Sebral se. Takže mu zbyla jen modrá. Tak dobrá, on jim ukáže…
Pokusil se ignorovat obraz zkázy, který měl před sebou, a soustředil se na ten, který mu ukazoval jeho duševní zrak.
Tak se na to podívejme, pomyslel si, Nefritový vějíř, pronásledovaná přes můstek mužem, který mává rukama a křičí „Z cesty, z cesty!“, za ním další muž s bodcem, tři strážní, pět pradláků a zápasník, který se nedá zastavit.
Budu to muset, samozřejmě, poněkud zjednodušit.
Pronásledovatelé, s výjimkou zápasníka, který na tak složité manévry nebyl stavěný, vběhli za roh. „Kam zmizel?“
Ocitli se na nádvoří. Na jedné straně byly prasečí chlívky, na druhé velké hnojiště. A uprostřed dvora špičatý klobouk. Jeden ze strážných se natáhl a chytil za paži kolegu, který se chystal vykročit kupředu. „Teď opatrně.“
„Je to jen klobouk.“
„A kde je potom zbytek? Nemohl přece jen tak… zmizet… ve…“
Oba pomalu ustoupili.
„Ty jsi o něm taky slyšel?“
„Říkají, že prorazil do hradeb díru jen tím, že máchl rukou!“
„To nic není! Já ale slyšel, že přiletěl do hor na neviditelném drakovi!“
„Co řekneme lordu Hongovi?“
„Nestojím o to nechat se roztrhat na kusy!“
„ Já zase nestojím o to jít lordu Hongovi říct, že se nám ten mág ztratil. Už tak máme dost nepříjemností. A to jsem sotva splatil tuhle helmici.“
„No… a co kdybysme mu donesli ten klobouk? To by byl důkaz ne?“
„Výborně. Tak ho vezmi.“
„Já? Ty ho vezmi!“
„Co když je chráněn strašlivými kletbami?“
„Myslíš? Ale já bych se ho podle tebe dotknout mohl, co? Houby. Řekni jednomu z tamtěch, ať ho zvednou.“
Pradláci začali ustupovat a visoviský zvyk poslouchat se z nich vypařil jako ranní mlha. Strážní nebyli jediní, kdo slyšel různé řeči.
„My ne!“
„Máme naléhavou zakázku na větší množství ponožek!“
Strážný se otočil. Od prasečáků sem klopýtal nějaký venkovan s pytlem na zádech, jehož obličej stínil široký slamák.
„Hej, ty!“
Muž padl na kolena a udeřil čelem o zem.
„Nezabíjejte mě!“
Strážní si vyměnili pohledy.
„My tě nechceme zabít,“ řekl jeden z nich. „Chceme jen, abys šel a zvedl támhleten klobouk.“
„Jaký klobouk, ó mocný bojovníku?“
„Támhleten! A hned!“
Muž se plazil po dláždění jako krab.
„Tenhle klobouk, ó pane?“
„Ten!“
Mužova ruka se pomalu sunula po zemi, až se dotkla potrhané krempy.
Pak muž vykřikl.
„Tvoje žena je velký hroch! Tvář se mi rozpouští! Rozpouští se mi obličéééééjjj!“
Mrakoplaš vyčkal, až zvuky prchajících sandálů utichly, vstal, oprášil klobouk a uložil ho do pytle.
Tak tohle vyšlo líp, než čekal. Další cenný poznatek o Achátové říši — venkovany si tady nikdo nepřehlížel. Bude to těmi šaty a tím kloboukem. Tak se neoblékal nikdo jiný, jen prostí lidé, takže každý, kdo se tak oblékl, musel být obyčejný člověk. Bylo to jako s inzerujícím efektem mágského klobouku, jenže naopak. V přítomnosti lidí se špičatými klobouky byli lidé slušní a uctiví, aby náhodou nedošli fyzické úhony, zatímco každý se slamákem na hlavě byl vhodným terčem výkřiků jako „Hej, ty tam!“ a —
A když v myšlenkách dospěl přesně sem, vykřikl za ním někdo „Hej, ty!“ a udeřil ho holí přes záda.
Pak se před ním objevila popuzená tvař dozorce. Muž zamával Mrakoplašovi prstem před nosem.
„Jdeš pozdě! Jsi ty ale mizera! Tak mazej dovnitř!“
„Já —“
Hůl znovu dopadla. Dozorce ukázal na otevřené dveře, které se rýsovaly opodál.
