Terry Pratchett - Čarodějky na cestách

V silné kamenné stěně se objevil otvor. V otvoru se objevila šedá ruka, chopila se dalšího obrovského balvanu a jako pírko ho vytáhla ven. Celou se rozšířil silný zápach říčního bahna.

Žulové kameny se pod stiskem šedivých prstů rozpadaly na prach.

„Dámy?“ zazněl zvučný hlas.

„Tedy, pane Soboto,“ prohlásila Stařenka, jako že žiju a dýchám — s vaším prominutím pochopitelně — to bylo obdivuhodné“

Sobota něco zabručel a zmizel.

Ozvalo se bušení na dveře a někdo začal venku na chodbě chrastit klíči.

„Nemyslím, že bychom se tady měly zbytečně zdržovat,“ řekla Bábi. „Pojďme.“

Pomohly si navzájem prolézt vybouraným otvorem.

Sobotu uviděly na opačné straně malého nádvoří. Jako by ho přitahovaly zvuky hudby a hlučného veselí, kráčel směrem ke schodišti do plesové síně.

Za sebou měl něco, co se mu táhlo v patách jako chvost vlasatice.

„Co je to?“

„To je práce paní Gogolové,“ procedila Bábi Zlopočasná zachmuřeně mezi zuby.

Za Sobotou se vinul pás temnoty hustší než noc, a jak postupoval od brány přes nádvoří, rozšiřoval se a sílil. Na první pohled se zdálo, že se v něm dají rozeznat jednotlivé tvary, ale bližší pohled odhalil, že to nejsou skutečné tvary, ale pouhopouhý náznak obrysů, které se tvořily, měnily a zase rozpadaly. Tu a tam v temných vírech zablýskly oči. Z podivné temnoty se ozýval cvrkot cvrčků, bzukot moskytů, byla z ní cítit vlhká vůně mechu a zápach říčního bahna.

„To je močál,“ zašeptala Magráta.

„To je srdce močálu,“ odpověděla jí Bábi. „To je to, co musíš mít ještě předtím, než budeš mít močál.“

„No pozdrav tě,“ řekla Stařenka. Pak ale pokrčila rameny. „Takže? Eliška je z toho venku, my taky, tak teď přijde ta část, kdy se dáme na útěk, co? To se od nás přece čeká, ne?“

Ani jedna z nich se ale nepohnula.

„Ti lidé tam uvnitř nejsou právě výlupky ctností,“ ozvala se po chvíli mlčení Magráta, „ale aligátory si nezaslouží.“

„Vy tři tam! čarodějnice!“ zazněl jim náhle hlas někde za zády. „Ani se nehněte!“ Kolem otvoru ve stěně vězení se tísnilo půl tuctu strážných.

„Fakt je, že v takovém městě se pořád něco děje,“ prohlásila Stařenka a nenápadně si vytáhla z klobouku další jehlici.

„Oni mají samostříly,“ varovala ji Magráta. „Proti samostřílům toho moc nedokážeš. Střelné zbraně jsou až v lekci sedm, a tam jsem se ještě nedostala.“

„Nedokážou stisknout kohoutek, když si budou myslet, že mají místo rukou ploutve!“ pronesla Bábi výhružně.

„Poslyš,“ začala smířlivě Stařenka, „nebylo toho už dost? Každý přece ví, že ti dobří vždycky vyhrajou, zvláště když jsou nepřátelé v přesile!“

Stráže se přiblížily.

V té chvíli ze zdi za jejich zády seskočila nehlučně postava.

„No prosím!“ usmála se Stařenka, „Neříkala jsem, že by od svý paničky neutekl daleko?“

Jeden nebo dva strážní si uvědomili, že Stařenka pyšně zírá někam za jejich záda, a otočili se.

Zjistili, že proti nim stojí obrovský, širokoramený muž s hřívou černých vlasů, páskou přes jedno oko a zlomyslně se usmívá sevřenými rty.

Muž stál s rukama nedbale založenýma na hrudi.

Silver počkal, až mu budou strážní věnovat plnou pozornost, pak pomalu stáhl rty dozadu a odhalil zuby.

V tom okamžiku několik strážných ustoupilo.

Jeden z nich prohlásil: „Přece bychom se ho nebáli? To není žádná zbr—“

Silver zvedl jednu ruku.

Drápy se vysunují naprosto nehlučně, ale je to chyba. Měly by vydávat nějaký zvuk. Něco jako třeba „zinnggg“.

