Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

To, co řekla paní Příjemné, totiž vyčetla z misky jambaláji, kterou si připravila dávno předtím.

Magráta ležela s kouzelnou hůlkou pod polštářem. Vznášela se v tom zvláštním nehmotném stavu mezi bděním a spánkem.

Ona byla zaručeně ta nejsprávnější osoba, která měla zdědit hůlku. O tom nebylo pochyb. Někdy — ale zvláště když byla pod jednou střechou s Bábi Zlopočasnou a snažila se takovým myšlenkám vyhnout co největším obloukem — vážně přemýšlela o tom, jaký vztah k čarodějnictví její dvě společnice opravdu mají. Zdálo se jí, že obě starší čarodějky většinou nic kouzelného ani nezajímá, že se tím prostě nechtějí unavovat.

Vezměte si například léčitelství. Magrata věděla, že je mnohem lepší ve znalosti rozeznávání a používání léčivých bylin než ty dvě. Po staré Dobračce Sejkonopné, své předchůdkyni, v jejímž domku dnes žila, zdědila řadu obsažných knih a ona sama do nich připsala několik velmi důležitých poznatků, které si ověřila v praxi. Mohla by lidem vykládat věci! Kdyby se jim rozhodla vyprávět například o takovém čertkusu lesním bradavičnatém, zajímalo by je to jistě tak, že by od ní houfně prchali. Možná proto, aby to rychle oznámili dalším. Ovládala dílčí destilaci a dvojitou destilaci a taky věci, při kterých bylo potřeba sedět celou noc u kahanu a hlídat a řídit se barvou plamene pod křivulí. Zdokonalovala se v tom.

A Stařenka zatím na všechno předepisovala horkou placku, ať už hořčičnou nebo křenovou nebo bůhvíjakou, a velkou sklenici toho, co pacient nejraději pil. Stařenka totiž vycházela ze zásady, že když už má být člověk nemocný, měl by si to pořádně užít. (Magráta svým pacientům alkohol zakazovala, protože škodí játrům, a když zjistila, že některý z jejích pacientů neví, co alkohol dokáže s játry, věnovala nějakou tu hodinku na to, aby mu to jaksepatří vysvětlila.) A Bábi… ta většinou dala lidem láhev obarvené vody a řekla jim, že se od té chvíle cítí mnohem lépe.

Magráty se ovšem nejvíc dotýkalo, že oni se většinou opravdu lip cítili.

Co mělo tohle společného s čarodějným uměním?

Zato s kouzelnou hůlkou, pomyslela si, může být všechno jiné. S kouzelnou hůlkou můžete udělat pro lidi mnoho dobrého, čáry tady přece byly od toho, aby vylepšily život lidem. Tímhle si byla Magráta v načechraném růžovém budoáru svého srdce jistá.

Znovu pomalu klesla pod hladinu spánku.

Zdal se jí zvláštní sen. Nikdy po tom se o něm nikomu nezmínila, protože… no, prostě o takových věcech se nemluví.

Zdálo se jí, že ji v noci probudilo strašlivé ticho, a proto vstala, aby se u okna nadýchala čerstvého vzduchu. A když procházela kolem zrcadla, zahlédla v něm pohyb.

Nebyla to její tvář, vypadala jako obličej Bábi Zlopočasné. Obličej se na Magrátu usmál — mnohem příjemněji a přátelštěji, než se na ni Bábi kdy zasmála, pomyslela si Magráta — a zmizel. Lesklý povrch zrcadla se nad tváří zavřel jako vodní hladina.

Spěšně se vrátila do postele a pak už ji probudil až zvuk dechové kapely, která vyhrávala melodie složené se samého es-tata, m-papa a ufa-ufa. Venku jásali a smáli se lidé.

Magráta se rychle oblékla, vyšla na chodbu a zaklepala na dveře starších čarodějek. Žádná odpověď. Zkusila kliku.

Teprve když s ní několikrát pořádně zalomcovala, převrátila se s hlasitou ranou židle, která pod ní byla vzepřená zevnitř a měla posloužit jako bezpečnostní pojistka proti taškářům, pobertům, jakož i jiným nočním nenechavcům.

Na jedné straně postele vyčnívaly zpod přikrývky boty Bábi Zlopočasné. Hned vedle nich bylo vidět bosé nohy Stařenky Oggové, která v noci „cestovala“ sem a tam a nakonec skončila u tepla. Při jejich decentním pochrupování nadskakovalo v pravidelných intervalech porcelánové umyvadlo na toaletce; to už nebyl zmatený neuspořádaný chrapot někoho, kdo chce utrhnout pár minut dřímoty, ale vytříbené plnonosé chrápání spravedlivého člověka, který spí s přesvědčením, že noc je ještě mladá.

