Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Znovu zabušila na dveře. Tentokrát se pomalu pootevřely a ve škvíře se objevil bledý obličej.

„Promiňte —“ začala Magráta.

Bábi se do dveří jednoduše opřela. Majitel tváře je držel zevnitř; slyšely, jak podrážky jeho bot skřípají na kamenné podlaze, když ho Bábi pomalu odtlačovala ke stěně.

„Nechť požehnání navštíví tento dům,“ prohlásila Bábi jen tak koutkem úst. Pro čarodějku to byla vždycky dobrá zahajovací věta. Lidé si při ní většinou uvědomili, co jiného by jejich dům mohlo navštívit, a to jim připomnělo čerstvě pečené koláče, z pece vytažený chléb nebo nepotřebné zánovní šaty, na které by si možná jinak vůbec nevzpomněli.

Jenže jak se zdálo, požehnání bylo jednou z mála věcí, které už tenhle dům navštívily.

Byl to opravdu jakýsi hostinec. Ani jedna z čarodějek však během svého života neviděla tak bezútěšné místo. Ale i tak tam bylo skoro plno. jf a lavicích kolem stěn sedělo množství dalších bledých lidí a všichni upírali pohledy na tři nově příchozí.

Stařenka Oggová zhluboka nasála vzduch.

„A sakra,“ prohlásila. „A teď mi vykládejte něco o česneku.“ Byla to pravda. Po místnosti byly rozvěšeny celé věnce česneku — pod stropem, po stěnách i nad stoly.

Stařenka kývla na bledého muže za výčepem.

„Dober tág, skvělý chlap. Trois pivos, naval sjuda, pour favour, ham ham, smotri.“

„Co s tím má co dělat nějaký sud?“ dotazovala se Bábi.

„To je cizozemsky, že máme žízeň a hlad a že jsme tři,“ nezaváhala Stařenka ani vteřinu.

„Řekla bych, že to znamená bůhví co,“ zasmušila se Bábi. „Skoro bych se vsadila, že si to vymýšlíš.“

Hospodský, operující podle základního předpokladu, že valné procento lidí, kteří vejdou do hostince, tam jde proto, aby ukojilo žízeň a hlad, donesl k jejich stolu tři piva.

„Vidíš?“ rozzářila se Stařenka vítězoslavně.

„Mně se nelíbí, jak se na nás všichni dívají,“ řekla Magráta, zatímco Stařenka vesele štěbetala na užaslého hostinského ve svém osobním esperantu. „Támhleten mužský se na mě ušklíbl.“

Bábi Zlopočasná si opatrně sedla na lavici a při tom úzkostlivě dbala na to, aby byla ve styku s dřevem co nejmenší část její anatomie. Bylo to pro případ, že by slovo cizozemský znamenalo mimo svůj základní význam i to, že je to nakažlivé.

„No prosím,“ nafoukla se Stařenka, když se na stole objevil podnos. „Nic na tom není. Stačilo mu nadávat tak dlouho, dokud mi neporozuměl.“

„Vypadá to odporně,“ Bábi pohrdlivě ohrnula rty.

„Česneková klobása a česnekový chleba,“ pomlaskávala si zálibně Stařenka. „To miluju.“

„Měly bychom si dát také nějakou čerstvou zeleninu,“ nadhodila Magráta — specialistka na zdravou výživu.

„Už se stalo,“ odpověděla jí spokojeně Stařenka a ukrojila si pořádný kus klobásy, jejíž aroma vhánělo slabším jedincům slzy do očí. „Je v tom spousta česneku,“ vysvětlovala, „a taky mám dojem, že jsem támhle na polici zahlédla něco jako nakládané cibulky.“

„Ano? V tom případě budeme dnes v noci potřebovat dva pokoje,“ prohlásila Bábi s kamennou tváří.

„Tři,“ přidala se rychle Magráta.

Rozhodla se riskovat, zvedla oči a znovu se rozhlédla po místnosti. Mlčící vesničané je upřeně pozorovali a ve všech těch pohledech se zračilo něco, co se nedalo nazvat jinak než smutek plný naděje. Je pochopitelné, že každý, kdo trávil většinu času ve společnosti Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové, byl zvyklý, že na něj téměř neustále někdo zírá; obě starší představitelky čarodějného řemesla dokázaly vyplnit jakýkoliv prostor naprosto beze zbytku. Taky bylo pravděpodobné, že lidé v tomhle koutě světa, obklopeném hlubokými lesy a divokými skalami, nevídali cizince často. Navíc je třeba přiznat, že pohled na Stařenku Oggovou konzumující s neobyčejnou chutí klobásu by možná překonal i její parádní číslo — pojídání nakládaných cibulek.

