Terry Pratchett - Zajímavé časy

Výherci daní se křečovitě usmíval.

„Ale… vždyť… takhle přece nemůžete dobýt říši!“ podařilo se mu nakonec vypravit z úst. „Musíte mít armádu, jako mají dobyvatelé a vojevůdci! Jenom tak sem přijít a… To je proti všem pravidlům! A… a… jsou tady tisíce stráží!“

„To ano, ale všechny jsou tam venku,“ upozornil ho pan Čabajka.

„Hlídají nás,“ přikývl Cohen.

„Ale ty přece hlídají skutečného císaře.“

„To jsem já,“ přikývl Cohen.

„Jo?“ podivil se Bleskový Podrs. „A voň někdo umřel a udělal tě císařem?“

„Na to nikdo zemřít nemusí,“ vysvětloval pan Čabajka. „Tomu se říká usurpování trůnu.“

„To nevíš?“ ušklíbl se na Podrsa Cohen. „Prostě akorát řekneš: Hele, Gunga Din, ses mimo mísu, jasný? Vodprejskni na nějakej ostrov, nebo —“

„Čingisi,“ začal pan čabajka jemně, „myslíš, že bys mohl přestat mluvit s cizími lidmi tímhle poněkud útočným tónem? To není civilizované.“

Cohen pokrčil rameny.

„Myslím si, že vás pořád ještě čekají velké obtíže nejen se strážemi, ale i s mnoha ostatními věcmi“ upozornil pana Čabajku Šest blahodárných větrů.

„Možná že ne,“ naklonil Cohen hlavu ke straně „Řekni jim to, Profi.“

„Ehm, viděl jste někdy císaře, pane Větry?“ zeptal se pan Čabajka.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl výběrčí. „Císaře přece neviděl skoro —“

Zarazil se.

„No a máte to. Myslí vám to dost rychle, pane Větry. Tak, jak se u nejvyššího císařského výběrčího daní očekává.“

„Ale to nemůže fungovat, protože —“ Šest blahodárných větrů se znovu zarazil.

„Nejvyšší císařský… já? Černý klobouk s rubínovým knoflíkem?“

„Jistě.“

„A sojčí pírko, když budete chtít,“ zabručel Cohen velkomyslně.

Výběrčí, jak se zdálo, bleskurychle uvažoval.

„Takže…, co kdyby tady byl nějaký obyčejný okresní správce, který je nesmírně krutý ke svým podřízeným, hlavně ke svému do úpadu pracujícímu zástupci, a nepopiratelně zasluhuje pořádný výprask —“

„Jako hlavní císařský výběrčí daní můžete tyhle maličkosti řešit zásadně ve své pravomoci.“

Vzniklo nebezpečí, že jestli se úsměv Šesti blahodárných větrů ještě o kousek rozšíří, upadne výběrčímu vrchní část hlavy.

„Co se týká zavedení nových daní,“ řekl, „často mě napadalo, že čerstvý vzduch je k maní hluboko pod cenou, která pokrývá výrobu —“

„Vašim návrhům budeme naslouchat s výjimečnou pozorností,“ řekl pan Čabajka. „Ale mohl byste mezitím zařídit tu snídani?“

„A taky svolat všechny ty pišišvory, co si myslej, že vědí, jak císař vypadá?“ dodal Cohen.

Pronásledovatel se blížil.

Mrakoplaš se smykem přesunul za roh a tam mu cestu zastoupili tři strážní. Ne mrtví. Tihle byli živí až až a měli tasené meče.

Zezadu do něj někdo narazil, srazil ho k zemi a přeskočil ho.

Mrakoplaš zavřel oči.

Ozvalo se několik nárazů, zasténání a pak velmi podivný kovový zvuk.

Vydávala ho helmice, která se otáčela na zemi.

Někdo ho zvedl na nohy.

„To tady chceš ležet celý den?“ zeptala se ho Motýl. „Pospěš si, nejsou daleko.“

Mrakoplaš se podíval na nehybné strážné a nevesele se vydal za dívkou.

„Kolik jich tam je?“ vypravil ze sebe.

„Teď sedm. Ale dva kulhají a jeden má potíže s dýcháním. Tak pojdi“

„Ty jsi je udeřila?“

„To vždycky takhle plýtváš dechem?“

„Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by dokázal prchat tak rychle jako já.“

Zahnuli za další roh a téměř narazili na dalšího strážného.

