel potopit jako kámen,“ prohlásila Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se postavila jako generál, který právě dostal zprávu, že jeho armáda byla v bitvě druhá.

„Tak jdeme,“ řekla. „Kudy teď?“

Kudy teď — to byl prales, temný a divoce jehličnatý. Čarodějky nad ním letěly mlčky. Tu a tam bylo vidět malé chaloupky, napůl ukryté pod stromy. Občas se nad pochmurnou krajinou zvedaly šedivé útesy, zahalené mlhou pozdního odpoledne, které čněly z lesní pustiny. Jednou nebo dvakrát proletěla trojice kolem hradů, pokud by se člověk odhodlal těm stavbám tak říkat; vypadaly spíš, jako kdyby vyrostly z krajiny, než jako něco, co vybudovala lidská ruka.

Byla to krajina, kterou využívá určitý druh příběhů a bájí, ten druh, který zahrnuje vlky, česnek a vyděšené dívky. Příběhy plné temnot a žízně po krvi, příběhy, jejichž kožnatá křídla pleskají na pozadí měsíce…

„Der flabberghast,“ zabručela Stařenka.

„Cože?“ obrátila se k ní Magráta.

„To je v cizí řeči netopýr.“

„Netopýry jsem měla vždycky ráda,“ rozjasnil se Magrátě obličej, „je mi jedno jaký druh.“

Čarodějky zjistily, že bez jakékoliv dohody se jejich košťata v letu přiblížila co nejvíce k sobě.

„Dostávám hlad,“ oznámila svým dvěma společnicím Bábi Zlopočasná. „A byla bych ráda, kdyby nikdo nemluvil o dýních.“

„Máme ještě trpasličí chleba,“ navrhla jí Stařenka…

„Trpasličí chleba je tady vždycky,“ odsekla jí Bábi. „Já bych dala přednost něčemu, co bylo uvařeno letos, pokud se k tomu můžu vyjádřit.“

Minuly další hrad, který se vypínal na samém vrcholu pustého skaliska.

„Ze všeho nejvíc bychom teď potřebovaly nějaké malé, útulné městečko,“ řekla Magráta.

„To jo,“ souhlasila Stařenka Oggová, „ale bude nám muset stačit támhleto dole.“

Tři páry očí se upřely naznačeným směrem. Nebyla to ani tak vesnice, jako spíš chomáč domků, seskupených kolem několika velkých stromů. Vypadala stejně pochmurně jako její pusté okolí, ale stíny hor se už natahovaly napříč nehostinnou krajinou a vzhled země pod trojicí čarodějek v cestovatelkách z jakéhosi tajemného důvodu nevyvolával touhu po tom pokračovat v nočním letu.

„Nemůžu říct, že by tam dole bylo nějak zvlášť živo,“ komentovala pohled Bábi.

„Asi tady chodí spát se slepicemi,“ pokrčila rameny Stařenka.

„Vždyť ještě ani nezapadlo slunce,“ nezdálo se to Magrátě. „Možná že bychom měly zaletět do toho hradu?“

„Raději ne,“ odmítla její návrh Bábi zamyšleně a bylo jasné, že mluví za všechny. „Víme, kde je naše místo.“

Nakonec tedy přistály na plácku, který se tvářil jako vesnická náves. Někde vzadu za domy zaštěkal pes. Na několika domech najednou s třesknutím zapadly okenice.

„Jsou velmi přátelští,“ zabručela Bábi. Došla k velké budově, nad jejímž vchodem visel vývěsní štít zašlý časem až k nečitelnosti. Pěstí několikrát udeřila do dveří.

„Otevřete!“ dožadovala se. „Ne, takhle ne,“ zarazila ji Magráta. Přistoupila ke dveřím a opatrně na ně zaklepala. „Promiňte, prosím. Bona fide poutníci.“

„Bona co?“ vypoulila na ni oči Stařenka.

„To se tak říká,“ vysvětlovala jí Magráta. „Každý hostinec musí otevřít bona fíde poutníkům a poskytnout jim to nejnutnější.“

„Vážně?“ zeptala se Stařenka se zájmem. „Tak to je něco, co by si měl člověk pamatovat.“

Dveře zůstávaly zavřené.

„Pusťte,“ protlačila se Stařenka mezi Bábi a Magrátou. „Znám trochu cizozemsky.“

„Otevřetes vous, gunga din, čop, čop, pěkně sakra šnel,“ řekla.

Bábi Zlopočasná ji pozorně poslouchala.

„Tak tohle je cizozemská řeč?“

„Můj vnuk Štěpán je námořník,“ odpověděla jí Stařenka s převahou. „Divila by ses, kolik slov, která tady nikdo neslyšel, se v cizině naučil.“

„To věřím,“ přikývla Bábi. „Doufám, že alespoň některá z nich se dají použít v rozhovoru s obyčejným cizozemcem.“