Terry Pratchett - Zajímavé časy

Existuje jedna kletba. Říká se: Zajímavé časy na vás.

Jsme tam, kde bohové hrají hry se životy lidí, na šachovnici, která v jednom a témže okamžiku představuje jednoduchý herní plán a celý svět.

A Osud vždycky vyhrává.

Osud vždycky vyhrává. Většina bohů vrhá kostky, ale Osud hraje šachy, a teprve když už je pozdě, zjistíte, že celou tu dobu používá dvě královny.

Osud vyhrává. Alespoň tak se to říká. Ať se stane cokoli, když je po všem, říkají, že to musel být Osud [1] Pozn. autora: V tomhle mají lidé tak trošku zmatek, stejně jako ve věci zázraků. Když je někdo zachráněn před jistou smrtí podivnou a šťastnou souhrou okolností, říká se, že to byl zázrak. Ale v tom případě, když je někdo podivnou shodou nešťastných okolností zabit — olej rozlitý právě tam, svodidlo proražené právě onde —, musí to být také zázrak. To, že to není příjemné, ještě neznamená, že to není zázračné. .

Bohové na sebe mohou vzít jakoukoliv podobu, ale jedinou věc změnit nedokáží — své oči, které odhalují jejich vlastní vzhled. Oči Osudu, to vlastně ani oči nejsou — jen temné otvory do nekonečna, v nichž je vidět jasné tečky, které by mohly být hvězdami, nebo — a tady jsme zase u toho — něčím docela jiným.

Zamrkal, usmál se na spoluhráče tím mazaným úsměvem, jakým se vítězové usmívají těsně předtím, než se stanou vítězi, a řekl:

„Obviňuji nejvyššího kněze Zeleného roucha, a to v knihovně a dvouruční sekerou!“

A vyhrál.

Obdařil své společníky zářivým úsměvem.

„Takové vítěfe nemá nikdo vád,“ procedil krokodýlí bůh Offler mezi přerostlými tesáky.

„Jak se zdá, tak jsem sobě dnes přál,“ liboval si Osud. „Dáme si další partičku? Něco jiného?“

Bohové pokrčili rameny.

„Šílené panovníky?“ vnucoval se Osud. „Milence pronásledované osudem?“

„Mám dojem, že od téhle verze jsme ztratili pravidla,“ prohlásil náčelník bohů Slepý Io.

„Námořníky ztroskotané v bouři?“

„Stejně vždycky vyhraješ,“ ušklíbl se Io.

„Záplavy a sucha? Ta je přece jednoduchá!“

Na herní stůl padl stín. Bohové vzhlédli.

„Ach,“ naklonil Osud hlavu ke straně.

„Začněme hru,“ řekla Dáma.

Vždycky docházelo k dohadům a sporům o to, zda tahle nově příchozí je vůbec bohyně. Každopádně, jejím uctíváním se nikdo nikdy nikam nedostal a měla sklony objevovat se především ve chvílích, kdy byla nejméně očekávána. Jako například teď. Lidé, kteří v ni věřili, málokdy přežívali. Každý chrám zbudovaný na její počest byl dříve či později zasažen bleskem. Bylo bezpečnější žonglovat sekerami na napjatém laně než vzpomenut její jméno. Mohli bychom říci, že byla něco jako barmanka v salonu U poslední naděje.

Všeobecně se o ní mluvilo jako o Dámě a její oči byly zelené. Ne tak zelené, jak jsou zelené lidské oči, ale zářivě smaragdové, od koutku ke koutku. Říkalo se, že je to její oblíbená barva.

„Ach,“ opakoval Osud. „A jakou hru to budeme hrát?“

Sedla si proti němu. Ostatní bohové po sobě vrhali kradmé pohledy. Tohle začínalo vypadat zajímavě. Ti dva byli dávní nepřátelé.

„Co takhle…“ odmlčela se, „…Mocné říše?“

„Pf, tak tu opvavdu nefnáfím,“ přerušil náhlé ticho Offler. „Tam vvdycky nakonec ffichni vemvou.“

„Ano,“ přikývl pomalu Osud. „Myslím, že tam skutečně všichni nakonec zemřou.“ Kývl na Dámu a hlasem profesionálního hráče řekl: „Takže hrdinové na start? Pád šlechtických domů? Osudy národů visící na vlásku?“

„Právě tak,“ přikývla.

„Hmm, výborně .“ Osud mávl rukou nad herní plochou. Objevila se Zeměplocha.

