Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Lilith se narovnala a opřela se v křesle. Hustý závoj znemožňoval zjistit, jaký má výraz.

„Já si myslím, že nejlepší bude, když tě tady lidová garda doprovodí,“ řekla Lilith, „a odvede tě na místo, kde se určitě naučíš zpívat. A možná že za nějakou dobu začneš i hvízdat. Nebude to krásné?“

Podzemní vězení starého barona byla nechutná. Lilith je dala vymalovat a zařídila je. Spoustou zrcadel.

Když audience skončila, vytratila se z davu jedna osoba a přes palácové kuchyně vyšla ven. Strážní u boční branky se ji nepokusili zastavit. V jejich malém životním prostoru představovala velmi důležitou osobu.

„Dobrý den, paní Příjemná.“

Zastavila se, sáhla do svého košíku a vytáhla párek pečených kuřecích stehen.

„Zrovínka jsem zkoušela úplně novou marinádu s burskými oříšky,“ usmála se na strážné. „Víte, že na váš názor velmi dám, mládenci,“ řekla.

Vděčně si vzali porce kuřete. Paní Příjemnou viděl rád každý. S kuřetem dokázala udělat takové věci, že kdyby se kuřata mohla sama ochutnat, byla by skoro pyšná na to, k jakému účelu byla zabita.

„Teď jdu ven, protože potřebuju nasbírat nějaké bylinky,“ oznámila jim.

Dívali se za ní, když vyrazila jako malý tlustý a odhodlaný šíp směrem k tržišti, které se rozkládalo přímo na břehu řeky. Pak se pustili do pečeného kuřete.

Paní Příjemná se proplétala mezi stánky a dávala si velký pozor, aby se proplétala skutečně dokonale. I v Genově byli lidé, kteří byli ochotní jít a někomu o vás vyprávět příběhy. Zvláště v Genově. Byla kuchařka, tak se proplétala. A taky si dávala pozor, aby byla pořád kulatá, růžová, usměvavá a od přírody veselá. Vždycky se ujistila, že má ruce zabílené od mouky. Když měla pocit, zeji někdo pozoruje, pronesla nějaké vhodné slovo jako „božíčku“ nebo „stafraportsky“. Zatím se jí to vyplácelo.

Opatrně se rozhlížela po znamení. A nakonec ho našla. Uviděla stánek naplněný posadami se živými slepicemi, perličkami, kuřaty a jinými poživatelnými ptáky a na vrcholku jeho středního kůlu seděl černý kohout. Její vúdú přítelkyně byla na místě.

V okamžiku, kdy její pohled zavadil o obrovského černého ptáka, kohout k ní obrátil hlavu.

Kousek stranou od ostatních stánků se tyčil ještě jeden, jakých bylo na trhu mnoho. Před ním stál na ohništi z dřevěného uhlí velký bublající kotel. Vedle něj byl sloupek kameninových misek, naběračka a plechový talíř. Na talíři už byla pěkná hromádka mincí; lidé platili paní Gogolové za jídlo jen tehdy, když si mysleli, že to stojí za to, ale přesto talíř na mince často nestačil.

Hustá kaše v kotli měla barvu odpudivé hnědi. Paní Příjemná si nabrala plnou misku a čekala. Paní Gogolová měla jistý dar.

Po nějaké chvíli se ze stanu ozval hlas: „Co je nového, paní Příjemná?“

„Dala zavřít výrobce hraček,“ oznámila paní Příjemná jen tak všeobecně do vzduchu. „A včera starého hostinského Devereauxe, protože nebyl dost tlustý a nemá červené tváře. To už je tenhle měsíc čtvrtý případ.“

„Pojďte dál, paní Příjemná.“

Ve stanu bylo horko a tma. Uprostřed hořel další oheň a na něm stál další kotel. Nad ním se skláněla paní Gogolová a míchala v něm velkou sběračkou. Ukázala kuchařce na měch k rozfoukání ohně.

„Rozdmýchejte mi trochu oheň a podíváme se co a jak.“

Paní Příjemná poslechla. Ona sama magii nepoužívala, a když, tak jen k tomu, aby se jí vydařila jíška nebo pěkně vykynul chléb, ale ctila, když ji používal někdo jiný. Zvláště když to byl někdo jako paní Gogolová.

Uhlíky změnily barvu z červené na oranžovou, pak zežloutly a vzplály bílým žárem. Hustý obsah kotle začal bublat. Paní Gogolová nahlédla do páry, která z něj stoupala v hustých kotoučích.

