Terry Pratchett - Zajímavé časy

V kuchyních vládl zmatek. Objevila se tam přinejmenším polovina dvora, z toho většina dvořanů poprvé. Místnost byla přeplněná jako pouliční tržiště po ránu a ve všem tom zmatku se kuchaři, kuchtíci a pomocnice pokoušeli vykonávat své povinnosti, jak nejlépe uměli.

Skutečnost, že jeden z nich neměl jaksi jistotu, co se vlastního zařazení týče, prošla v celém tom zmatku bez nejmenšího povšimnutí.

„A cítili jste ho?“ říkala právě lady Dvě říčky. „Ten puch! “

„Jako když se člověk za horkého dne ocitne v prasečím chlívku,“ souhlasila lady Broskvoňový kvítek.

„No, s potěšením vám mohu sdělit, že já naštěstí nic takového v životě nezažila,“ řekla pyšně lady Dvě říčky.

Lady Nefritová noc, která byla podstatně mladší než ty dvě a kterou Cohenův pach nemytého lva velmi přitahoval, mlčela.

Hlavní kuchař řekl: „Nic jiného? Velké kusy? A proč si tedy nesní celou krávu, když jde náhodou kolem?“

„Jen počkej, až uslyšíš o tom ďábelském pokrmu, který se jmenuje,uzenka‘,“ zarazil kuchaře nejvyšší kancléř.

„Velké kusy.“ Kuchař téměř plakal. „Jak mám ukázat své umění na velkých kusech? Dokonce bez omáčky? To raději zemřu, než bych jen ohříval velké kusy masa!“

„Aha,“ usmál se lord kancléř. „Tak takové výroky bych si velmi dobře rozmyslel. Nový císař, budiž mu přána koupel alespoň jednou za deset tisíc let, má sklony tohle považovat za žádost o —“

Hukot hlasů utichl. Důvodem byl jeden tichý krátký zvuk. Zvuk zátky vytažené z hrdla malé lahvičky.

Lord Hong měl klasický talent nejvyššího vezíra zjevovat se v nejneočekávanějších okamžicích. Jediným pohledem přelétl celou kuchyň. To byla veškerá domácí práce, kterou kdy dělal.

Pak pokročil kupředu. Z rukávu svého kimona vytáhl malou černou lahvičku.

„Přineste mi maso,“ řekl. „Omáčka už se postará sama o sebe.“

Shromáždění lidé ho se zděšeným zájmem pozorovali. Jed byl prakticky součástí visoviské dvorní etikety, ale patřilo k dobrým mravům, že to lidé většinou dělali neviděni, skrytě, někde v soukromí.

„Je tady snad někdo,“ rozhlédl se lord Hong, „kdo by mi k tomu chtěl něco říci?“

Jeho pohled byl jako kosa. Když přeletěl kuchyní, muži se chvěli, váhali a ženy padaly k zemi.

„Výborně,“ přikývl spokojeně lord Hong. „Raději zemřu, než bych viděl barbara na císařském trůně. Ať si má své velké kusy. Přineste mi to maso!“

Někde u země se ozval jakýsi pohyb, několik výkřiků a tupý náraz hole. Pak se kupředu vyplazil jakýsi chudák a neochotně před sebou tlačil obrovskou mísu s víkem na vozíku.

Když spatřil lorda Honga, odstrčil vozík stranou, vrhl se k zemi a předvedl ukázkové po-se-to.

„Já skromně odvracím svůj zrak od tvé… zahrada na příhodném místě… sakra… oslňující tváře, ó pane.“

Lord Hong strčil do ležící postavy nohou.

„Je hezké vidět, že umění úcty ještě žije,“ pokýval hlavou. „Zvedni poklici.“

Muž vstal a za neustálých poklon a kývání hlavou zvedl poklici.

Lord Hong obrátil lahvičku vzhůru dnem a držel ji tak, dokud poslední kapka nezasyčela v mase. Diváci byli jako ochromeni.

„A teď to odneste těm barbarům,“ řekl.

„Jistě, vaše nebeská… štětci na tuž… vějíři z vrbového listí… spravedlnosti.“

„Odkud jsi, kmáne?“

„Z Bes Pelargicu, vaše milosti.“

„Hned jsem si to myslel.“

Velké bambusové dveře sklouzly stranou. Vstoupil nový lord kancléř následovaný řadou vozíků.

