Terry Pratchett - Zajímavé časy

Popošel pár kroků k trůnu, ale pak se se zlým zábleskem v oku otočil. „Barbarismus? Fuj! Když zabíjíme lidi my, uděláme to rovnou na místě, díváme se jim při tom do očí a na onom světě si s nima rádi dáme nějakou tu pintu, odpusťme si, co jsme si. V životě jsem nepoznal barbara, kterej by člověka pomalu rozřezával v nějaký podzemní kobce, nebo mučil ženský, aby vypadaly podle jeho blbýho gusta, nebo sypal lidem do jídla jed. Civilizace? Jestli je tohle civilizace, tak si ji můžete strčit tam, kam slunce nesvítí!“

„So? So řiká?“

„On řekl, STRČTE SI TO TAM, KAM SLUNCE NESVÍTÍ, Humoši.“

„Ale di? Sem tam byl.“

„Ale civilizace je mnohem víc než jen tohle!“ zvolal pan Čabajka. „Co třeba… hudba, literatura, systém soudnictví a ideály —“

Bambusové dveře se odsunuly. Horda s tasenými zbraněmi se za skřípění a praskání kloubů jako jeden muž otočila.

Muži ve dveřích byli vyšší a bohatěji oděni než většina obyčejných lidí a pohybovali se způsobem někoho, kdo je zvyklý, že mu nikdo nestojí v cestě. Před nimi se neochotně ploužil roztřesený venkovan s rudou vlajkou na tyči. Jeden z mužů ho zezadu postrkoval hrotem meče.

„Rudá vlajka?“ zašeptal tázavě Cohen.

„To znamená, že chtějí vyjednávat,“ vysvětloval Šest blahodárných větrů.

„To je jako naše bílá vlajka, kterou vztyčujeme, když se vzdáváme,“ podotkl pan Čabajka.

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ zavrtěl Cohen hlavou.

„To znamená, že nesmíš nikoho zabít, dokud nebudou připraveni.“

Pan Čabajka se snažil neslyšet šeptané poznámky, které se mu ozývaly za zády.

„ Proč je všechny nepozveme na hostinu, neopijeme a pak nezmasakrujeme? “

„ Slyšel jsi toho chlapa. Je jich sedm set tisíc. “

„ Jo todle, myslíš? No tak by se uvařilo něco jednoduchýho, nějaký špagety, nebo tak. “

Dva náčelníci přešli do středu místnosti. Cohen a pan Čabajka jim vykročili vstříc.

„A ty taky,“ prohlásil Cohen a chytil Mrakoplaše za rukáv přesně v okamžiku, kdy se mág snažil zmizet za zády hordy. „Jseš jako lasička a v nouzi vždycky najdeš ty správný slova.“

Lord Hong je pozoroval s výrazem člověka, jehož předkové mu odkázali schopnost dívat se na všechno jen shora.

„Jmenuji se lord Hong. Jsem císařův velkovezír. Přikazuji vám, abyste okamžitě opustili tyhle místnosti a podřídili se soudu.“

Pan Čabajka se obrátil ke Cohenovi.

„Nikam nejdem,“ odpověděl Cohen.

Pan,Čabajka se hluboce zamyslel.

„Hm. Jak bych to tak… Čingis Cohen, náčelník Stříbrné hordy, zdraví lorda Honga, ale —“

„Řekni mu, ať sejde vycpat,“ dodal Cohen.

„Předpokládám, lorde Hongu, že jste pravděpodobně pochopil všeobecný názor, který tady převládá,“ řekl pan Čabajka.

„Kde je zbytek vašich barbarů, cháme?“ zeptal se ho lord Hong.

Mrakoplaš pozoroval pana Čabajku. Jak se zdálo, tentokrát starý učitel nenalézal slov.

Mág by byl nejraději utekl. Ale Cohen měl pravdu. I když to znělo šíleně, ale nejbezpečnější místo bylo pravděpodobně skutečně co nejblíž Cohenovi. Kdyby se dal Mrakoplaš na útěk, byl by se dříve či později dostal blíže k lordu Hongovi.

Který věřil, že někde existují ještě další barbaři.

„Řeknu vám jenom jedno jediné,“ ozval se lord Hong. „Jestliže okamžitě opustíte Zakázané město, bude vaše smrt alespoň rychlá. Pak budeme vaše hlavy a důležité části nosit po městech říše, aby se lidé dozvěděli, jak strašlivý byl trest.“

„Trest?“ podivil se Profi.

