A palác se začal probírat. Najednou se za ním —
— někde za ním se ozvaly běžící kroky.
Pak nějaký hlas zvolal: „Hej —“
Vrhl se k nejbližším dveřím.
Místnost za nimi byla plná páry. Pára se tam válela v hustých neprůhledných kotoučích. Matně rozeznával postavu pracující u velkého kola a myslí mu proběhlo slovo „mučírna“, ale to bylo vzápětí díky vůni mýdla nahrazeno slovem „prádelna“. Pobledlé, ale neuvěřitelně čisté postavy vzhlédly od svých kamenných koryt a téměř bez zájmu ho pozorovaly.
Přítomní nevypadali jako někdo, kdo by byl informován o nejnovějších událostech.
Napůl vběhl, napůl vklouzl mezi pěnící kotle. „Jen pokračujte. Skvěle, člověče. To je ono, drh, drh, drh. Ať mi tady ten ždímač ukáže, jak to dělá! Dobrá práce, příteli. Vedou odsud ještě nějaké jiné dveře? Překrásná pěna, tady ta. Skvělé bubliny! Aha…“
Jeden z pradláků, který, jak se zdálo, tady měl velení, na Mrakoplaše vrhl podezřívavý pohled a vypadalo to, že se chystá něco říci.
Mrakoplaš vyběhl na dvůr plný křížem krážem natažených šňůr ověšených prádlem a zády ke stěně se zadýchaně zastavil.
I když to bylo proti jeho všeobecným zásadám, došel k názoru, že nastal čas, aby zůstal stát a zamyslel se.
Honili ho různí lidé. Tedy přesně řečeno, honili postavu ve vybledlém červeném rouchu a ohořelém špičatém klobouku.
Mrakoplašovi sice dalo skutečně nadlidskou práci srovnat se s onou myšlenkou, ale bylo možné, že kdyby na sobě měl něco jiného, nikdo by ho nehonil.
Na šňůře před ním povlávaly ve slabém vánku kalhoty a košile. Jejich konstrukce měla s krejčovstvím společného asi tolik jako sekání dřeva s truhlařinou. Někdo ovládl umění vytvořit rouru a při tom již zůstal. Oblečení vypadalo jako šaty většiny lidí v celém Visovisu.
Palác musí být vlastně jakési téměř soběstačné město, říkal mu hlas rozumu. Jistě je plný lidí různých profesí a povinností, pokračoval.
To znamená… sundat si svůj klobouk, dodal.
Mrakoplaš zaváhal. Pro nemága je velmi těžké pochopit obtížnost tohoto rozhodnutí. Mág spíš vyjde na ulici bez roucha i kalhot, než by zapomněl svůj klobouk. Když nemá na hlavě svůj klobouk, mohli by si o něm lidé myslet, že je jen obyčejná osoba.
V dáli se ozvaly výkřiky.
Hlasu logiky začalo být jasné, že jestliže nebude velmi opatrný, skončí mrtvý stejně jako zbytek Mrakoplaše, a dodal sarkasticky: Tak jo, nech si ten náš zatracenej napůl zničenej klobouk. I když důvod, proč jsme tady, je především ten klobouk, vzpomínáš? Ty si vážně myslíš, že ti potom zbude nějaká hlava, na které bys ho mohl nosit?
Mrakoplašovy ruce, které si už také začaly uvědomovat, že pokud se okamžitě nechopí iniciativy, nastanou brzo výjimečně zajímavé a velmi krátké časy, se proto natáhly a uchopily jedny kalhoty a jednu dlouhou halenu a nacpaly je pod roucho.
Dveře se s třeskotem otevřely. Pořád ještě měl v patách stráže, ke kterým se přidalo několik ošetřovatelů zápasníků čumo. Jeden z nich mávl rukou Mrakoplašovým směrem.
Ten proběhl klenutým obloukem a ven do zahrady.
Uprostřed zeleně stála malá pagoda. Vedle ní rostla smuteční vrba a opodál na obloukovém můstku půvabná dáma krmila ptáčky.
Před ní stál muž a maloval talíř.
Cohen si zamnul ruce.
„Takže nikdo? Výborně.“
„Ehm.“
Malý mužík v přední řadě zástupu okázale držel ruce u těla, ale řekl:
„Promiňte, ale… co by se stalo, kdybychom — hypoteticky — zavolali stráže a prozradili vás?“
„Všechny bychom vás pobili dřív, než by první ze strážných prošel dveřmi,“ odpověděl mu Cohen nevzrušeně. „Další otázky?“ dodal, když se ozvalo sborové zalapání po dechu.
