Terry Pratchett - Zajímavé časy

A zem se zatřásla. Zápasníci se s výrazy plnými naděje začali přesunovat k vojákům, a to pomalým poklusem, který mohla zastavit snad jen srážka s jiným zápasníkem nebo horskou stěnou.

„Ooorrr!“

Mrakoplaš se rozeběhl ke dveřím na druhém konci místnosti a proběhl jimi. Byl tam malý pokojík, kde seděla dvojice mužů a hrála Su Dah Mord-san, zatímco třetí přihlížel.

„Zápasníci jsou zápasníci,“ křikl na ně Mrakoplaš, „ale jestli se nepletu, teď je to splašený stádo!“

Muži odhodili hrací známky. „Hrom aby do toho, už zas? A není to snad ani hodinu, co jsme je naposled krmili!“

„ Muži se chopili různých sítí, natahovali si kusy ochranných oděvů a vzápětí byl Mrakoplaš sám.

Z místnůstky vedly další dveře. Promyšleně se jimi protáhl. Neměl ve zvyku se protahovat dveřmi, a promyšleně už teprve ne, ale tentokrát si řekl, že ho to jistě uklidní.

Ocitl se v další chodbě. Proběhl jí co nejrychleji podle své zásady, že to, že vás momentálně nikdo nepronásleduje, není důvodem, aby člověk zpomalil.

Lord Hong skládal papír. Byl v tom odborník, protože když to dělal, soustředil na to veškerou pozornost. Lord Hong měl mysl pronikavou jako nůž, a k tomu ještě jako nůž s hodně zakřivenou čepelí.

Dveře sklouzly stranou. Strážný s tváří zarudlou během se vrhl na podlahu.

„Ó lorde Hongu, jenž je nejvyšším —“

„Jistě, samozřejmě —“ přerušil ho lord Hong a narýhoval papír k obrácenému prolomení. „Tak co se zvrtlo tentokrát?“

„Pane?“

„Ptal jsem se, co se zvrtlo tentokrát?“

„No… zabili jsme císaře, jak bylo nařízeno —“

„Kým?“

„Můj pane! Vy sám jste to nařídil!“

„Ano?“ zakýval mírně užasle hlavou lord Hong a složil papír podél.

Strážný zavřel oči. Měl vidění, velmi kratičké vidění, v němž nahlédl do budoucnosti. Zahlédl kůl. Pokračoval.

„Ale vězňové… nemohli jsme je nikde najít, můj pane! Pak jsme slyšeli, jak se někdo přibližuje, a pak… pak jsme zahlédli dva lidi, pane. Pronásledovali jsme je, ale ti ostatní mezitím zmizeli.“

„Žádná hesla? Žádné revoluční plakáty? Žádný obžalovaný? “

„Ne, pane.“

„Aha. Zůstaň tady.“

Ruce lorda Honga pokračovaly v dokončování dokonalého origami [31] Pozn. překl.: Dnes už se skoro všeobecně ví, že origami je japonské umění skládat papír do těch nejneuvěřitelnějších podob. Já umím lodičku, parník, čerta a čepici, ale oni všechno možné, od květin přes ryby, ptáky, zvířata až k lidským postavám. A kdybyste viděli takového Aurientálce skládat celou svatou rodinu i s jezulátkem, tak byste, stejně jako já, nevěřili vlastním očím. , zatímco očima ulpěl na druhém muži přítomném v místnosti.

„Máš k tomu co říci, Dvě ohnivé byliny?“

Vůdce revolucionářů se zatvářil poněkud přihlouple.

„Rudá armáda nebyla nijak levná záležitost,“ pokračoval lord Hong. „Už jen samotné výdaje za tisk… A nemůžeš říci, že jsem ti nepomohl. Odemkli jsme dveře a pobili strážné a dali těm tvým lidičkám mapu a meče, nebo ne? A teď mohu těžko tvrdit, že zabili císaře, kéž by byl tisíc let mrtev, když po nich není ani vidu, ani slechu. Lidé by se příliš vyptávali. Těžko mohu zabít každého, ne? A jak se zdá, máme navíc v budově ještě nějaké barbary.“

„Něco se muselo zvrtnout, můj pane.“ Dvě ohnivé byliny byl jako fascinován rukama, které bez jediné chyby dál skládaly papír.