„Za vraždu císaře.“

„My žádnýho císaře nezabili,“ ohradil se Cohen. „Já teda nemám nic proti zabíjení korunovanejch hlav, ale tohodle jsme nezabili.“

„Byl zabit ve svém loži zhruba před hodinou,“ oznámil lord Hong.

„Ale my to nebyli,“ hájil hordu pan Čabajka.

„Zabil jste ho vy,“ ozval se najednou Mrakoplaš. „Jenže protože je to proti zákonům, zabít císaře, chtěl jste, aby to vypadalo, že to udělala Rudá armáda.“

Lord Hong se na něj podíval, jako kdyby ho viděl poprvé a nebyl z toho nijak šťastný.

„Pochybuji, že ti za těchto okolností někdo uvěří.“

„A co by se stalo, kdybychom kapitulovali teď?“ zajímal se pan Čabajka. „Rád bych měl v těchto věcech jasno.“

„Pak byste zemřeli velmi pomalu… a velmi zajímavými způsoby.“

„A to je sága celého mého života,“ řekl Cohen „ Vždycky jsem umíral velmi pomalu a velmi zajímavým způsobem. A copak to asi bude tentokrát? Pouliční souboj? Dům proti domu? Platím za všechny? Nebo co?“

„Ve skutečném světě,“ vmísil se do hovoru jeden z ostatních náčelníků rodů, „bojujeme. Nepereme se jako barbaři. Naše armády se setkají zítra za kuropění.“

„Za co? Žádný kúro… to… nikomu neplatíme!“

„On tím myslí časně ráno, Cohene.“

„Aha. Zase nějaká ta vaše civilizovaná řeč? Kde?“

„Na pláni před městem!“

„Dobrá,“ souhlasil Cohen. „Alespoň nám to dodá chuti ke snídani. Můžeme pro vás udělat ještě něco?“

„Jak velká je vaše armáda, barbare?“

„Ani bys nevěřil, jak velká,“ odpověděl mu Cohen a pravděpodobně nelhal. „Dobyli jsme celé země. Vygumovali města z map. V místech, kudy prošla moje armáda, nic neroste.“

„No tak alespoň tohle je pravda,“ potvrdil pan Čabajka.

„My jsme o vás ale nic neslyšeli!“ řekl pohrdavě náčelník.

„Jasně,“ přikývl Cohen. „Tak jsme dobří.“

„Je ovšem potřeba o téhle armádě říct ještě jednu věc,“ ozvalo se odkudsi náhle.

Všichni se obrátili k Mrakoplašovi, který byl téměř překvapen tím, že jsou ochotni ho vyslechnout. Ale vlak myšlenek právě dospěl na konečnou…

„Ano?“

„Možná že jste se zamysleli nad tím, proč vidíte jen… generály,“ pokračoval Mrakoplaš pomalu, jako by teprve hledal ta správná slova. „To proto, že, chápejte, jejich vojsko samo je… neviditelné. Ehm. Ano. Jsou to ve skutečnosti duchové. To ale ví každý, že?“

Cohen na něj zíral v němém úžasu.

Lord Hong se ušklíbl. Zato náčelníci rodů se na Mrakoplaše dívali s výrazy lidí, kteří mají silné podezření, že obyvatelé zemí za Velkou zdí jsou z masa a krve, ale kteří zároveň spoléhají na to, že miliony jejich vlastních poddaných žádné takové podezření nemají.

„To je nesmysl! Vy přece nejste neviditelní duchové,“ řekl jeden z nich.

Cohen otevřel ústa tak, že mu v nich zazářil diamantový chrup.

„To je pravda,“ souhlasil, „to je tím, že… my jsme viditelnej druh.“

„Pchá! To je ale zoufalý pokus!“ vykřikl lord Hong. „Duchové neduchové, my vás stejně porazíme.“

„Dobrá, to šlo snáz, než jsem čekal,“ poznamenal pan Čabajka, když náčelníci rodů vypochodovali z místnosti. „A to vaše intermezzo, to byl pokus o takovou malou psychologickou válku, pane Mrakoplaši?“

„Jo tak takhle? O takovejch věcech něco vím,“ ozval se Cohen. „To je, když celou noc před bojem bušíte do svýho štítu, takže nepřítel nemůže spát, a zpíváte k tomu ‚Uřízneme vám všechno, co přečuhuje‘ a takový věci.“

„Ano, to je skoro ono,“ přikývl pan Čabajka diplomaticky. „Ale nezabralo to, obávám se. Lord Hong a jeho generálové jsou na to příliš vzdělaní. Je velká škoda, že jste to nemohl uplatnit na obyčejných vojácích.“