„Nech si své drzosti! Ostuda! Marš do práce!“
Mrakoplašův mozek připravil slova: „Aha, tak my si myslíme, že jsme Vševěd-san, jenom proto, že máme velkou hůl, jo? Dobrá, ale já jsem shodou okolností Velký mág, a jestli to nevíš sám, tak ti klidně řeknu, co si můžeš s tou svou holí udělat!“
Jenže někde na cestě mezi mozkem a mluvidly se slova změnila a zbylo z nich tohle: „Rozumím, pane! Už běžím!“
Horda byla ponechána o samotě.
„Nuže, gentlemani, dokázali jsme to,“ ozval se nakonec pan Čabajka. „Teď máte na talíři celý svět.“
„Všechny poklady, které budeme chtít,“ zabručel Bleskový Podrs.
„To je fakt.“
„Tak na co čekáme?“ nadhodil Podrs. „Sežeňme si nějaký pytle, ne?“
„To je naprosto zbytečné “ upozornil ho pan Čabajka. „Olupovali byste jen sami sebe. Tohle je říše. Tu nemůžete jen tak nacpat do pytle a rozdělit si ji u nejbližšího táboráku.“
„A co plenění?“
Pan Čabajka si povzdechl. „Pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak v císařském harému je například tři sta konkubín. Jsem si jistý, že vás rády uvidí, a věci by se ještě vylepšily, kdybyste si při tom rozhodli sundat boty.“
Staříkům se po tvářích rozlily soustředěné výrazy, jaké by snad mohly mít ryby, které se snaží pochopit princip bicyklu.
„Měli bysme sbalit jen drobný zboží,“ ozval se nakonec Cucák Vilda. „Nejraději rubíny a smaragdy.“
„A škrtnout tady sirkou, až budeme mizet,“ přikývl spokojeně Hrbatý Vinca. „Tyhle papírový zdi a všechno to lakovaný dřevo, to bude fajrák!“
„Ne ne ne!“ vrtěl hlavou pan Čabajka. „Jen vázy v téhle místnosti mají nevyčíslitelnou cenu!“
„Houby, ty jsou moc velký na to, aby se daly odnýst. Nedostali bysme je ani na koně!“
„Ale vždyť jsem vám ukázal civilizaci! “ zvolal pan Čabajka.
„Jo, byla to docela příjemná návštěva, co ty na to, Cohene?“
Cohen seděl na trůně a pohled upíral na protější stěnu.
„Co je?“
„Povídám, že bysme měli pobrat, co unesem, a vyrazit zpátky domů!“
„Domů… jo…“
„To byl ten plán, ne?“
Cohen se neodvážil podívat panu Čabajkovi do tváře.
„Hm… Plán…“ opakoval.
„To je dobrej plán,“ řekl Bleskový Podrs. „Fantastickej nápad. Navezeš se dovnitř jako jejich nejvyšší. Prima. Nádherná bouda. Ušetříte spoustu nepříjemností. Žádný zdržovačky se zámkama a takový věci. Takže teď hurá domů, ne? Se všema pokladama, který poberem.“
„Na co?“ řekl Cohen.
„Jak, na co? Je to přece poklad! “
„Za co jsi utratil svou poslední kořist, Bleskovej? Říkal jsi, že sis z toho strašidelnýho hradu přinesl tři pytle zlata a drahýho kamení?“
„Za co jsem to utratí? Copak vím? Víš, jak to chodí. Co na tom záleží, za co jsi to utratil? A vůbec… za co jsi utratil tu svou?“
Cohen si povzdechl.
Bleskový Podrs na něj vrhl užaslý pohled.
„Nechceš tady snad vážně zůstat, že ne?“ Pak se obrátil na pana Čabajku. „Co jste to vy dva upekli?“
Cohen zabubnoval prsty na opěradlo trůnu. „Řekl jsi ‚domů‘. Kam?“
„No… někam…“
„A tuhle Bláznivej Humoš —“
„So řiká? So řiká?“
„Hele… je mu sto pět, žejo? Nemyslíš, že už by se měl usadit?“
„So? So?“
„Usadit se?“ Bleskový Podrs se zamračil. „Ty sám jsi to kdysi zkoušel. Ukradl jsi farmu a tvrdils, že budeš pěstovat prasata! Nechals toho… za jak dlouho?… asi zatři hodiny.“
„So to furt řiká? So to?
„Řiká, ŽE JE ČAS, ABY SES UŽ KONEČNĚ USADIL, Humoši.“
„Na to hážu bobek!“
Читать дальше