Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

„Magráta Česneková, jak tady stojí tak… tak… rozdvojená,“ vychrlila ze sebe Bábi a zvedla nos.

„No, pokud si zjistila jméno a adresu toho mladíka, kvůli kterému —“

„Stařenko!“ zamračila se Magráta.

„A já si myslím, že vypadají docela pohodlně,“ pokračovala Stařenka, „i když jsou trochu pytlovité.“

„Mně se to nelíbí,“ trvala na svém Bábi. „Každý jí vidí nohy.“

„To tedy ne,“ postavila se Stařenka na Magrátinu stranu. „To teda nevidí, protože jim stojí v cestě ta látka.“

„No, možná, ale každý vidí, kde nohy má,“ nevzdávala se Bábi.

„Nesmysl. To je, jako kdybyste se pohoršovala nad tím, že pod šaty jsou všichni nazí!“ hájila se Magráta.

„Magráto Česneková, kéž je ti odpuštěno,“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Ale vždyť je to pravda!“

„Ne, to tedy není. Já mám pod šaty ještě tři košile.“

Pak si Bábi prohlédla od hlavy k patě Stařenku. I Gyta Oggová se na společný výlet do cizích krajů pečlivě připravila a oblékla. Bábi Zlopočasná nenacházela, co by jí vytkla, i když se dost snažila.

„Ty se raději podívej na svůj klobouk,“ zabručela nakonec. Stařenka, která znala Bábi nějakých sedmdesát let, se jen usmála.

„Pro každou příležitost, co říkáš?“ řekla. „Vyrobený mistrem Vernisážem v Dílech. Je až do špičky vyztužený Vrbovým proutím a uvniř má osmnáct kapes. Tenhle klobouk zastaví i ránu kladivem. A co říkáš tomuhle?“

Stařenka pozvedla lem své sukně. Na nohou měla zbrusu nové boty. Pokud se na ně Bábi Zlopočasná dívala jako na boty, nemohla jim vůbec nic vytknout. Byly pevné a měly ten správný, střízlivý tvar, což znamenalo, že přes ně mohl přejet naložený vůz a na silné, dokonale tvarované kůži nezůstal ani škrábanec. Měly jedinou chybu a tou byla jejich barva.

„Červené?“ vyděsila se Bábi. „To přece není barva na boty pro čarodějku!“

„Mně se líbí,“ nedala se vyvést z míry Stařenka Oggová.

Bábi si povzdechla. „Jsem si jistá, že se cítíš neobyčejně spokojená sama se sebou,“ zabručela. „Věřím, že v cizích krajích uvidíme velké množství podivných věcí. Ale víš, co se říká o ženských, které nosí červené boty.“

„Ať si to klidně říkají, ale ať k tomu vždycky přidají, že v nich mám nohy v teple a suchu,“ odpověděla spokojeně Stařenka. Pak vložila Jasoňovi do ruky klíč od domu.

„Budu ti cestou psát, jestli mi slíbíš, že si najdeš někoho, kdo by ti to přečetl,“ řekla mu.

„Jasně, mami. A co s tou kočkou, mami?“ přikývl Jasoň.

„Oh, Silver jede s námi,“ uklidnila ho Stařenka.

„Cože? Ale vždyť je to kočkal“ vyštěkla na ni Bábi Zlopočasná. „Nemůžeš s sebou přece vláčet kočku! Já s žádnou kočkou nikam nejedu. Jestli není dost na tom, že musím cestovat s kalhotama a křiklavýma botama!“

„Ono by se mu po paničce stýskalo, kdybych ho tady nechala, že, kocourku?“ zašišlala Stařenka a zvedla Silvera ze země. Visel úplně bezvládně, jako pytlík s vodou, který někdo náhodou uprostřed uchopil a podržel ve vzduchu. Pro Stařenku Oggovou byl Silver pořád to malé koťátko, které si na podlaze v kuchyni hrávalo s klubíčky vlny.

Pro zbytek světa to byl obrovský kocour, klubko naprosto nezničitelných životních sil a energie zabalených v kůži, které ze všeho nejvíc připomínalo krajíc chleba zapomenutý alespoň čtrnáct dnů na teplém vlhkém místě. Cizinci ho často litovali, protože z uší mu zbývaly jen potrhané pahýly a jeho kočičí obličej vypadal jako místo, kde nějakou dobu tábořili medvědi. Nemohli tušit, že za to všechno si mohl Silver sám. Ve své kocouří pýše byl ochoten bojovat s čímkoliv a znásilnit absolutně všechno, a to včetně nákladního vozu taženého čtyřspřežím. Když se Silver vydal hlavní ulicí, i ti nejzuřivější psi se zoufalým kňučením mizeli pod schody a ve sklepech. Lišky se zdaleka vyhýbaly okolí vesnice. Vlci ji obcházeli širokým obloukem.