„Jaká škoda. Nemám rád, když se věci nedaří. Stráž? Zmiz mi z očí. A tohohle vezmi s sebou. Budu muset vyzkoušet jiný plán.“

„Můj pane!“

„Ano, Dvě ohnivé byliny?“

„Když jste…, když jsme se dohodli…, když bylo odsouhlaseno, že vám předám Rudou armádu, slíbil jste mi beztrestnost.“ Lord Hong se usmál.

„Oh ano, vzpomínám. Pokud se nepletu, řekl jsem, že nikdy nevydám ani ústní, ani písemný příkaz k tvé popravě, že? A své slovo musím dodržet, protože co bych jinak byl?“

Udělal poslední sklad, otevřel ruce a na lakovanou desku stolku položil malou složitou figurku. Dvě ohnivé byliny i strážný na ni upřeli oči. „Strážný… odveď ho!“ přikázal lord Hong. Byla to překrásně poskládaná postavička muže. Ale jak se zdálo, na hlavu už nezbylo dost papíru.

Ukázalo se, že k nejužšímu dvoru patří nějakých osmdesát mužů, žen a eunuchů v různých stadiích ospalosti.

Byli udiveni tím, co viděli sedět na trůně.

Horda zase dost užasla nad dvořany.

„Co jsou zač, ty starý škatule vepředu, co mají ksichty jako vypitý vinný měchy?“ zeptal se šeptem Cohen, který ledabyle vyhazoval vysoko do vzduchu vrhací nůž a stejně ledabyle ho chytal.

„To jsou ženy bývalého císaře,“ odpověděl mu rovněž šeptem Šest blahodárných větrů.

„Nemusíme si je vzít, že ne?“

„Myslím, že nikoliv.“

„Proč mají tak malé nohy?“ zeptal se Cohen. „Mám rád ženský, co mají pořádnou nohu!“

Šest blahodárných větrů mu vysvětlil, co a jak. Cohenovi ztvrdla tvář.

„Učím se toho o civilizaci hodně,“ prohlásil. „Dlouhý nehty, zmrzačený nohy a služebníci, který tady pobíhaj bez rodinný výbavy. Pch.“

„Co se to tady děje, ptám se?“ ozval se jakýsi muž ve středním věku. „Kdo jste? Co je to za staré eunuchy?“

„A kdo jsi ty?“ zasyčel na něj Cohen. Vytáhl meč. „Potřebuju to vědět, aby bylo jasný, co ti máme dát vyrejt na náhrobek —“

„Napadlo mě, jestli bych v tomto okamžiku neměl přistoupit alespoň k částečnému představení zúčastněných stran,“ ozval se pan Čabajka.

„Tohle,“ začal, „je Čingis Cohen — dej to pryč, Čingisi —, který je prakticky barbarem, a tohle je jeho horda. Obsadili vaše město. A vy jste —“

„Barbarští nájezdníci?“ zvolal muž nadutě a pana Čabajku okázale ignoroval. „Barbarští nájezdníci přece útočí v nedohledných zástupech! Jsou to velcí ječící chlapi na malých konících!“

„Já vám to říkal, ale copak mě někdo poslouchal?“

„— a s nimi požáry, děs, znásilňování, plenění a ulice plné krve!“

„Ještě jsme nesnídali,“ zavrčel Cohen a znovu si začal pohazovat nožem.

„Pch. Raději zemřu, než bych se pokořil před takovými, jako jste vy!“

Cohen pokrčil rameny. „Tak proč jsi to neřekl hned?“

„Hopla,“ stačil ze sebe vypravit Šest blahodárných větrů.

Byl to velmi přesný vrh.

„A kdo to vlastně byl?“ zeptal se Cohen, když se tělo sesulo k zemi. „Ví někdo, kdo to byl?“

„Čingisi,“ začal opatrně pan Čabajka, „víš, pořád ti to říkám: když lidé řeknou, že raději zemřou než by to nebo ono, nemyslí, že by skutečně raději zemřeli. Rozhodně ne ve většině případů.“

„Tak proč to říkaj?“

„To je takový zvyk.“

„To je zase ta tvoje civilizace?“

„Obávám se, že ano.“

„Víš co? Vyřídíme to jednou provždy, jo?“ prohlásil Cohen. Vstal. „Tak a teď dají ruce nahoru všichni, kdo by raději zemřeli, než by mě uznali jako císaře!“

„Nikdo?“ zeptal se po chvilce pan Čabajka.

Mrakoplaš poklusával další chodbou. Cožpak tenhle palác neměl žádné „venku“? Několikrát si už už myslel, že našel východ, ale dveře většinou vedly jen na nádvoří mezi budovami, kde zurčely fontány a tiše ševelily vrby.