Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

Tenhle král stál uprostřed zástupu kovkopů, kteří se navzájem překřikovali. Zvedl pohled k čarodějkám s výrazem topícího se člověka, kterému někdo podává doušek vody.

„Jste v tom alespoň trochu dobrá?“ prohlásil.

Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná na sebe vrhly významný pohled.

„Myslím, že to mluví s tebou, Magráto,“ obrátila se Stařenka k mladé čarodějce.

„Máme totiž velký sesuv na devátém obzoru,“ postěžoval si král. „Vypadá to moc špatně. Byla to neobyčejně slibná žíla zlatonosného křemene a taje teď nenávratně ztracena.“

Jeden z trpaslíků v davu za ním něco nesrozumitelného zamumlal.

„Aha, no jistě. A taky tam zůstalo pár našich mládenců,“ dodal král jakoby mimochodem. „A do toho všeho se tady ještě objevíte vy. Takže já to vidím tak, že je to nejspíš osud.“

Bábi Zlopočasná si setřásla z klobouku sníh a rozhlédla se kolem.

Podzemí na ni i proti její vůli udělalo dojem. V dnešních dnech už málokde najdete pravé trpasličí síně. Většina trpaslíků vyrazila vydělávat velké peníze do nížin a měst, kde být trpaslíkem bylo mnohem snazší — tak především jste nemuseli trávit většinu času ve tmě pod zemí a otloukat si kladivem vlastní palce, zatímco se vám hlavou honily neradostné úvahy o klesajícím obratu na světovém trhu s kovy. Nedostatek úcty k tradicím, to byl největší problém dnešních dnů. A vezměte si trolly. V Ankh-Morporku dnes žilo víc trollů než v celých horách. Bábi Zlopočasná proti trollům nic neměla, ale vnitřně cítila, že kdyby většina trollů přestala nosit oblečení, chodit vzpřímeně a vrátila se zpět pod mosty a do jeskyní, odkud by jako za starých časů vyskakovali na lidi, přepadali je a požírali, byl by svět mnohem šťastnější.

„Měl byste nám raději ukázat to místo, kde se to stalo,“ řekla. „Takže se zřítila spousta kamení, co?“

„Prosím?“ zeptal se král.

Často se říká, že Eskymáci mají padesát výrazů označujících různé druhy sněhu [14] Pozn. autora: No, tak často to zase není. Rozhodně ne denně. A jistě ne všude. Ale je pravděpodobné, že v některých hodně studených zemích lidé říkají: „Tihle Eskymáci, oho! To jsou, panečku, pasáci! Padesát výrazů pro sníh. Věřili byste? Úžasné!“ A jistě to říkají velmi často. .

Není to pravda.

Říká se také, že trpaslíci mají dvě stě výrazů označujících kámen.

Nemají. Nemají žádný výraz pro kámen, stejně jako ryby nemají výraz pro vodu. Oni mají výraz pro vyvřelý kámen, kámen vzniklý usazením, přeměněný kámen, kámen pod nohama, kámen, který jim padá shora na helmu, i pro kámen, který vypadal velmi zajímavě a který, jak by byli ochotni přísahat, ještě včera večer ležel zrovna na tomhle místě. Ale slovo, které by znamenalo prostě „kámen“, to nemají. Ukažte trpaslíkovi kámen a on nevidí kámen, ale, tedy například, úlomek krystalického siřičitanu barnatého podřadné jakosti.

Nebo — jako v tomto případě — dvě stě tun středně těžké hlušiny. Když čarodějky dorazily na místo katastrofy, zastihly tam skupinu trpaslíků v horečnaté práci. Část se jich pokoušela vyztužit popraskaný strop a ostatní vyváželi zeminu ze závalu. Mnozí měli v očích slzy.

„Je to… je to strašné,“ zamumlal jeden z nich. „Hrozné neštěstí.“

Magráta mu půjčila kapesník. Hlasitě se vysmrkal.

„Začalo to velkým posuvem v linii zlomu a vzápětí jsme přišli o celou sloj,“ vyrážel ze sebe a vrtěl hlavou. Další trpaslík ho konejšivě poklepal po zádech.