Úšklebek na Silverově tváři se ještě rozšířil.

Výborně! Tak staré dobré drápy ještě fungují…

Jeden z vojáků byl natolik chytrý, že pozvedl svůj samostříl, ale natolik hloupý, že to udělal, aniž si všiml, že má v zádech Stařenku Oggovou svírající v prstech jehlici do kobouku. Její ruka se pohnula tak rychle, že mnohý v šafránu oděný mladík, hledající nekonečnou moudrost, by jistě založil Novou cestu Stařenky Oggové, kdyby byl svědkem oné události. Muž vykřikl a upustil kuši.

„Vrrraou…!“

Silver skočil.

Kočky jsou jako čarodějky. Nebojují proto, aby zabily, ale aby zvítězily. V tom je podstatný rozdíl. Je nesmysl zabít svého protivníka. Když to uděláte, nebude vědět, že prohrál, a k tomu, aby se člověk cítil opravdu jako vítěz, potřebuje protivníka, který je poražený a ví to. Nad mrtvolou si moc velký triumf neužijete; zato poražený protivník, který zůstane zdeptán celý zbytek svého smutného a beznadějného života — to je něco, co je třeba si chránit.

Kočky si to do takových podrobností samozřejmě neuvědomují. Jsou prostě jen rády, když před nimi nakonec někdo s kulháním, bez ocasu a bez pár čtverečních centimetrů kůže v hrůze prchá.

Silverova technika byla nevědecká a proti slušnému šermířskému umění by neměla naději na úspěch, ale v jeho prospěch hrála skutečnost, že je téměř nemožné držet se dobrého šermu, když máte dojem, že jste spadli do zapnutého mixéru a ten se vám právě snaží ukousnout uši.

Čarodějky se zájmem přihlížely.

„Myslím, že ho tady teď klidně můžeme nechat samotného,“ řekla Stařenka. „Zdá se, že to považuje za skvělou zábavu.“

Spěšným krokem se vydaly k plesovému sálu.

Orchestr byl právě někde uprostřed jakési velmi složité skladby, když první houslista náhodou zabloudil očima ke vchodu do sálu a v tom okamžiku upustil smyčec. Čelista se otočil, aby zjistil, co se to děje. Sledoval upřený pohled svého kolegy — a v náhlém zmatku se pokusil hrát na zadní stranu svého nástroje.

Následovala krátká kakofonie skřípotu a falešných tónů a hudba zmateně umlkla. Pak začali zvedat hlavy všichni lidé přítomní v sále.

Na vrcholu schodiště stál Sobota.

A v nastalém tichu do sálu pomalu vniklo dunění bubnu, vedle kterého se zvuky umlklého orchestru zdály stejně nedůležité jako cvrkot cvrčků. Tohle byla ta pravá hudba, která se vám vpalovala až do duše, a každá jiná hudba, ať byla napsána kdekoliv, by vedle ní vypadala jako domácké pobrukování nahluchlého amatéra.

Vlila se do sálu a s ní se tam vplížilo i horko, vlhko a pach nahnilé vegetace. Ve vzduchu bylo tušit aligátory — ne jejich přítomnost, ale jejich úmysly.

Dunění zesílilo. Přidal se k němu složitý protirytmus, který se dal spíš vycítit než zaslechnout.

Sobota si odstranil smítko z klopy svého prastarého kabátu a natáhl ruku.

Zničehonic se mu v ní objevil cylindr.

Pak natáhl druhou ruku.

Jen tak odnikud se najednou v prostoru zhmotnila hůlka se stříbrným kováním, zavířila vzduchem a Sobota ji triumfálně zachytil.

Nasadil si klobouk. Zatočil hůlkou.

Buben zavířil. Jenže se zdálo… možná, že teď to nebyl buben, snad se to sám rytmus vtělil do podlahy sálu, do stěn i do vzduchu. Byl rychlý a žhavý a lidé na parketu zjistili, že se jim nohy pohybují samy od sebe, protože rytmus jim pronikl do nohou přímo zkratkou přes malý mozek, aniž se unavoval brát to oklikou přes uši.

Sobotovy nohy byly také v pohybu.

Tančil dolů po schodech.

Točil se. Skákal. Šosy jeho fraku zavířily vzduchem. Pak přistál u paty schodiště a zadunění jeho podrážek na vyleštěném mramoru zaznělo jako hrom zkázy.