Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Pod stolem seděl Silver a myl se.

Upíři vstávali z mrtvých, z hrobů i ze zatuchlých krypt, ale ani jedinému se zatím nepodařilo vstát z kočičího žaludku.

Drahý Jasoni a všichni v č. 21, v č. 34, v č. 15, v č. 87, a v č. 61, ale ne v č. 18, dokud nevrátí tu mísu, co si ode mě půjčila, a ne že ne, ať si říká co chce.

No tak jsme dorosily až sem, že je to ale lán cesty, neptejte se mě na dýjně, ale zatím nic vážného. Nakrýslila jsem vám oprásek místa, kde jsme noclehyrovaly neska v noci, a uďála sem vám křížek u okna, co jsme spaly v tom pokoji. Počasý —

„ Co to tam děláš, Gyto? My jsme připravené na další cestu.“

Stařenka Oggová zvedla hlavu a tvář měla zrůzněnou soustředěním.

„No, myslela jsem, že napíšu našemu Jasoňovi. Vždyť víš, aby si nedělal starosti. Tak jsem mu nakreslila tuhle hospodu na kus papundeklu a tuhle mejsije to dá někomu, kdo pojede naším směrem. Nikdy nevíš, třeba to dojde.“

— zatím ulejzá.

Stařenka se zahryzla do konce tužky. Nebylo to poprvé v dějinách vesmíru, kdy člověku, ke kterému mluvené slovo přicházelo stejně snadno jako sen, vyschla inspirace v okamžiku, kdy byl postaven tváří v tvář psacímu náčiní a několika linkám na rubu pohlednice.

No to bude pro zatím všechno, brzo napýchu napýšu znova. MÁMA. P.S. Kocour nějak není ve své kůži, asi mu to cizozemsko leží v žaloudku.

„Tak jdeš, Gyto? Magráta už mi startuje koště.“

P.P.S. Bábi posílá mnoho pozdravůch.

Stařenka Oggová se s pocitem dobře vykonané práce pyšně narovnala. [18] Pozn. autora.: Stařenka Oggová zaslala rodině takových pohlednic celou řadu, ale první z nich přišla několik dnů po Stařenčině návratu. To je prostě tradice a děje se to tak od nepaměti v celém vesmíru.

Magráta doběhla na kraj návsi a zastavila se.

Opodál se shromáždila velká skupinka vesničanů, kteří si prohlíželi ženu s nohama. Chovali se sice velmi slušně a s porozuměním, ale z nepochopitelného důvodu jí to připadalo o to horší.

„Víte, ono to totiž neletí, dokud se s tím neběží velmi rychle,“ vysvětlovala, a už když ta slova říkala, uvědomila si, jak nesmyslně musí znít, zvláště když je slyšíte v cizím jazyce, „Myslím, že se tomu říká letmý start.“

Zhluboka se nadechla, soustředila se a znovu se rozeběhla.

Tentokrát zabralo. Zazmítalo se jí v rukou. Štětiny se naježily. Podařilo se jí převést ho na neutrál, než s ní smýklo ze země. Jednu věc bylo třeba o koštěti Bábi Zlopočasné říci — patřilo k těm opravdu staromódním, postaveným ještě za dnů, kdy se košťata stavěla tak, aby vydržela, a ne aby je do deseti let prožral červotoč tak, že se rozpadla. To znamenalo, že možná potřebovalo trochu delší čas k nastartování, ale když už jednou chytlo, tak nemámilo čas a vyrazilo.

Magráta kdysi uvažovala o tom, že se Bábi Zlopočasné pokusí vysvětlit celou složitou symboliku čarodějných košťat, ale pak od toho upustila. Měla nejistý pocit, že by to dopadlo ještě hůř než jejich debata o symbolice májek.

Odlet se trochu opozdil. Vesničané trvali na tom, že jim musí dát na rozloučenou malé dárky, převážně potraviny. Stařenka Oggová pronesla řeč, které sice nikdo nerozuměl, ale po jejímž ukončení všichni zajásali. Silver, který si každou chvilku hlasitě odříhl, se vsunul na své obvyklé místo mezi štětinami Stařenčina koštěte.

Když vzlétly nad koruny pralesa, začal z hradu vystupovat proužek dýmu, který neustále sílil. Nakonec vyšlehly plameny.

„Mám pocit, že tam vidím tančit lidi,“ řekla Magráta.