Motýl udělala drobný krůček, otočila se na jedné noze a kopla vojáka za ucho takovou silou, že vylétl do vzduchu, otočil se kolem příčné osy a hlavou napřed dopadl na zem.

Zastavila se, několikrát se zhluboka nadechla a upravila si vlasy.

„Měli bychom se rozdělit,“ navrhla.

„Och, to ne!“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš. „Musím tě bránit!“

„Já se vrátím k ostatním. Ty se pokus někam odlákat strážné —“

„Tohle umíte všichni? “ zeptal se Mrakoplaš.

„Samozřejmě,“ přikývla. „ Říkala jsem ti, že jsme bojovali se strážemi. Když se teď rozdělíme, alespoň jeden z nás se jistě dostane na svobodu. Ti vrazi! Počítali, že z toho obviní nás! “

„A nesnažil jsem se ti to pořád vysvětlit? Ale hele, myslel jsem, že jste chtěli, aby byl mrtvej?“

„Chtěli, ale my jsme vzbouřenci! Tamto byly palácové stráže!“

„Nó —“

„Teď není čas. Sejdeme se v nebi.“

Rozeběhla se.

„Hm.“

Mrakoplaš se rozhlédl. Všechno kolem utichlo.

Na konci chodby se objevilo několik strážných, ale chovali se velmi opatrně, jako lidé, kteří se právě setkali s Motýlem.

„Támhle!“

„Je to ona?“

„Ne, je to on!“

„Chyťte ho!“

Znovu zrychlil, zahnul za roh a zjistil, že se ocitl ve slepé uličce, což znamená, že udělal smrtelnou chybu. Ale byly tam dveře. Kopnutím je otevřel, vběhl dovnitř a zpomalil…

Uvnitř bylo husté šero, ale podle zvuků odhadoval, že se ocitl v rozlehlém prostoru, a cosi ve vzduchu mu připomínalo atmosféru stájí.

Ve středu místnosti hořel nevelký oheň, který vrhal kolem slabé světlo. Mrakoplaš k němu pomalu doklusal a viděl, že oheň hoří pod obrovským kotlem, vysokým jako dospělý muž a plným tiše bublající rýže.

Když si jeho oči pomalu přivykly na šero, všiml si, že podél obou delších stěn obrovské místnosti jsou žíněnky a na nich tělesa podivných tvarů. Tělesa tiše chrápala.

Byli to lidé! Mohli někdy dokonce jako lidé i vypadat — ještě předtím, než někdo zhruba před sto lety řekl: „Zkusíme, jak velké a tlusté lidi dokážeme vypěstovat. A nespokojíme se s nějakými polovičatými výsledky.“

Každý obr na sobě měl něco, co Mrakoplašovi připadalo jako ubrousek, a všichni šťastně pochrupávali vedle mis s rýží. V každé nádobě bylo tolik rýže, že by z ní popukalo dvacet obyčejných lidí, a spící ji měli po ruce pro případ, že by se v noci vzbudili a měli chuť si jen tak něco zakousnout.

Ve dveřích se zjevili dva z jeho pronásledovatelů a zastavili se. Pak začali velmi opatrně postupovat kupředu a při tom prakticky nespouštěli oči z pomalu se pohybujících pahorků.

„Oj, oj, oj!“ vykřikl Mrakoplaš.

Strážní se zastavili a obrátili pohledy k němu.

„Vstáváme! Vstáváme. Chceme vidět povstání mocných!“ Mrakoplaš uchopil velkou naběračku a začal s ní bušit do kotle s rýží.

„Tak vstávat! Dejte ty ruce z — ehm — toho, co snad najdete, a natáhněte si ponožky!“

Spáči se pohnuli.

„Oooorrr?“

„Oooaaoooor!“

Místnost se zatřásla, protože na zem dopadlo čtyřicet nohou podobných stromovým kmenům. Maso a tuk se přeskupily, takže teď jako by Mrakoplaše pozorovalo dvacet malých pyramid.

„Haaarooohhh?“

„Támhle ti lidé,“ ukazoval Mrakoplaš zoufale na své pronásledovatele, kteří začali pomalu ustupovat, „tihle chlapi s sebou mají obložené chleby s vepřovým!“

„Oorryorraaah?“

„Ooorrr?“

„A s hořčicí!“

„Ooorrr!“

Dvacet maličkých hlav se otočilo ke dveřím. K životu se probraly všechny specializované neurony o celkovém součtu osmdesát.