„Je to už takový starý chudák,“ pobrukovala Stařenka.

Silver obrátil k Bábi Zlopočasné žlutý pohled plný zlomyslnosti, pohled, jaký si kočky vyhrazují pro lidi, kteří je nemají rádi, a začal příst. Silver byl pravděpodobně jediná kočka na světě, která se dokázala při předení pochechtávat.

„Vždyť víš, co se od čarodějek očekává,“ pokračovala Stařenka Oggová. „Že budou s kočkama jedna ruka.“

„Možná, ale s kočkama, jako je on, určitě ne.“

„Ty prostě nemáš kočky ráda, Esme,“ řekla Stařenka a přitiskla Silvera k sobě.

Jasoň Ogg odvedl Magrátu kousek stranou.

„Náš Jeník mi četl ze starýho kalendáře o tom, že tam, co jedete, jsou všude strašlivý divoký zvířata a tak,“ zašeptal. „Obrovský chlupatý obludy přej vyskakujou na cestovatele, to se píše v tom kalendáři. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdyby něco takovýho vyskočilo na naši mami a na Bábi.“

Magráta upřela pohled do té obrovské, červené a upřímné tváře.

„Dohlídnete na to, aby se jim nic nestalo, budete vod ty dobroty?“

„Nedělejte si žádné starosti,“ pokoušela se ho utěšit Magráta a jen v duchu doufala, že si opravdu žádné starosti dělat nemusí. „Udělám, co budu moci.“

Jasoň s úlevou přikývl. „Já akorát proto, že se v tom kalendáři píše, že většina z těch oblud je moc vzácnejch a některý přej jsou docela na vyhynutí. Bylo by jich škoda.“

Slunce už stálo dost vysoko na obloze, když se tři čarodějky širokou spirálou vznesly k nebi. Chvíli je zdrželo koště Bábi Zlopočasné. Startování Bábina koštěte vždycky představovalo spoustu běhání sem a tam. Zdálo se, že koště nechápe, co se po něm chce, dokud ho někdo několikrát neprohnal velkou rychlostí vzduchem. Trpasličí technici, ať už s ním Bábi přišla kamkoliv, nad ním zůstávali stát v němém úžasu. Už několikrát vyměnili jak násadu, tak kompletní metlice.

Když se Bábino koště nakonec přece jen zvedlo do vzduchu, doprovázel jeho vzlet chór pozdravných výkřiků.

Malé království Lancre zabíralo sotva o něco víc než větší zářez na úbočí obrovských hor Beraní hlavy. Hned za ním se tyčily ostré štíty a spleť temných hlubokých údolí a to vše pomalu stoupalo k mocné páteři střední části hor.

Daleko vpředu pak hory náhle klesaly prudce dolů, směrem ke Stoským pláním, modrému pásu hlubokých lesů, ještě světlejšímu zdánlivě nekonečnému pásu jasně modrého moře a k ošklivé hnědé čmouze zhruba uprostřed cesty, ve které by zkušený cestovatel poznal město Ankh-Morpork.

Kdesi vysoko zpíval skřivánek, tedy alespoň zpívat začal. Když však spatřil, jak se kousek pod ním objevila špička klobouku Bábi Zlopočasné, popletl si melodii.

„Výš už neletím,“ oznámila Bábi pevně.

„Jenže kdybychom vyletěly ještě výš, viděly bychom, kam letíme,“ odpověděla jí Magráta.

„Tvrdila jsi, že ses podívala na Desiderátiny mapy,“ odsekla Bábi.

„To ano, jenže ono odsud seshora všechno vypadá úplně jinak,“ bránila se Magráta. „Je to všechno takové… no míň přehledné. Myslím si, že musíme pokračovat… tamtudy.“

„Jseš si jistá?“

Položit takovou otázku čarodějce je zásadně nesprávné. Zvláště když ji klade někdo jako Bábi Zlopočasná.

„Naprosto,“ přikývla bez váhání Magráta.