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ utěšoval ho. „Pořád ještě můžeme vyvrtat kolmou šachtu z patnácté chodby. Vždyť my se k tomu zlatu nakonec nějak dostáném, neboj se.“

„Promiňte,“ vmísila se jim do řeči Magráta, „ale jsou někde pod tím kamením opravdu trpaslíci, že?“

„No, to víte, že ano,“ ujišťoval je král. Jeho tón naznačoval, že to je pouhý vedlejší průvodní jev celé katastrofy, protože získat nové trpaslíky je jen otázkou času, zatímco slušná zlatonosná žíla — to je nějaká vzácnost!

Bábi Zlopočasná si kritickým okem obhlédla sesuv.

„No, budeme potřebovat, abyste to tady co nejrychleji vyklidili,“ řekla. „To myslím jako, že vy trpaslíci odsud vypadnete. Tohle je privátní záležitost.“

„Já vím, co v tom je,“ král trpaslíků na ni chytře zamrkal. „Výrobní tajemství, co?“

„Něco takového,“ přikývla Bábi.

Král shromáždil přítomné trpaslíky do houfu a spolu s nimi se vydal zpět ke vstupním prostorám. Čarodějky zůstaly samy v chodbě osvětlené několika kahany. Ze stropu chodby se tu a tam vydrolilo trochu země a štěrku.

„Hmm,“ zabručela Bábi Zlopočasná.

„Tak to jsem zvědavá, co s tím teď provedeš;“ ušklíbla se Stařenka.

„Všecko jde, když se chce, a všechno je možné, když se na to skutečně soustředíme,“ odpověděla jí nepřítomně Bábi.

„V tom případě je načase, aby ses soustředila, jak nejlíp to umíš, Esme. Kdyby byl Stvořitel chtěl, abychom uměly kouzly pohnout takovýmhle závalem, nebyl by vymyslel krumpáče a lopaty. Být dobrou čarodějkou je taky to, že víš, kdy ti nezbývá použít nic jiného než krumpáč a lopatu. A polož to kolečko, Magráto, v technice se vyznáš jako prase v houslích.“

„No dobrá,“ prohlásila popuzeně Magráta. „Tak proč nezkusíme hůlku?“

Báb,i Zlopočasná si odfrkla. „Pch! Tady? Kdo kdy slyšel o kmotřičce sudičce v dolech?“

„No, kdybych byla já uvězněná za bůhví kolika tunama kamení někde hluboko pod horama, byla bych první, kdo by o ní slyšet chtěl,“ odpověděla jí Magráta se zápalem.

Stařenka Oggová přikývla. „To má tedy pravdu, Esme. Na to, kde jsi kmotřičkou sudičkou, žádné pravidlo není.“

„Já té hůlce nevěřím,“ odpověděla jí Bábi. „Mně připadá příliš mágovsky.“

„Ale jděte,“ řekla Magráta. „Vždyť ji používaly celé generace kmotřiček sudiček.“

Bábi rozhodila ruce v bezmocném gestu.

„Dobrá, dobrá, dobrá,“ vyštěkla. „Tak se’do toho dej! Udělej ze sebe hlupáka!“

Magráta sáhla do svého vaku a vytáhla hůlku. Tohoto okamžiku se od začátku bála.

Hůlka byla vyrobená z materiálu připomínajícího slonovinu, nebo snad kost. Magráta doufala, že to není slonovina. Kdysi na ní byly vyryty složité značky a ornamenty, ale celé generace buclatých rukou kmotřiček sudiček ji ohmataly téměř do hladká.

Do hůlky bylo zasazeno několik zlatých a stříbrných kroužků. Nebyly na ní žádné pokyny. Ani jediná runa, jediný piktogram na celém jejím povrchu nenaznačoval, jak s ní zacházet.

„Myslím, že bys s ní měla zamávat,“ napovídala Stařenka Oggová. „Jsem si jistá, že to bude něco takového.“

Bábi Zlopočasná si založila ruce. „To vůbec není správné čarování, takové věci by čarodějky provozovat neměly.“

Magráta hůlkou pokusně zamávala. Nic se nestalo.

„Možná že bys k tomu měla ještě něco říct,“ neopouštěla ji Stařenka.

Zdálo se, že Magráta propadá panice.

„No jo, ale co tak kmotřičky sudičky říkají?“

„Ehm,“ odkašlala si Stařenka, „to nevím.“

„Pch!“ odfrkla si Bábi.

Stařenka Oggová si povzdechla. „Copak ti Desideráta vůbec nic neřekla?“