Magráta zaklepala na podrážku Bábiny boty.

„Hej, probuďte se! Něco se děje.“

Probouzející se Bábi Žlopočasná, to byl nezapomenutelný pohled, který navíc mnoho očí nespatřilo.

Myšlenky většiny lidí, kteří se probouzejí, pomalu zrychlují v kontrole základních systémů — kdo jsem, kde jsem, kdo je ten chlap/ženská vedle mě, proboha, kde jsem vzal tu policajtskou čepici, co jsem to vlastně dneska v noci vyváděl?!

A to všechno jen proto, že jsou lidé zmítáni Pochybnostmi. To je ten motor, který je pohání životem. Je to gumový svazek v modelovém letadélku jejich duše a oni tráví část života tím, že ho natáčejí, dokud se nazauzlí. Časné ráno je ta nejhorší doba — nastává tady ten krátký okamžik paniky v případech, že jste v noci na čas odpluli do neznáma a na vaše místo se vetřelo něco jiného. Něco takového se Bábi Zlopočasné nikdy nestalo. Ta přecházela z hlubokého spánku přímo na plný výkon všech šesti válců. Nikdy nemusela hledat sama sebe, protože při sobě stála v každé situaci.

Bábi zavětřila. „Něco se pálí,“ prohlásila.

„Oni si udělali i oheň,“ vysvětlovala jí Magráta.

Bábi zavětřila podruhé.

„A to na něm pálí česnek?“

„No, pálí. Nedokážu si představit proč. Strhali taky všechny okenice z oken, pálí je na návsi a tančí kolem ohně.“

Bábi Zlopočasná strčila Stařenku Oggovou loktem do žeber.

„Ty, probuď se.“

„Zosetoproš?“

„Celou noc jsem pomalu nezamhouřila oka,“ postěžovala si Bábi Magrátě, „s tím, jak ta chrápe.“

Stařenka Oggová opatrně vyhlédla zpod přikrývky.

„Je tak brzo ráno, že je brzo i na to, aby bylo brzo ráno,“ zabrumlala a chystala se znovu zalézt pod deku.

„Přestaň a vylez,“ prohlásila Bábi. „Potřebujeme tvoje jazykové znalosti.“

Majitel hostince mával pažemi nahoru a dolů a pobíhal v kruzích kolem. Ukázal na hrad, jehož pochmurné věže se tyčily nad vrcholky temného lesa. Chvíli zuřivě sál vlastní předloktí a pak upadl na zem na záda a zavřel oči. Nakonec vstal a s očekáváním se zadíval na Stařenku Oggovou, zatímco za ním vesele plápolal obrovský oheň z česneku a dřevěných okenic.

„Ne-e,“ odpověděla mu Stařenka po chvíli. „Furt nekomprehenduju, prošeptána.“

Muž vstal a oprášil si prach z kožených kalhot.

„Chce nám, myslím, naznačit,“ řekla Magráta, „že někdo umřel. Nejspíš někdo v tom hradě.“

„No, musím říct, že jak se zdá, všichni se z toho velice radují,“ prohlásila Bábi Zlopočasná pohoršené.

Ve slunci nového dne vypadalo městečko mnohem veseleji. Čarodějkám všichni mávali a smáli se na ně.

„Asi jim umřel domácí, co žil na hradě,“ zamyslela se Stařenka Oggová. „A myslím, že se nám snaží naznačit, že to byl nějaký krvežíznivý ptáček a pěkně je vysával.“

„Aha. To bude asi ono.“ Bábi se uklidnila, zamnula si ruce a vrhla pohled na prostřený stůl, který někdo vytáhl z hostince ven na sluníčko. Zálibně přeletěla očima připravenou snídani. „Musím říct, že s jídlem se znatelně polepšili. Podej mi chleba, Magráto.“

„Všichni se usmívají a mávají nám,“ rozhlížela se Magráta. „A podívejte se na ty dobroty!“

„To se přece dalo čekat,“ odpovídala jí Bábi plnými ústy. „Mají nás tady teprve jednu noc a už jim dochází, jaké je potkalo štěstí, když můžou být laskaví k čarodějkám. Tak a teď mi pomoz sundat víčko z toho medu.“