Ale i tak… ti lidé na ně přece jen zírali velmi zvláštním způsobem…

Zvenčí, odněkud z lesů, sem dolehlo vlčí vytí.

Přítomní vesničané se v tom okamžiku roztřásli jako jeden muž. Majitel hostince k nim mumlavým hlasem krátce promluvil. Vzápětí potom všichni současně, vstali, jako kdyby ten úkon secvičovali za dlouhých zimních večerů, a hrnuli se ke dveřím. Bylo vidět, že i venku mají sklon udržet se v co nejtěsnějším houfu. Jakási stará žena se na okamžik zastavila vedle Magráty, položila jí ruku na rameno, se soustrastným výrazem smutně pokývala hlavou, ztěžka si povzdechla a následovala ostatní. Ale Magráta byla zvyklá i na takové věci. Lidé ji často litovali, když ji viděli ve společnosti Bábi Zlopočasné.

Nakonec se k nim přišoural hostinský se zapálenou loučí a posuňky jim naznačil, aby ho následovaly.

„Jak jsi mu to vysvětlila s těmi postelemi?“ zeptala se Magráta.

„Já mu řekla ‚ča ca, mejsije, zimmer frei my drei, halí belí, hop hop‘,“ vysvětlila jí s přehledem Stařenka.

Bábi si to polohlasem zkusila zopakovat a pak přikývla.

„Je vidět, že se ten tvůj hoch vyzná, to mu přiznám,“ řekla nakonec.

„On tvrdí, že to funguje vždycky,“ rozzářila se Stařenka.

Nahoře byly opravdu dva pokojíky, ke kterým se muselo vystoupat po dlouhém, úzkém a skřípajícím dřevěném schodišti. A Magráta dostala jeden pro sebe. Jak se zdálo, přál si to tak i hospodský. Přesněji řečeno byl v tomto bodě velmi důrazný.

Přála si, aby byl tak pečlivě nezavíral okenice.

Magráta byla zvyklá spát při otevřeném okně. Takhle bylo v pokojíku příliš tma a dusno.

No a co, pomyslela si, já jsem kmotřička sudička. Bábi se Stařenkou, to je jen můj doprovod.

S otráveným výrazem se na sebe dívala do malého popraskaného zrcadla, které viselo na stěně pokojíku, a naslouchala zvukům, které sem zcela zřetelně pronikaly slaboučkou stěnou z vedlejšího pokoje.

„Proč otáčíš to zrcadlo ke stěně, Esme?“

„Nemám prostě ráda, když na mě tak zírají.“

„Ale vždyť ony na tebe zírají jen tehdy, když zíráš ty na ně.“

Chvilka ticha a pak: „Poslyš, k čemu je tady ta kulatá věc, nevíš?“

„No, já bych řekla, Esme, že to má být polštář.“

„Pch! Tomu já tedy polštář neříkám. A nemají tady dokonce ani pořádné přikrývky. Co myslíš, jak se tomu asi říká?“

„Mám dojem, že se tomu tady říká paplón.“

„ My u nás tomu tedy říkáme štepdeka. Pch!“

Delší odmlka. Pak:

„Vyčistila sis zub?“

Další pauza.

„Brr, Esme, ty máš nohy jako led, to ti tedy řeknu. Máš je úplně tuhé.“

„To tedy ne. Mám je pěkně teplé a jako ve vatě.“

Ticho. Najednou:

„Boty! Tvoje boty! Ty máš na nohou boty!“

„No to bych řekla, Gyto Oggová, že mám na nohou boty.“

„A šaty! Vždyť ty jsi se ani nevysvlekla!“

„V cizích zemích člověk nikdy nemůže být dost opatrný. Mohlo by tady být všechno možné to… tamto, jak se to’… breberky… a všechno to leze kolem… tady-havěť…“

Magráta vklouzla pod… jakže se to jmenuje? — paplón a pokoušela se usnout. Bábi Zlopočasné stačila jedna hodina spánku denně, zatímco Stařenka Oggová by dokázala usnout i vestoje.

„Gyto? Gyto! GYTO!“