„Snídaně, ó vládce tisíce let,“ řekl. „Velké kusy prasete, velké kusy kůzlat, velké kusy býka a sedmero pečených rýží.“

Jeden ze sluhů, kteří se plazili po čtyřech, zvedl víko z mísy na vozíku. „Ale jestli vám můžu něco doporučit, tak abyste si nedávali tohle vepřový,“ řekl. „Je otrávený.“

Kancléř se prudce otočil.

„Ty drzé prase!“ vykřikl. „Za to zemřeš!“

„Hele, to je Mrakoplaš, ne?“ řekl Cohen. „Vypadá jako Mrakoplaš —“

„Mám tady někde i svůj klobouk,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Musel jsem si ho zatím nacpat do kalhot —“

„Jed?“ začal se zajímat Cohen. „Jseš si jistej?“

„No jasně, teda takhle, byla to malá černá lahvička, na ní byla lebka a zkřížený hnáty, a když ji lil do jídla, tak se z něj kouřilo,“ řekl Mrakoplaš, když mu pan Čabajka pomáhal vstát. „Myslíš, že to byla omáčka z ančoviček? Já ne.“

„Jed,“ zavrčel Cohen. Nenávidím traviče! To jsou ti nejhorší, tihle traviči. Plížej se kolem, lejou do potravin různý svinstvo… a otravujou slušnejm lidem jídlo…“

Podíval se na kancléře.

„To ty?“ Podíval se na Mrakoplaše a ukázal palcem na roztřeseného kancléře. „Byl to on? Protože jestli to byl on, udělám mu totéž, co jsem udělal šílenému Hadímu knězi ze Sartu, a tentokrát k tomu použiju oba palce!“

„Ne,“ zavrtěl Mrakoplaš hlavou, „on to nebyl. Udělal to chlápek jménem lord Hong. Ale všichni se dívali, jak to dělá.“

Z úst lorda kancléře uniklo slabé zaúpění. Vrhl se na zem a chystal se políbit Cohenovi nohu, když si uvědomil, že by to na něj mohlo mít stejný efekt, jako kdyby snědl to otrávené vepřové.

„Smilování, ó vládce Nebes! Jsme jen loutky v rukou lorda Honga!“

„A co je na tom lordu Hongovi tak zvláštního?“

„On… je to jemný člověk!“ drmolil kancléř. „Nemohl bych proti lordu Hongovi říci jediné křivé slovo! Vůbec nevěřím tomu, co se říká, totiž, že má špehy všude! Dlouhý život lordu Hongovi, to říkám já!“

Riskoval pohled vzhůru a zjistil, že má přímo před očima hrot Cohenova meče.

„Dobrá, a z koho máte v téhle chvíli větší strach? Ze mě, nebo z toho lorda Honga?“

„Oh… z lorda Honga!“

Cohen pozvedl obočí. „To na mě opravdu udělalo dojem. Tak špehové jsou všude, povídáš?“

Rozhlédl se po rozlehlé místnosti a jeho pohled se zastavil na obrovské váze. Pomalu k ní došel a zvedl víko.

„Ty tam, jsi v pořádku?“

„No… cože?“ ozval se hlas z hlubin nádoby.

„Máš všechno? Zásobní zápisník? Nočník?“

„No… proč se ptáte?“

„Nechtěl bys, například, sto litrů vařící vody?“

„No… ne!“

„Taky bys raději zemřel, než zradil lorda Honga?“

„No… nemohl bych si to chvilku rozmyslet?“

„Klidně, než se ohřeje takový množství vody, nějakou chvíli to trvá. Takže zatím.“

Přiklopil víko.

„Jedna velká matko?“ řekl.

„To je Jedna velká řeka, Čingisi,“ opravil ho pan Čabajka.

Strážný se probral k životu.

„Budeš hlídat tuhle vázu, a jestli se pohne, tak s ní uděláš to, co jsem já udělal Zelenému nekromantovi noci, jasný?“

„Když já nevím, co jste mu udělal, pane,“ zavrtěl hlavou voják.

Cohen mu to vysvětlil. Jedna velká řeka se začal široce usmívat. Z nitra vázy se ozvaly zvuky, jako když se někdo ze všech sil brání žaludeční nevolnosti.

Cohen se vrátil k trůnu.

„Tak a teď mi vyprávějte ještě něco o lordu Hongovi.“

„Je to velkovezír,“ odhodlal se kancléř.

Cohen s Mrakoplašem si vyměnili pohledy.

„Správně,“ přikývl Mrakoplaš. „A každý ví, že každý velkovezír je vždycky —“