„Kde budeme hrát?“ zeptal se.

„Na Vyvažovacím světadílu,“ odpověděla bez zaváhání. „Kde spolu už celá staletí bojuje pět vznešených rodů.“

„Skutečně? A které rody to jsou?“ zajímal se Slepý Io. Jednotliví lidé ho většinou nezajímali. On dohlížel na blesky, hromy a bouře všeobecně, takže z jeho pohledu bylo jediným smyslem existence člověka být promočen, nebo — v některých případech — ugrilován.

„Jsou to Hongové, Sungové, Tangové, McSweeneyové a Fangové.“

„Tyhle? Nevěděl jsem, že ty rody jsou vznešené,“ zabručel Io.

„Jsou velmi bohaté a daly zmasakrovat a umučit k smrti miliony lidí jen pro vlastní pýchu a prospěch,“ vysvětlovala Dáma.

Přítomní bohové zasmušile pokývali hlavami. To skutečně bylo vznešené chování. Tak by to dělali i oni.

„MfFweeney?“ ujišťoval se Offler.

„Velmi starý a proslulý rod,“ přikývl Osud.

„Och.“

„A tyhle rody zápasí jeden s druhým o vládu nad říší,“ pokračoval Osud. „Výborně. Kým budeš?“

Dáma se podívala na historii, která se před nimi prostírala.

„Nejmocnější jsou Hongové. Dokonce i teď, zatímco hovoříme, pravděpodobně dobyli další města,“ řekla. „Jak vidím, Osud chce, aby zvítězili.“

„Takže ty si bezpochyby zvolíš ten nejslabší rod.“

Osud opět mávl rukou. Objevily se figurky a začaly se pohybovat po hrací ploše, jako by žily vlastním životem, což byla v tomto případě pravda.

„Ale pozor,“ varoval, „tentokrát budeme hrát bez kostek. S kostkami ti nevěřím. Vždycky je hodíš někam, kam na ně nevidím. Budeme hrát ocelí, taktikou, politikou a válkou.“

Dáma přikývla.

Osud se zadíval na svou protihráčku.

„A tvůj tah?“

Usmála se. „Já už jsem táhla.“

Podíval se na hrací plochu. „Ale já tady nevidím ani jednu tvoji figurku!“

„Moje figury tam zatím skutečně nejsou,“ potvrdila.

Pak otevřela ruku.

Na dlani měla něco žlutočerného. Opatrně foukla a to něco rozložilo křídla.

Byl to motýl.

Osud je nakonec vždycky vítězem…

Tedy, pokud se lidé drží pravidel.

Proslulý filozof Li-Tin O’Wevidle tvrdí, že kdo hledá řád, najde především hojnost chaosu. Chaos vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován.

Tohle je motýl bouří.

Pohleďte na ta křídla, jsou o něco členitější než křídla běžného perleťovce. To ve skutečnosti znamená, díky křehké podstatě vesmíru, že tyhle členité okraje křídel jsou nekonečné — stejně jako je nekonečné členité pobřeží, když ho měříme v mikroskopických vzdálenostech. A nejsou-li nekonečné, pak k tomu mají tak blízko, že za jasného dne byste nekonečno dokázali zahlédnout.

Z toho vyplývá, že jestliže jsou jejich okraje nekonečně dlouhé, pak musí být křídla, logicky, nekonečně velká.

Samozřejmě že vypadají na motýlí křídla velká právě akorát, ale to jen proto, že lidské bytosti vždycky dávaly přednost vžitému přesvědčení před logikou.

Motýl kvantového počasí (Papilio tempestae) je nedefinovatelné žluté barvy, i když vzor á la mandelbrot [2] Pozn. překl.: Původně jsem si myslel, že je to vzorek podobný rozkrojenému biskupskému chlebíčku, ale ouha, není to tak. Jakýsi Benoit Mandelbrot prý někdy kolem roku 1980 vytvořil sadu zvláštních obrazů, které jsou (prý) vlastně jakýmsi matematickým druhem kresby, kde jsou prolínající se barvy přerušovány hejny černých skvrn srdčitého tvaru. Vyskytují se (údajně) v šetřících programech monitorů nebo ve formě plakátů a jen velmi obtížně se popisují, přesněji řečeno, popisují se prý velmi snadno, ale ne tak, aby tomu popisu rozuměl normální člověk. na křídlech je každopádně zajímavý. Jeho nejvýznačnější vlastností je schopnost tvořit počasí.