„Jo, dělat domácího, to je vždycky dost nevděčná věc,“ pokývala hlavou Bábi Zlopočasná. „Předpokládám, že byl trochu neochotný, když měl zařídit nějaké ty vnitřní správky, nátěr oken, nebo dokonce opravu střechy. Můj domácí si mého domku nevšiml jedinkrát za všechny ty roky, co tam bydlím,“ dodala. „Je to ostuda. Á to jsem, prosím, jen ubohá stará ženská.“

„A já myslela, že je ten dům váš,“ užasla Magráta, když se košťata v mírně klínovité formaci pustila pres prales.

„To ne, akorát už šedesát let neplatí nájem,“ vysvětlila jí Stařenka Oggová.

„A je to snad moje vina?“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná. „ Moje vina to není. Já byla vždycky ochotná zaplatit.“ Pak se jí na tváři objevil pomalý, sebevědomý úsměv. „Stačilo, kdyby mi byl o to nájemné řekl,“ dodala.

Tohle je Zeměplocha, jak je vidět z velké výšky. Mračna se nad ní stáčejí do dlouhých kruhových vzorů.

Z mračen se vynořily tři černé tečky.

„Je mi jasné, proč to cestování nikoho moc neláká. Vždyť je to hrozná nuda. Celé hodiny prales a zase jen prales.“

„To je pravda, a my máme ještě to štěstí, že můžeme letět, což je mnohem rychlejší, Bábi.“

„Jak dlouho už ostatně letíme?“

„Asi deset minut od té chvíle, co jsi se ptala posledně, Esme.“

„Vidíš? Nuda.“

„To je tím, že musíme sedět na té násadě, kde se sedí hrozně nepohodlně. Představte si nějaké speciální koště, upravené k letu na velké vzdálenosti. Člověk by se na něm mohl třeba i natáhnout a hodit si šlofíka.“

Chvilku o tom všechny tři přemýšlely. „A taky by si tam člověk mohl dát něco dobrého na zub,“ dodala Stařenka. „Opravdické jídlo, to se ví. S omáčkou. Ne jen tak nějaký studený chlebíček a tak.“ Experiment v oblasti vzdušného vaření, podniknutý na malém olejovém vařiči, byl urychleně ukončen v okamžiku, kdy hrozilo nebezpečí, že Stařenčino koště chytí plamenem.

„No, myslím, že by se to udělat dalo, kdyby měl člověk opravdu hodně velké koště,“ uvažovala nahlas Magráta. „Velké třeba jako strom. Pak by jedna z nás mohla řídit a další by vařila.“

„Tak to se nikdy nestane,“ vrtěla hlavou Stařenka. „A víš proč? Jednoduchý. Dokážeš si představit, kolik by nám trpaslíci účtovali za takové koště?“

„To je pravda, ale víš co? Mohly bychom pak vozit lidi, kteří by se rychle potřebovali dostat někam daleko, a dát si to od nich pořádně zaplatit. Víte, kolik lidí má strach z lapků a lupičů…až mořské nemoci… a co já vím, z čeho ještě?“

„Co ty tomu říkáš, Esme?“ nadhodila Stařenka Oggová. „Já budu řídit a Magráta se postará o vaření.“

„Jo? A co budu v tom případě dělat já ?“ obrátila se k ní Bábi Zlopočasná podezřívavě.

„Oh… no… bude tam zapotřebí někoho, kdo přivítá lidi na násadě koštěte a donese jim jejich jídlo,“ nezaváhala Magráta. „A kdo by jim taky vysvětlil například, co mají dělat, kdyby čáry selhaly.“

„No, kdyby čáry selhaly, všichni spadnou na zem a zabijí se,“ upozornila ji Bábi.

„To je pravda, ale musí tam být někdo, kdo jim řekne, jak to mají udělat,“ vysvětlovala jí Stařenka Oggová a po straně mrkla na Magrátu. „Určitě by nevěděli, jak se mají zabít, když s létáním nemají žádné zkušenosti.“

„A mohly bychom si říkat —“ odmlčela se. Na Zeměploše, která se pohybovala na hranici nereálná se často stávalo, že do hlavy, která správně rezonovala, se často vplížily malé částečky reality. To se stalo i teď.

„— Čarodějné aerolinie, ve zkratce ČA, jak se vám tolíbí?“