„Copak to děláte, paní Gogolová,“ zeptala se kuchařka znepokojeně.

„Pokouším se podívat, co se stane,“ odpověděla jí vúdúistka. Její hlas se prohloubil a přešel do temného mumlání osoby psychicky obdařené.

Paní Příjemná upírala oči do bublající hmoty.

„Někdo si objedná krevety?“ zeptala se nejistě.

„Vidíte ten kousek ibišku?“ zeptala se paní Gogolová. „Všimla jste si té krabí nožky, která se vynořila právě na támhletom místě?“

„Vy jste přece nikdy krabím masem nešetřila,“ podotkla paní Příjemná.

„Vidíte ty husté bubliny kolem listu pastiňáku? A to, jak se ve spirále točí kolem támhleté červené cibule?“

„Vidím! Teď to vidím!“ vykřikla uchváceně paní Příjemná.

„A víte, co to znamená?“

„To jistě znamená, že jídlo bude mít skvělou chuť!“

„Samozřejmě,“ souhlasila laskavě paní Gogolová. „Ale taky to znamená, že přicházejí jistí lidé.“ „No ne! A kolik?“

Paní Gogolová ponořila naběračku do bublající masy a ochutnala.

„Tři lidé,“ odpověděla. Pak si zamyšleně olízla rty a dodala: „Ženy.“

Znovu ponořila naběračku do kotle. „Není to špatné,“ prohlásila. „Je v tom namočená i kočka. To se pozná podle sasafrasu.“ Mlaskla si. „Kocour. Šedý. Jednooký.“ Pak zapátrala jazykem v dutině zubu na levé straně. „Má jen… to levé.“ Paní Příjemné poklesla brada. „Najdou dřív vás, než najdou mě,“ pokračovala paní Gogolová. „Dovedete je sem.“

Paní Příjemná chvilku pozorovala pochmurný úsměv na tváři paní Gogolové, ale pak znovu sklopila oči k bublající tekutině v kotli.

„A ony sem celou tu cestu jedou jen pro vlastní potěšení?“ zeptala se.

„Dalo by se to tak říct.“ Paní Gogolová se na nízké stoličce narovnala. „Byla jste se podívat na to děvče v bílém domě?“

Paní Příjemná přikývla. „Myslíte mladou Popelku,“ řekla. „Ano, zajdu tam pokaždé, když je to možné. Ale to jde, jen když jsou sestry mimo palác. Hrozně ji vyděsily, paní Gogolová.“

Znovu zapátrala očima v kotli a znovu je zvedla k paní Gogolové.

„Vy vážně vidíte v tom —“ „Mám pocit, že máte maso v marinádě a že už by potřebovalo vytáhnout,“ přerušila ji paní Gogolová.

„Ano, Jistě.“ Paní Příjemná se začala velmi váhavě obracet k odchodu. Nakonec se zastavila. Paní Příjemná se nedala snadno odbýt, natož odněkud vystrnadit, zvláště když nechtěla.

„Ta ženská, Lilith, říká, že s pomocí zrcadel vidí do celého světa,“ řekla mírně obviňujícím tónem.

Paní Gogolová zavrtěla hlavou.

„Jediné, co člověk v zrcadle najde, je on sám,“ odpověděla rozhodně, „zato v dobrém gumbu najdete opravdu všechno.“ [17] Pozn. překl: Názvem gumbo pojmenovali louisianští černoši univerzální kašovitý pokrm, ve kterém je všechno, od fazolí po strouhaný ibišek. Paní Gogolová tedy měla pravdu a to, že lidé pojídající gumbo dopadli lépe než pes, který sežral dort pejskovi a kočičce, jen potvrzuje, že magické schopnosti paní Gogolové byly opravdu rozsáhlé.

Paní Příjemná přikývla. To byla všobecně známá věc. O tom nebylo sporu.

Když kuchařka odešla, potřásla paní Gogolová smutně hlavou. Vúdú čarodějka se uchylovala k různým taktikám, aby lidem dokázala, že je téměř vševědoucí, ale teď se přece jen poněkud styděla. Styděla se za to, že v té počestné ženě vzbudila dojem, že dokáže vyčíst budoucnost z kotlíku gumba. Jediná věc, kterou paní Gogolová dokázala vyčíst z hladiny bublajícího gumba, byla, že vás v nejbližší budoucnosti očekává skvělé jídlo.