„Ehm… císař.,., tedy přesněji poslední císař… měl velmi zvláštní stráž…“
Ozvalo se zazvonění. Po schodech se skutálelo něco malého a ostnatého, co se zatočilo na podlaze a zůstalo ležet. Byla to vrhací hvězdice.
„Jo, viděli jsme je,“ přikývl Cucák Vilda.
„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval mužík. „V tom případě se zdá, že je všechno v pořádku. Deset tisíc let císaři!“
Ostatní se k jeho výkřiku trochu nesourodě připojili.
„Jak se jmenujete, mladíku?“ zeptal se pan Čabajka.
„Čtyři velké rohy, pane.“
„Výborně. Skvěle. Vidím, že vy to dotáhnete daleko. A vaše zaměstnání?“
„Jsem první asistent vrchního komořího, pane.“
„A kdo z vás je vrchní komoří?“
Čtyři velké rohy ukázal na muže, který raději zemřel.
„Vidíte? Tak to v životě chodí,“ usmál se pan Čabajka. „Člověk, který se umí rychle přizpůsobit, bývá rychle povýšen, pane vrchní komoří. Teď císař posnídá.“
„A jaká jsou jeho přání?“ zeptal se nový vrchní komoří a snažil se vypadat moudře a přizpůsobivě.
„Jeho přání jsou různá. Ale (právě teď to budou velké kusy pečeného masa a hodně piva. Zjistíte, že císaře je možno v tomto směru uspokojit velmi snadno.“ Pan Čabajka se usmál tím slaboučkým úsměvem, který si občas povolil, když věděl, že on jediný chápe následující vtip. „Císař nemá v oblibě to, čemu říká ‚ulepená cizozemská břečka plná očí a podobných krámů‘, a dává přednost jednoduché, vydatné stravě, jako jsou klobásy, jež jsou vyrobeny z různých zvířecích orgánů pomletých a namačkaných do střev. Hahaha. Ale jestli chcete, aby byl spokojený, noste mu velké kusy masa. Mám pravdu, můj pane?“
Cohen si prohlížel shromážděné dvořany. Když devadesát let šťastně unikáte všem útokům, jaké na vás mohou podniknout lidé, ženy, trollové, trpaslíci, obři, zelené obludky se spoustou nožiček a při jedné příležitosti dokonce rozzuřený humr, dokážete zjistit pohledem do tváří mnoho.
„Co?“ probral se Cohen. „Aha; Jasně. To je ono. Velký kusy. Poslyšte, pane výběrčí… co tihle lidé vlastně celý den dělají?“
„Co byste chtěl, aby dělali?“
„Pro mě za mě, ať se třeba voklátěj.“
„Já… nerozumím, můj pane.“
„(Složitý piktogram),“ řekl pan Čabajka. Nový vrchní komoří vypadal poněkud užasle.
„Cože?“ ujišťoval se. „ Tady? “
„To je takový řečnický obrat, mladý muži. On tím jen myslí, aby všichni odešli.“
Dvořané se rychle vytratili. Vhodně složitý piktogram vydá za tisíc slov.
Když splašené stádo konečně zmizelo, malíř Tři tvrdohlavé žáby vstal, vytáhl si z nosu štětec, stáhl malířský stojan ze stromu a pokusil se zklidnit své myšlenky.
Zahrada už nebyla to, co předtím. Vrba se ohýbala až k zemi a pagoda byla zdemolována jedním ze zápasníků, který se vymknul kontrole a zhltl část střechy. Ptáčci vyděšeně odletěli. Obloukový můstek byl polámaný. Jeho modelka, konkubína Nefritový vějíř, utekla s pláčem hned potom, co se jí podařilo vylézt z ozdobného jezírka.
A někdo mu ukradl slaměný klobouk.
Tři tvrdohlavé žáby si upravil zbytky oděvu a snažil se soustředit.
Talíř s náčrtkem byl pochopitelně rozbitý.
Vytáhl si z vaku další a natáhl se pro paletu.
Přímo ve středu byl otisk obrovského chodidla.
Chtělo se mu plakat. Měl z toho obrazu tak skvělý pocit. Cítil, ne, věděl, že je to něco, co si budou lidé dlouho pamatovat. A barvy? Dokáže si vůbec někdo představit, kolik dneska stojí taková rumělka?
Читать дальше